Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Mateřinka 11 aneb Sloni nad Libercem (No. 3)

    Třetímu mateřinkovému dni předcházelo velké dilema mnoha účastníků festivalu. Do připraveného programu totiž zasáhla stávka. Ovšem liberečtí organizátoři jsou vitální a zviklat se jen tak něčím nedají.

    Dospěláci nejsou děti

    Když jsem odjížděla do Liberce, v duchu jsem si oddychla, že se mě na čtvrtek ohlášená stávka nikterak netýká: eventuálně se po městě projdu pěšky. Radost mě opustila ve chvíli, kdy jsem z programu vyčetla, že na čtvrteční dopoledne je naplánováno soutěžní představení režiséra Jiřího Adámka Moje první encyklopedie, které se však neodehraje hezky v klidu v Naivním divadle, ale uprostřed Prahy v prostoru Divadla Minor, tedy kousek od plánovaného epicentra stávky. Jako mistr nejčernějších scénářů jsem předpokládala, že autobus z Liberce na Karlovo náměstí skrze automobilovou zácpu a zmatek v ulicích vůbec nedojede, a že další festivalový den prožijeme spařeni v autobuse. Jet či nejet, to byla otázka, na níž se nedalo uspokojivě odpovědět. Podobně jako dalších asi třicet festivalových hostů jsem chtěla cestu předem vzdát, ale nakonec jsem to riskla a jela za nečekanými zážitky. Rozhodně jsem nebyla jediná, koho zcela zaskočily prázdné ulice Prahy: projet od Černého mostu až do centra bylo daleko jednodušší než kteroukoli klidnou sobotu.

    Přeci jen však měla stávka na divadlo vliv, a to i přesto, že herci – například Pavol Smolárik – do Minoru přijeli obětavě na kole. Obava z dopravních omezení vedla rodiče k tomu, že si své děti ponechali doma, takže hlediště zaplnili samí dospělí, z poloviny navíc cizinci! Jedinou odvážnou holčičku, která s tatínkem do divadla přišla, uvítal ředitel Minoru Zdeněk Pecháček vřelým a vděčným potleskem, k němuž vyzval i nás.

    Inscenace Moje první encyklopedie je mozaikou každodenních i nevšedních situací, při nichž herci přímo oslovují dětské publikum a vyzývají je ke spolupráci. Myslím, že není nutné popisovat, jak působí situace, kdy se dospělí ve snaze pomoci hercům v nezáviděníhodné situaci pasují do role dětí, a napomáhají tak zdárnému průběhu představení. Barbaře Humel, Naďě Husákové, Vendule Štíchové, Janu Matáskovi, Pavolu Smolárikovi, Petru Raifovi a Petru Vančurovi se muselo hrát skutečně nedobře. Upřímně jsem litovala školáka Otíka (Petr Reif), když se snažil s publikem hrát na babu a neomylně si vybíral pro své skotačení cizince, kteří nechápavě hleděli, proč do nich „klučina z druhé třídy vysoký jako hora“ mlátí. Z toho jsem pochopila, že ani v Izraeli ani v Japonsku si na babu nehrají. I přes tyto handicapy se herci svých úloh zhostili více než dobře a získali si obdiv a úctu přítomných diváků.

    Cesta do Prahy se tedy i přes stávku vyplatila, nehledě na to, že na billboardu u dálnice nedaleko Drábských světniček byl objeven další spokojený mateřinkový slon. Ředitel festivalu Stanislav Doubrava je na tuto skutečnost patřičně hrdý a já mu velmi dobře rozumím!

    Méně je často více

    Při sledování dalšího sledu produkcí, které šly po návratu do Liberce jedna za druhou, mi na mysl vyvstala otázka týkající se délky inscenací. Zejména při představení režisérky Zoji Mikotové a Divadla Neslyším z Brna Největší poklad, které vyprávělo pohádkový příběh malé čarodějky a havrana putujících za tajemným pokladem, se toto zamyšlení přímo nabízelo. Neslyšící herečka Petra Vaňurová spolu se zpěvákem Karlem Heřmanem dokázali navázat s dětmi v hledišti velmi dobrý kontakt, naladit je na „svou“ notu. Spontánní reakce působily příjemně, ale s nabývajícím časem ztrácely na intenzitě a pozornost dětí se postupně rozpouštěla.

    Tato zkušenost se mi spojila s včerejším zážitkem z představení Tři prasátka a vlci maďarského souboru Bóbita Bábszínház. Řemeslně dovedně zahraná maňáskárna s dobře načasovanými reakcemi loutek a s citlivě zvoleným rytmem pro vyznění situací zpočátku fungovala velmi dobře. Děti se upřímně a hlasitě smály, známý pohádkový příběh přijímaly bez výhrad. Jejich pozornost však začala upadat ve chvíli, kdy příběh přirozeně skončil a autoři Viktória Éva Nagy a Jankó Schneider jej ještě trochu nastavili.

    Jistě to mohlo být z mnoha příčin, mě však napadlo to nejprostší vysvětlení: rodiče často vyžadují určitou délku představení, aby dostali adekvátní hodnotu za zaplacené vstupné. Ráda bych se mýlila a ještě raději si jako divák užiji kratší, logicky ucelenou inscenaci bez vycpávkových odboček a doplňků.


    Komentáře k článku: Mateřinka 11 aneb Sloni nad Libercem (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,