Přecyranováno?
Více než stoleté vítězné tažení Cyrana českým světem pokračuje. A to navzdory předpovědím škarohlídů včerejších i dnešních. Ke třem úspěšným pražským Cyranům (Martina Hofmanna v Celetné, Martina Stránského na Palmovce a Davida Prachaře v Národním divadle) přibyl koncem května na Vinohradech Cyrano čtvrtý – a nejdiskutovanější: drsný Cyrano s kytarou Martina Stropnického v Kohoutově (a Morávkově) razantní úpravě. O měsíc dříve se představil divákům Mahenovy činohry v Brně v režii „kontroverzního“ Zdenka Plachého Cyrano Petra Halberstadta.
Petr Halberstadt (Cyrano) a Jakub Šafránek (Kristián) v brněnské inscenaci FOTO JANA HALLOVÁ
Kuloáry a lidové fuj
Ještě se nezačaly prodávat vstupenky, a už se pražskými kuloáry šířily jízlivé řeči, doprovázené kroucením hlavou: pětapadesátiletý Stropnický jako Cyrano? A Dagmar Havlová-Veškrnová jako Roxana? Milenka o více než třicet let mladšího Kristiána, sotva se „vylíhlého“ absolventa JAMU Martina Krause? To nemají na Vinohradech dost vhodnějších milovníků? A spojení Pavel Kohout, Vladimír Morávek a Xindl X – proboha kdo tuhle bizarní „sestavu snů“ vymyslel? Měsíc předtím se šířily pro změnu z moravské metropole podobné kuloární úsměšky – šéf Mahenovy činohry, sloužící v poslední době zejména těm, kteří jeho minulou tvorbu neznají, jako fackovací panák, si troufl na Cyrana? To zase bude monstrózní velekýč! Ani v Praze ani v Brně však k předpokládanému skandálu, tím méně propadu, nedošlo. Kritické přijetí bylo sice v obou případech spíš rezervované (cítil jsem z něj až jisté zklamání, že se obě věci oproti očekávání povedly), premiérový aplaus jsem ovšem zaznamenal – zejména na Vinohradech – obrovský, už dlouho jsem takový o pražských premiérách, včetně studených premiér v činohře ND, nezažil. A nejen všichni čtyři hlavní představitelé, ale třeba i vinohradský Krausův Kristián byl překvapením stejně příjemným, jako před časem podobně neokoukaný d’Artagnan mladičkého Michala Isteníka v inscenaci Hany Burešové. A o Petru Halberstadtovi, který v Mahence působí, jako by mu Rostanda geniální Vrchlický zbásnil před 110 lety přímo do pusy, mohu už teď prohlásit, že je to opět můj vážný aspirant na výkon sezony. Nejen ze současných, ale i z těch zhruba tří desítek Cyranů, s nimiž jsem se jako divák potkal a jako kritik utkal, patří ten Halberstadtův k mým nejlepším: obdivuji na něm jeho absolutně uvolněnou, přirozenou dikci, vpravdě cyranovskou schopnost mluvit verš tak, jako by se s ním narodil, hovorově, civilně, téměř mimochodem – a přitom donést milimetrově přesně jeho rytmus, melodii, barvu, rým i smysl až do x-té řady na balkoně. Tuto Halberstadtovu schopnost – dnes u 99 % jeho kolegů dávno odumřelou – pohybovat se ve vázané řeči uvolněně, schopnost mluvit verš jako mateřštinu, a přitom navenek zůstat ležérním hrdinou dneška, prověřily už jeho velké shakespearovské postavy, Antonius i Richard III.
Dříve, než se pustím do dalšího srovnávání obou Cyranů, musím napravit jedno faux-pas, na němž výjimečně nenesu vinu. Citoval jsem v recenzi v Lidových novinách uvozovkami opatřená Kohoutova slova, že obdivuje Morávkův postřeh o Roxaně jako o zralé ženě, která se zamiluje do chlapce Kristiána. Nějaký anonymní hulvát (šéf kulturní rubriky i jeho podřízená se dušují, že oni to nebyli) z toho vyvodil „vtipný“ titulek, jenž vévodí hlavnímu odstavci článku: Roxana po přechodu. Nejen že to není můj slovník, ale ten anonym, který i jinak v mém článku řádil jako pominutý, tímto svým „zlepšovákem“ posunul jazykový kontext článku – zřejmě k obrazu svému – do kontextu Blesku (Havlovými slovy: k deníku Fuj). Při představě, jaké haló to vzbudilo v preciózních kuloárech, proti těmto praktikám důrazně (a samozřejmě zbytečně) protestuji. Kde to jsme, když i nejserióznější deník mění texty externistů v bulvár, navíc rukou anonymního kratiknota? (Oblíbený terminus technicus F. X. Šaldy – škoda, že nemám v ruce jeho hůl!)
Cyranovské paradoxy
Už půlstoletí se prorokuje kongeniálnímu Vrchlického překladu, že jeho doba minula. Přesto se Vrchlický hraje ostošest, jeho verše rezonují právě v těch nejreprízovanějších inscenacích (jakou je Dočekalova v ND) – ostatně i novější překlady (Pokorný) či úpravy (Kohout) zažité Vrchlického obraty typu „elegance květ“ přejímají. Vrchlický se v Rostandovi našel, konvenoval mu jeho novoromantismus i idealismus. Rostand se zdál bojovat i jeho vlastní boj. Neboť od poloviny let devadesátých je básnickým králem svrhovaným z trůnu (Václav Černý, 1958). Dodáme-li, že Vrchlický je mentálně spřízněn i s Rostandovou představou Cyrana jako pohotového básnického improvizátora – rychlobásníka, vidíme, že většina těchto charakteristik platí i pro Kohouta. Kohout byl romantikem i rychlobásníkem vlastně od padesátých let dodnes. I on svým komorním Cyranem bojuje vlastní boj. I jeho úprava textu má punc pohotové improvizace, někdy (zejména v nově přidaných textech písní) nemá daleko k plakátu. Kohout správně postřehl, že volá-li něco ve světovém dramatu po zhudebnění, je to tato hra činoherních árií. Morávkovou inovací byla zase Roxana jako syžetový rámec, který posouvá příběh do roviny vzpomínky a snu (se snovostí výtečně koresponduje vinohradská scéna Daniela Dvořáka, úplně jiná než jeho Cyrano v Brně: tam zase lineárností respektuje činoherní výklad inscenace, soustředěný více na herecké árie i jejich smysl než na surreálné zakomponování figur do snového prostoru). Morávek ovšem chtěl původně začít posledním dějstvím (tj. stárnoucí Roxanou) a do něj jako reminiscence na „dobu her a malin nezralých“ vkládat střípky předchozích obrazů. Ze záměru zbylo jen torzo vstupního obrazu, a četné – typicky morávkovské – refrény, předjímající nebo naopak zpětně asociující jindy proběhlé děje, ale i tak tento rámec motivem smrti předznamenává celý příběh a je přítomen i ve znepokojivé akustické složce představení (zlověstný svist kosy, Roxanin vzlykot). Ze záměru zbylo ovšem i obsazení, počínaje Roxanou (po Raněvské další úspěch Dagmar Havlové, jíž přesvědčivě vycházejí zejména polohy ironického nadhledu, s nímž si zkušená zamilovaná žena hravě poradí se svým natvrdlým mužským okolím) a konče třemi jejími mužskými partnery: kromě Cyrana i Krausovým Kristiánem (jehož křupanské sebevědomí zjevně převyšuje jeho IQ), i Batěkovým De Guichem (který načal i v nesympatickém náfukovi překvapivou žílu lidskosti).
V Brně se naopak drželi tradičního obsazení i scénosledu, Roxana (Klára Apolenářová) je pravým opakem té vinohradské – je to poezie sama, spíš Manon Lescaut než intrikující zralá žena, spíš křehký mužský sen o ženskosti, probouzející ovšem paradoxně ty nejagresivnější mužské vášně. Právě proto, že to její Cyrano dobře ví a dokáže to v sobě potlačit, nevybuchuje každou chvíli neovladatelnými rebelskými poryvy jako hyperaktivní Stropnický a jeho rozhněvaný gaskoňský „folkař z Bergeracu“. Halberstadtův projev je od začátku jakoby předznamenán vědomím konce, jeho smích je napájen tichým vnitřním smutkem: i při své řečnické virtuozitě to není krasoduch, ale filosof, který jen na pár vteřin uvěří v nepravou šťastnou hvězdu, ale jinak jen se smutkem v duši pozoruje, kterak svět povrchních Roxan se nechá opíjet „mediálním“ pozlátkem, včetně pozlátka jeho vlastních veršů. Diametrálně odlišná je i Plachého trochu spartakiádně jednotná, málo individualizovaná masa kadetů – zatímco Morávek staví na jeviště více méně nesourodou tlupu anarchistů. Ti se jen s obtížemi stávají vojenskou jednotkou, disciplinovaně bojující u Arrasu: spíš tam stávkují, než bojují, a ne moc přesvědčivě působí na jejich bojovou morálku i afrodiziakum Roxany (příliš se jim nedivím: tahle scéna mi působila rozpaky odjakživa u všech Cyranů). S anarchismem vinohradské inscenace ovšem přesně koresponduje i nezařaditelná Xindlova hudba, jejíž největší plus – autentická živá interpretace – bylo i největším minusem premiéry: přehlušila totiž zpěv. Kupodivu to byl i zbytečně ilustrativní hudební podkres, který mi zase v brněnské inscenaci trochu pokazil jinak parádní Halberstadtův balkonový výstup, jeden z nejlepších v naší inscenační tradici: už Rostand tu na tenkém laně své fantazie takřka akrobaticky balancuje nad propastí melodramatického kýče a vyrovnávající tyčí je mu humor: právě hudební podkres do této propasti může básnického akrobata snadno popostrčit. Jedno však mají oba rozdílní Cyranové společné: nos. Oba o něj nebo o jeho část přišli ve rvačce, buď mají místo něj rovnou protézu (Halberstadt) nebo krvavou leukoplast (Stropnický).
Snová scénografie Daniela Dvořáka v pražské inscenaci FOTO VIKTOR KRONBAUER
Naše divadlo pamatuje řadu nezapomenutelných Cyranů (já osobně nezapomenu třeba na Vlasáka, Hanzlíka, Lasicu, Rösnera, ze záznamu Štěpánka, nestihl jsem už Krejču, Kohouta, Högera; a tak jako všichni jsem přišel o šanci vidět v životní roli Macháčka – namísto něj jsem zato stihl zapomenutelného Mixu). Napsal jsem po premiéře, že Stropnickému by se paradoxně dalo vyčítat totéž, co Vodák vytkl největšímu českému Cyranovi všech dob (Eduard Vojan ho hrál i v šestašedesáti více než 50x od roku 1904 s přestávkami až do své smrti 1920): chrlí verše příliš chvatně, splývají mu, šerm mátl se s veršem a verš se šermem. Jenže kupodivu stejně dobře na Stropnického sedí i tehdejší slova chvály: i on vnesl do kantilény dravou disonanci a vnitřní drama, z jehož přetlaku chrlil rýmy, čerta se staraje o jejich libozvučnost. A tak zlepší-li na reprízách dikci, svým drsným, výbušným anarchisticko-folkovým pojetím může i tento Cyrano být v chápání postavy stejnou zlomovou událostí, jakou kdysi byli jeho slavní předchůdci.
Národní divadlo Brno – E. Rostand: Cyrano z Bergeracu. Překlad Jaroslav Vrchlický. Režie a výběr hudby Zdenek Plachý‚ scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marie Blažková, dramaturgie Marek Hladký. Premiéra 15. dubna 2011.
Divadlo na Vinohradech Praha – E. Rostand, P. Kohout, Xindl X: Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Režie úprava Vladimír Morávek, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, dramaturgie Martin Velíšek. Premiéra 30. května 2011.
Komentáře k článku: Přecyranováno?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
