Clown Bilbo bloguje (No. 72)
Někdy si připadám jako vůz, který vjede do mycí linky, nebo prádlo stísněné v mandlu. Červená světla směrují na výchozí místo. Hukot okolí stoupá. Košťata se točí okolo, pěna pálí v očích, horký vzduch syčí, pára proniká celým uvězněným organismem. Chlupaté kotouče nabírají obrátky, voda z trysek stříká, dusí, oslepuje oči, nos, ústa.
Nevíte odkud, kdy proud zasáhne. Bude horký? Ledový? Zleva? Zprava? Strhne nebohé tělo na dno, či ho vyzvedne jak pingpongový míček do vršku?… Fííííůůůů… Nebude dnes válec posetý kaktusovými štětinami, jež se pomalu zanoří pod kůži? Pozvolna, polehoučku… Nebo bude sametový, plný levandulové vůně? Šplích! Chrst! Fííííůůůů…
Voda v ústech připomene nedávný domácí večírek plný smíchu a končící zvrtnutím toaletní mísy. Smích s vodotryskem čiré a splachovací modré, jež vše značí. Šrouby po dvaadvaceti letech konečně chybí!… Šplích!…
V hlavě se rodí nová komedie Smyčka. Ústřední nití jsou povídky Arvo Valtona spojené s všehoschopným léčitelem úzkostí. Když jsem nedávno zmínil téma budoucí féerie, vyvolalo to upřímné veselí, nadšení – Ano! S nadhledu se zasmát lidským trýzním s Psyché! Z tragédie komedii, abychom na chvíli osvobodili každodenně sevřené hrdlo!
Slavného estonského spisovatele jsem v roce 1987 pozval do Čech… a s načrtnutým scénářem pospícháme do Brna do Husy na provázku. Krásný večer končí rukoudání s Peterem Sherhauferem, že nám připravovanou komedii zrežíruje. Napsal jsem ji pro sebe a Lenku Machoninovou. Vycházela jen a jen z motivů Arvových povídek.
Po třiceti letech nacházím scénář, rozšiřuji, míchám, střihám, nafukuju a doplňuju o psychiatrické záludnosti, krkolomnosti.
Chrst! Fííííůůůů… Přicválá posel a stále vykřikuje: Jsem posel! Své poselství musím oznámit celému městu. Říkám to s jistotou a nebe buď mi svědkem, že to, co řeknu, bude velké a vznešené! Všichni očekávají, co přináší, a když konečně usedne, pronese: Musíte pamatovat, že města i národy vaše poselství nanejvýš potřebují. Noste poselství, ve kterém přebývá pravda, a čiňte tak s celou duší. Pak pocítíte nejvyšší blaženost, štěstí sloužit moci.
Partnerka na scéně lakonicky ucintne: A tak se všichni dozvěděli, že se městu dostalo pravého posla!
Poté se zvěstovatel mění ve zkušeného duší spasitele: Vážení přítomní, pacienti! Možná se cítíte podvedeni – poselstvím vyvoleného posla. Vyvolal ve vás hněv? Úzkost? Je to možné… Osvětlím… Odborný název pro úzkost je anxieta, z latinského angere, což znamená rdousit, svírat hrdlo… Dříve byl v blázinci hluk, křik, šok za šokem, lobotomie, ale dvacáté století přineslo chemii, zázrak… Nasazuje si bedýnku na hlavu, imituje hluk, křik, žena vhodí dovnitř pilulku a hned je smích, radost, klid.
Vysvléká se ze zdi blázince a pokračuje: Žil kupříkladu apatický holič, léta nereagoval a po požití žádal propuštění! Podali mu nůžky a on stříhal. Podali mu břitvu… a on oholil svého léčitele! Byl tedy propuštěn! Chcete taky oholit?… Ideální by samozřejmě bylo vypnout vám amygdalu a ze strašpytlů jsou rázem hrdinové.
E.T.C…
Nakonec má jeho ironická spolu-léčitelka dost jeho nabubřelé jistoty, povýšené pýchy… Odhalí past, smyčku uprostřed jeviště – stepi.
Past? Uprostřed holé pláně? To by muselo být úplně blbé, tupé, slepé hovado, aby vlezlo do smyčky.
Šplích!… Proskakuje jí, dělá si legraci až past sklapne.
Tak přeci jenom obyčejná past!… Slepé hovado?!… Je absurdní trčet sám uprostřed stepi v pasti. A proč vlastně? Byl jsem povolán, abych dokázal, že neexistuje nesmyslných věcí. Past splnila svůj účel, lapila!
Žena shovívavě: Uprostřed holé pláně uvízl v oku muž. Začal se stydět. Člověk ve smyčce uprostřed stepi… trapné! Jak komu vysvětlí, že se ocitl ve smyčce? Slunce žhnulo do temene a vědomí. Začal zkoumat možnosti smyčky. Trvalo by to jistě hodně dlouho, než by smyčce přivykl jako přirozené vázance u krku… On ztrácí trpělivost, stud ze záchrany graduje, k tomu horko slunce, fantazie… Hlavně mu vadí trapnost situace! Ale on má tolik možností, prášků, drog! Ví, co a jak s úzkostí… On se neztratí, nezesměšní!… Noc byla širá pláň, bez jediného hrbolku, bez jediné ostré hrany. Hvězdy byly lhostejné a neskýtaly útěchy… A někde v té tmě stojí ochable, na kolenou člověk a ocelové lanko ho škrtí okolo hrudi. Do smyčky se dostal na základě svobodné volby nebo náhodou či pocítil povinnost.. .Kolena už znecitlivěla…
On se brání: Pusť mně!… Necítím se dobře! Co jsme si, to jsme si… Tak dobře… Nechme toho! Já to zvládnu! Lanko mě sice škrtí, ale je to teď jediné spojení se světem. Můžu v něm dělat alotria… Jako v cirkusové lonži! Dává mi oporu! Která bolí! Je pevné, ale do jisté míry i povolné. /Ukazuje možnosti…/
Ano, je jeho spojnicí, poutem s realitou, s vírou, pravdou, nadějí a láskou! Patří k sobě! Jistě by ho mohl někdo osvobodit, jistě to někdo udělá… třeba VY? – Vybere někoho.
Ne, ne! Co mi můžete nabídnout místo pevného lanka, co škrtí? To se mám opět bát a děsit, že na mě někde číhá obdobné oko, které může být mnohem nepoddanější, nebezpečnější, nelítostnější…?
Mohli jsme mu zabránit, aby vlezl do smyčky, zabránit studu. Ale jak mu teď pomoci, aby se vzpamatoval ze svého pocitu štěstí a chvalozpěvu na pouta? Nemůžeme se přeci smířit s jeho klidem! Nekonečné trmácení stepí, to je to, k čemu ho chceme přemluvit, protože příběh musí mít šťastný konec. Láska musí končit shledáním, nebezpečí záchranou, smrt morálním vítězstvím! Proto víme jistě, že i nad tou stepí vysvitne Slunce a že nějaký poutník vysvobodí muže zmučeného žízní z pout, v nichž sběhem okolností uvízl, a náš vleklý příběh dojde šťastného konce.
Světlo zacílí na uvězněného a on rezignovaně, s patosem: Jsem posel a vězte, že musíte nosit poselství, ve kterém přebývá pravda. A čiňte tak s celou duší. Pak pocítíte nejvyšší blaženost, štěstí sloužit moci.
Šplích! Chrst! Fííííůůůů… Vařící pára sežehne chlupy a kartáč rozčepýří zbytky…
Ve stodole na Hrádečku, který jsme v srpnu proměnili a překřtili na Divadlo Olgy Havlové, slavíme padesátiny Sylvie. Nejprve Sommelier roztáčí svůj šílený kabaret, kdy i vycpaný jezevec ožívá, tančí, sípavě zpívá a během následného koncertu oslavenkyně pocítí zbrusu nové divadlo první standing ovation! Ohně v suchu slastně plápolají, opékají chuťovky. A víno teče do vyschlých hrdel. Na nebi tisíce hvězd a nocí se nese pijácké lamento sommeliera Ó vyschlo mi v ústech, vyprahlo v hrdle! Jazyk mi hoří! Hlava mi hvízdá! Duše píská! Útroby skřípou! Lekám! Lekám! Lekám!… Pročež… Zalévejmež! Zalévejmež! Pijme pospolu!
Šplích! Chrst! Fííííůůůů… Psychiatrický ledový jazyk cuká tělem. Intenzita proudící vody osciluje v maximech… Druhý den zkouška celého sedmičlenného orchestru u nás pod Pleší. Skrz otevřená okna se Tyršova ulice proměňuje v dancing street. Pohupuje boky, mává pažemi, zasněně propadá do propasti písní, textů. V různosti dne i noci stát se svou tajemností, neptat se kolemjdoucích, co přináší další ctnosti, nevidět v obraznosti složitost v naivnosti…
Myslíte, že si stěžovali? Protestovali? Vidlemi hrozili? Ne, ne! Naopak se dožadovali dalších kousků a pak, že vesnice nerozumí spodním tónům bytí.
Chrst! Další tři dny ve studiu 3bees se hudba rozkvétá, roste, tóny se prorůstají a společně s hlasem vytváří čarokraj, do kterého člověk rád zabloudí, rád je jím pozřen. Nově zaznamenané album ponese název Dívám se do noci. Autorka Sylvie zpívá sama od svých osmi let, ale od studia opery na konzervatoři měla sen – zpívat s orchestrem. Teď se jí to díky Janu Jiruchovi plní. Poprosila ho o aranže a výběr nástrojů. A on, protřelý muzikant, skladatel, ač zaneprázdněný, její výzvu s nadšením přijal a navíc jednu skladbu zkomponoval!
Jestli měli někteří posluchači problém zařadit Sylvii do nějaké škatulky během jejích předchozích čtyř alb, nyní vznikla hudba definitivně se vymykající klasické písni, šansonu. Ocení ji pozorní, nároční posluchači tíhnoucí k hudbě vážné či Arvo Pärtovi. Ve vzniklém hudebním pralese se zhmotňuje lidská slabost, velikost, něha, soucit, smutek… Sevřená v tichosti, v objetí něžností, dívám se do noci… kam jen kam jen kam, zavřel se nebes chrám, na zeď jen házím hrách, za ní se nedívám… kam jen kam jen kam, ticho je dlouhý čas… v něm se nevyznám, nebát se zůstat v klidu sám…
Šplích!… Novým albem podpořila mizející dušičky světlonošů, kteří mají chuť stále objevovat zasuté meandry rozvrzaných strun života a tvůrčí svobodomyslnost, tentokrát ve zvukovém světě hlasu, trumpety, trombonu, indického harmonia a smyčcového Unique Quartetu. Velká vzácnost v dnešní splachovací době rychlokvašek! Umět a umět se z toho radovat! Balzám na skráních po setkání s pokorou, trpělivostí, samozřejmou profesionalitou mladých hudebníků…
Šplích! Chrst! Fííííůůůů… Do obličeje, úst, pod víčka zatéká štiplavá pěna. Pálí, svědí, mučí… Pláču… Kamarád Hugo Forman prolétl zdejším mandlem do nebes. Kdysi jsme spolu měli nahradit bulharské klauny kdesi na Moravě. Se Ctiborem jedeme v mercedesu na jih. Omrkneme a dumáme. Co a jak? Jakou klaunerií povznést a vypudit útrpné skopičiny balkánských kolegů. Oni jsou ale i uměleckými vedoucími socialistického podniku a vyhlásí stávku! Nenechají se nahradit a k neodvratnému konci dohrčí s šaškovskou maskou na líci. Já pak chvíli na to odjíždím do Střední Asie a Sibiře s Cirkusem Praga. Hugo už ne. Později mi šeptá? Musím se ti přiznat, já bych tam jet nemohl. Jsem rád, že to ani s tím předchozím angažmá nevyšlo, nedopadlo. Já bych to nevydržel. Žít mezi lidma, co si nepřejí, co ti nepřejí… Neustále se snaží podrážet nohy jeden druhému, natož tobě, vetřelci! Smějí se ti za zády, čekají na chyby, lapají tě do nastražených ok… To bych nesnesl! Máš můj obdiv!
Po bitvě už bylo hej o všem vesele tlachat. Společně jsme se pak sešli na Divadelní pouti, u Karla Makonje a Ctibora při Arše bláznů. Dodnes hrajeme s loutkami Cirkus Chauve, ke kterým nám vyřezal náramné dlaně. Pleskám jimi a jemně prkenný zvuk opracovaných lipových klacíků ať tě vyprovází…
Šplích! Chrst! Fííííůůůů… Celý svět se točí, fén funí, kůže povadle letí po větru… Hrajeme, hrajeme… V barokním divadle ve Valticích, když nás zaznamenávají společně s publikem kamery do nové šlechtické série Modrá krev, povolí vaz v koleni. Náraz, rána, bolest… Fáč!…
A jede se dál… Na Kremnické gagy. Gag zde má význam husího štěbetání… gaga …gagag… V bouři, v hluboké tmě přihrčíme od Bratislavského předměstí, kde jsme na pouti hráli Klauna Pingu. Divoká průtrž z protržené oblohy. Blesky stroboskopicky čmárají po černém vršku mohutné báně. Domluvená místnost k předání informací je zavřená. Telefon nikdo nebere. Nakonec přeci. Od spolupracovnice, která někde tančí, vyzví kolegyně, kde spíme. Pošle sms. Navigace nachází cíl.
Čtyři minuty. Jedeme do hor. U domnělého cíle nás dál směrují: Ne, ne to, musíte vystoupat až na Skalku! Ještě sedm, osm kilometrů. Pro GPS – cíl neznámý. Tma. Stoupáme serpentinami kilometr za kilometrem. Mobil pořadatelka raději vypne. Hledaný hotel Minciar v Partizanské dolině přejmenuji na vražedný Midsomer. Jezdíme sem a tam. Jeleni s obřím parožím křižují cestu. Nakonec skáčeme po sjezdovce, drhneme vyčouhlými kameny spodek auta. Jiskry létají. Běhám od rozsvíceného okénka k okénku. Jo, jo… stále rovně… Je tam, je! Horská chata! Je… Nevěříme. Bivakovat budeme mezi medvědy!… Ona tam naštěstí opravdu je…
Šplích! Chrst! Fííííůůůů…Naozajstné kremnické gagy.. .GAG GAG GAG… Šplích! Chrst! Fííííůůůů… V mandlu žehlí každičký sval, záhyb… Napařit, vyhladit… Sssssttttt mlask! Hrálo se pěkně. Fííííůůůů…
Klec s otevřenými vrátky vyšla hledat svého pána. Klap! Past sklapla, ptáčka lapla…
A já vyjíždím z letní myčky. Osušen, vycíděn, jen v levém oku lehký, nepatrný tik.
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 72)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Říha
Kdysi jsem Ti záviděl,
proč on ano a já ne??? Přišel jsem na to. Protože proto! Umíš přetavit denní dění, smíchat, přidat esence Tvého bytí, vnímání světa, okořenit komediantem a hotovo. Bilbův světaběh je zde! Tak Ti dík! Vždy se těším na pokračování.
Zdeno
04.09.2018 (9.12), Trvalý odkaz komentáře,
,Eva Grüsserová
Ahoj,
život v myčce, to je dobrý. My už máme život v pomalu se valící řece, jen občas se zvedne hladina a nebo projedeme jezem, otřese to, ale za chvíli zase plujem. Na náš život v myčce láskyplně a někdy rozhořčeně – jak na co – zavzpomínáme. Naštěstí k nekonečnému moři se blížíme pomalu a vlastně ani nevíme, kde je, a tak si jen tak plujem.
Ovšem život v myčce je dobrodružnější, zvlášť ten váš, tak užívejte si ho, ať máte na co vzpomínat.
Tak dík za zprávu o vašem létě.
Eva a spol
14.09.2018 (9.04), Trvalý odkaz komentáře,
,