Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor
Milan Uhde: Věřím v Boha Otce Všemohoucího
V pátek začal 88. Jiráskův Hronov. Mezi čestnými hosty je i dramatik a bývalý ministr kultury Milan Uhde. V roce českých i hronovských osmiček jsem zapátrala v jeho životopise a našla i tam několik osudových osmiček. V roce 1958 absolvoval filozofickou fakultu brněnské univerzity, po podpisu Charty 77 se stal v roce 1988 také signatářem Hnutí za občanskou svobodu HOS a v roce 1998 skončil svou politickou kariéru v poslanecké sněmovně.
Považujete osmičky za osudová čísla?
Já ty osmičky považuju za náhodu. Nejsem numerolog a nejsem rozhodně ten, kdo by v datech shledával nějakou zákonitost. Ale zajímavé to je. Mě napadlo, že ta osmaosmdesátka, která přísluší k letošnímu ročníku Jiráskova Hronova, je 88 velice poctivých let.
Oni ti ochotníci působili v nejrůznějších dobách, včetně dob velkého útlaku, a počínali poctivě. Nemají důvod se za něco stydět nebo v tom hledat nějaké problémy. Kdežto ta naše osmičková stovka, tam je podle mě velká spousta podnětů, aby se člověk zamýšlel. A aby se ptal, jestli jsme udělali všechno pro to, aby se těch sto let slavilo důstojně v pozitivním slova smyslu. Mám dojem, že jsme tomu hodně dlužni. Mluvím sám za sebe. Uvědomuji si, že v devadesátých letech jsme my, kteří jsme byli u moci, některé velmi důležité věci přehlédli. A to přehlédnutí se teď vykazuje v tom, že obrovská spousta občanů na politiku zanevřela, politiky z povolání považují za lidi nepoctivé, podezřelé, odvracejí se od nich k takovým, kteří říkají: My nejsme žádní politikové, my jsme muzikanti, my jen hospodaříme. A to není dobré. Přemýšlím o tom z vlastního hlediska. Uvědomuju si, že jsem byl z těch, kteří přehlédli důležité věci. Takže se rozčiluju, ale rozčiluju se především na sebe.
Vraťme se raději k divadlu. Jste člověk profesionálního divadla, do kterého jste nahlédl z různých stran. Mně se líbí, že od roku 2000, co jezdím na Hronov, jsem vás tu pokaždé viděla. Ani jednou jste nevynechal.
Já jsem věrný člověk… Věrnost je dobrá vlastnost, když se upře k něčemu, co má hodnotu.
Jak pohlížíte na dnešní divadlo jako takové?
Jsem si vědom toho, že se divadlo mění. Že v určité části Evropy je divadlo posedlé politickými poptávkami. V Německu existuje silný proud divadelníků, kteří považují jeviště za politickou tribunu a využívají toho. Nic proti tomu, ale já jsem spíše vyznavačem Krejčova výroku, že divadla je pro politiku škoda. Že divadlo je obsažnější a má příležitost vyjadřovat život ve složitějších souvislostech, než jsou souvislosti dobrého politického myšlení a nedobrého politické myšlení. To se dá na jevišti jistě vyjádřit, ale já se domnívám, že nejlépe se to dá vyjádřit politickým esejem, článkem, projevem na manifestaci. Ale divadlo, jak říká Hamlet, nastavuje zrcadlo přírodě, a tedy i člověku.
Viděl jste v poslední době něco, co vás tímto způsobem zasáhlo: Co bylo pro vás „pravým“ divadlem v kontextu, jak jste o něm mluvil?
Viděl jsem letos nádherné představení v Divadle Na zábradlí. Jmenuje se Mýcení (pozn. adaptace románu Thomase Bernharda). Je charakteristické tím, že nemá žádný politický cíl. Že by učilo nebo ukazovalo, tahle politika a takové směřování je špatné a toto je lepší a ještě lepší… Nazírá člověka uměleckého velmi přísně. A navíc přistihuje, co je v životě mrtvé, odumírající, či co se dokonce mrtvé narodilo a život jen předstíralo. Čili je to usvědčování životní lži. Ale takové, které je místy dokonce jímavé. Byl jsem tím představením nesmírně zasažen. Kdybych měl ovšem konkrétně říci, jakou ideu představuje, nevím. Je to výborné divadlo.
Inscenaci znám a mám trochu obavy, že je příliš pro takzvaně zasvěcené, tedy pro diváky, kteří umějí nahlížet do zákulisí divadla, vědí o něm více.
Ale prosím vás… Já jsem přesvědčen – a to je možná pro někoho hříšná myšlenka -, že divadlo je pro lidi, ale pro takové, kteří do divadla chodí. Vzít deset lidí, kteří do divadla nechodí, ukázat jim divadelní představení, bezpochyby řeknou: Nám se to nejen nelíbilo, ale navíc tomu ani nerozumíme. To není usvědčení toho divadla, že není pro lidi. Proto je u nás tolik divadel. Aby si diváci vybrali.
Když jsem byl ministr kultury, říkali mi: V Uherském Hradišti, které má dvacet pět tisíc obyvatel, divadlo neudržíte. Vždyť v Evropě existují města, která mají sto tisíc obyvatel, a je tam jenom stagiona, kde hrají příležitostní hosté. Podobně v Šumperku, kde je jen osm tisíc obyvatel. Ale ukázalo se, že je to udržitelné, protože v této zemi mají diváci divadlo mimořádně rádi. Ale to neznamená, že je divadlo a priori i pro toho, kdo v životě do něj nevstoupil. Neodsuzuju ho, nemusí tam chodit. Berme to tak, že divadlo je prostě pro ty, kdo je mají rádi a chodí do něj.
Jako dramatik máte za sebou množství her. Chystáte něco nového?
Právě jsem dokončil hru, která se jmenuje Mariina volba. Je to hra o panně Marii. Je psána osmislabičným jambem, veršem, který je rýmovaný sdruženým rýmem aa bb cc. Je to ve stylu starých českých lidových barokních her. Je to tedy do jisté míry pocta lidovým divadelníkům. Ale zároveň je to konfrontace mariánského příběhu se současností, protože Maria se dnes pohybuje čím dál tím méně v biblickém světě a čím dál tím více ve světě současném. Je to stále živý a nesmírně krásný příběh. Bude uveden 8. března 2019, dá-li Bůh. V Divadle Husa na provázku, režie Juraj Nvota.
Mluvíte-li o biblickém tématu, zeptám se- jak jste na tom s vírou? Jste věřící?
Ochotně vám řeknu, že se za věřícího považuju. Jsem pokřtěný katolík a svého katolictví se nezříkám. I když poctivě říkám, jsem špatný katolík, který v několika ohledech velmi vážně překročil principy, na kterých katolická církev dodneška trvá. Jsem jednou rozvedený, podruhé ženatý, ani jednou těm sňatkům nebylo požehnáno v kostele. Jsem tedy problematický katolík a společně s velikým katolíkem a velikým autorem Grahamem Greenem sdílím přesvědčení, že ústředním místem křesťanského vyprávění není ani Bůh, ani Ježíš, ale středem narativu je hříšník. Od něho to všechno začíná, jím to pokračuje i končí. Je to boj o hříšníka.
Protože nebýt hříšníků, nebylo by drama…
Ano. Všechno se od hříšníka odvíjí, bojuje se o něj. Člověk je hříšný a nemůže se z těch hříchů vymanit. Ale víra je něco nad tím. Věřím v Boha Otce Všemohoucího.
/Rozhovor vyšel – pod názvem Věrnost je dobrá vlastnost, když se upře k něčemu, co má hodnotu – ve 2. čísle Zpravodaje 88. Jiráskova Hronova/
///
Více o 88. Jiráskově Hronově na i-DN:
88. ročník Jiráskova Hronova dnes začíná
…
Komentáře k článku: Milan Uhde: Věřím v Boha Otce Všemohoucího
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)