Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 366)
Byla to kdysi živoucí legenda, ráčkující herec a režisér. Stal se šéfem vznikajícího divadla pro mládež na brněnském Výstavišti. Pamětníci tvrdí, že byl rozeným Švejkem…
Miroslav Zejda měl šarm, divadelní čich, neuvěřitelné nápady a uměl řídit chod organizace. A tak mu bylo dáno být ředitelem Státního divadla… Vídal jsem ho v restauraci Bohéma. Sedával u stolu sám. Kávu zapíjel voňavým koňakem.
Na škole se povídalo, že filmový režisér Karel Steklý chtěl Miroslava Zejdu obsadit do role Josefa Švejka. Jeho nabídka však byla odmítnuta: Vy jste se zbláznil. Jsem ředitel. Důstojnost mé funkce by filmem utrpěla. Ať to hraje někdo jiný. V Praze máte Švejků dost.
Profesorka Lola Skrbková říkávala: Charakterní herec by si měl umět vytvářet zásobárnu zajímavých, odlišně jednajících lidí. Když takového člověka objeví, musí ho okoukat a uložit do herecké paměti.
Byl jsem mladý a drzý. Podařilo se mi proniknout do ředitelovy přízně. S pusou dokořán jsem poslouchal jeho vyprávěnky.
Mám nápady, víš. Představ si – ples v opeře. Tady. V celém divadle. Ve všech jeho zákoutích. Tři orchestry hrají Na krásném modrém Dunaji, pánové ve fracích, dámy v róbách a v orchestřišti jezero s gondolami. Něco jako benátská maškaráda. Jenom se bojím, že bude problém s orchestry. Budou chtít příplatky za noční hraní, a to je moc peněz. Ale nápad je to dobrý, ředitelský, viď…
Jednou na mě vybafl: Víš, co je to perpetum mobile? Mám takový nápad. Divadlo by mělo diváka překvapovat. Jenže, opona jde nahoru a nic. Představ si oponu na parní pohon. Soustava hrnců a pokliček, ve sklepení sporák. Vzniká pára. Pokličky se nadzvedají, hrnce kviknou a opona jde nahoru. Tomu říkám divadlo. Nemám to ještě promyšlené, ale nápad je to dobrý, viď…
Měl jsem pana ředitele rád. Jeho fantazie byla opojná, háčkovaná ráčkováním a kořeněná vůní koňaku.
Poslouchej, mám nápad. Zrychlím zkoušení činoherních kusů. Činohercům dá strašnou práci učení textů. To odstraním. Víš, co jsou živé noviny? Na forbínu zabudují žlábek. Rýhu od portálu k portálu. V ní poběží texty. Herci budou své role číst. Ušetří se. Nebude placená nápověda. Problémem je jenom běhání herců kolem té rýhy, aby přečetli texty. Mohli by do sebe narážet… No, musím to ještě promyslet. Ale nápad je to geniální, viď!
Jednou byl obzvlášť smutný.
Dívám se oknem pracovny na plochu soudní budovy. Mít tak projektor, pouštěl bych na její portál propagační záběry z inscenací. To by bylo. Jde o tuze rušnou ulici. Jezdí po ní tramvaje i auta, chodí tam spousta lidí. Zvedla by se návštěvnost, víš. Jenomže, co všechno bych ještě musel dělat… A také prý moc piji. Chlapče, nikdy nechtěj být ředitelem. Nevděk světem vládne…
Ředitel Miroslav Zejda již dávno není. Měl divadlo rád víc než sebe. Jezdil po republice a kupoval pro Státní divadlo ty nejlepší, o kterých se ještě nevědělo, že nejlepšími jsou. Jeho sen o plese v opeře se mi podařilo realizovat v Janáčkově divadle. A také jsem se stal ředitelem, i když jsem tomu nechtěl…
Jsou prázdniny. Vzpomínám, jak mi kdysi o řediteli Zejdovi říkal dramaturg Ivo Osolsobě: Byl posledním principálem. Na Moravě určitě, možná i v Čechách. Nastoupili další ředitelé. Četní. Ale principálem už nebyl žádný z nich.
Troufám si tvrdit, že divadelnímu řediteli Miroslavu Zejdovi zůstává Brno i nadále dlužníkem.
Brno – Komín, 28. 7. 2018
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 366)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)