Divadelní noviny > Blogy Festivaly Zahraničí
Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 1)
Dlouholetý spolupracovník Divadelních novin, divadelní publicista, původní profesí psycholog Jan Grulich si otevírá na i-DN blog. Nazval jej Divadelní výlety, neb za divadlem často putuje nejen po vlastech českých a moravských, ale i do zahraničí, především na Slovensko a do Polska. Bude obsahovat jeho kritická zamyšlení nad divadelním děním ve zmíněných regionech či kritiky konkrétních produkcí. Jako první nabízí autor své imprese z divadelního festivalu Kontakt, který se konal na konci května v polské Toruni. Na stránkách tištěných DN 13/2018 o něm referoval Josef Mlejnek (Za Odrou a za Bugem – 24. ročník festivalu Kontakt v Toruni), se kterým Jan Grulich festival absolvoval.
…
Smrt naživo I.
Koncem května se konal ve starobylé Toruni 24. ročník mezinárodního divadelního festivalu Kontakt. Jeho základním krédem je porovnání inscenací ze Západu a Východu, i když Východ letos převládal, zejména v zastoupení několika ruských her.
Rusko se skvěle uvedlo zejména inscenací hry A. N. Ostrovského Slečna bez věna v podaní divadla Škola dramatického umění v režii dnes už legendárního režiséra Dmitrije Krymova /syn Anatolije Efrose/ z Moskvy.
Pro zaznamenání atmosféry inscenace je nutný její popis: Rozsáhlý sál. Vlevo na stěně visí šaty, vpředu jsou sedačky jako v kině, ale obrácené zády k nám. Před nimi velká obrazovka. Přichází mužsky vypadající žena. Velký pták se válí po zemi. Venku jdou postupně různí lidé, kteří potom vejdou z plátna do sálu a usadí se na sedačkách /princip poetiky Laterny magiky/. Na obrazovce vidíme video záznamy fotbalů Ruska s Holandskem, hraje se hymna SSSR. Objevuje se Larisa, v kabátě a šátku jako z padesátých let. Je to hlavní hrdinka, má se vdávat.
Větráky začínají dělat velký vítr. Na obrazovce se v dálce na řece Volze objeví parník, který se přibližuje. Připlouvá Sergej Sergejevič, bývalý nápadník Larisy. Když je na okraji řeky, svlékne se do naha a skočí do vody. V kabátě jej přinesou do místnosti, kde jej křísí. Sergej ožije. Chodí bosý po místnosti, nakonec – zezadu zcela nahý – odchází. Následuje scéna zpěvu Larisy. Její matka, kterou hraje muž, tančí divoký tanec. Sergej jako nápadník se ní (ním) bije. Má roztrhané kalhoty. Na harmoniku teskně hraje malý človíček jménem Robinson… Přestávka.
Po přestávce chce Sergej utéct s Larisou. Ukáže se však, že je zasnoubený. Larisa smutně zpívá. A nakonec nechá po sobě střílet snoubencem. Je zastřelena…
Klasický, beznadějný děj hry je ozvláštněný poetikou, kterou jsem popsal. Tedy – dalo by se říci – jakousi těžko uchopitelnou bezútěšností a ošklivostí. Prázdnota mizerného života v carském Rusku nemá daleko k dnešnímu světu a životu.
…
Kultovní moskevské divadlo Těatr.doc přivezlo do Toruně inscenaci Člověk z Podolska režiséra Michaila Ugarova, který bohužel v dubnu tohoto roku zemřel (více zde: Zemřel Michail Ugarov). Jde o parafrázi Kafkova Procesu, absurdní divadlo, kdy hrdina neví, proč je zadržen. Vyšetřování spočívá ve vyptávání se na banality. Nakonec je konstatováno, že žije prázdný život, proto byl zadržen, a je propuštěný. To vše se odehrává přes celou noc. Na stanici je ještě jeden zadržený, takový pobuda, který se tam zabydlel. I hlavní hrdina se bude na stanici vracet, přijal toto životní provizorium za své. Dění je doplněno záběry ze života hlavního hrdiny. Hra má existenciální rozměr, divadelně velmi dobře zpracovaný.
…
Dílko na pomezí performance a divadelního eseje, to je ruská inscenace Marusja z Kostromi. Představitelka z oddělení PA se v něm rozhodla hrát a tančit. Kromě jednoduchých tanečků je zde trochu ironického textu, který komentuje situaci, trochu divadelních akcí, rozhovor s mužským hlasem. Pokud člověk na tuto poetiku přistoupí, tak to jakýsi půvab má. Inscenace prý získala hlavní ruskou divadelní cenu Zlatou masku.
…
V neposlední řadě je nutné za ruské divadlo považovat i další festivalové představení, které je sice z lotyšské Rigy, ale v provedení Ruského divadla Michaila Čechova. Mluvím o inscenaci Medea v režii Vladislavse Nastaševse. Titulní postavu brilantně ztvárnila Guna Zarina, lotyšská herečka z divadla Alvise Hermanise. I herec hrající Jasona byl z tohoto souboru. Jednoduchá, sugestivní scéna: prázdné jeviště, dvě židle naproti sobě, pozadí modré nebo červené barvy, které symbolizují emocionální ladění jednotlivých částí hry. Postavy mají při tomto osvětlení charakter siluet. Půvabné jsou děti, které zpívají texty chóru. Krátké představení, děj doslova letí. Je vypreparován až na dřeň, scénické provedení je esteticky doslova „vypilované“.
…
Z Pobaltí na festival přijela inscenace z litevského Národního divadla ve Vilniusu nazvaná Lokis polského režiséra Lukasze Twarkowského. Jde o tvůrce, který spolupracoval s Krystianem Lupou, ve Wroclawi jsem od něj viděl inscenaci Klinika. Je to vášnivý stoupenec videa, kterým představení zahlcuje snad víc než Krzysztof Garbaczewski, který je tímto přístupem proslulý. Přišli jsme do divadla a jsme v kině platí v této inscenaci dvojnásobně. Stroboskopické efekty zadělávají divákům na epileptický záchvat. V úvodu přijde tvůrčí tým, který zdlouhavě vysvětluje téma a děj hry a použité efekty. Vše je v angličtině, jen litevská herečka se – jakoby – špatně překládá. Potom se objeví tři mužské postavy. Nejprve mluví anglicky, potom přejdou na litevštinu, která se tak stává základním jazykem produkce. Inscenace je inspirovaná skutečnými životními osudy kontroverzního vizionářského litevského fotografa Vitase Luckuse a Bertranda Cantata, zpěváka francouzské rockové skupiny Noir Désir, který během své krátké návštěvy Vilniusu zabil svou milenku, slavnou francouzskou herečku Marii Trintignanta. Vše je promícháno s dějem hororové fantasy povídky Prospera Mériméa Lokis. Sledujeme vraždu ženy, scény z natáčení filmu a podobně. Na závěr se opakují jednotlivé scény, potom šílený zpěv a je konec. Jak plyne z mého chaotického popisu, jde o postmoderní, postdramatickou, těžko čitelnou inscenaci.
…
Ze švýcarského Theater Basel hostovala inscenace hry George Büchnera Leonce a Lena v režii Toma Luze, který dokonce v malé roli zaskakoval za nepřítomnou herečku. Inscenace to byla výrazně abstraktní, vůbec se nedalo chytnout příběhu, snad jen že hlavní hrdinové se znají. Co se týká jevištní formy, mohli bychom inscenaci zařadit do výtvarného divadla. Kritika psala o loutkovém divadle s postavami z komedie dell´arte. Celé představení je doprovázeno sugestivní, byť svým způsobem líbivou klavírní hudbou. Dole stál rozřezaný klavír. Na jednom se dalo hrát hluboké tóny, na druhém vysoké. klavírista skákal od jednoho k druhému, a tak hrál. V jednu chvíli byla naprostá tma, konec se hrál při svíčkách. Skvělá forma převážila nad obsahem.
/O druhé části festivalu za týden/
Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)