Ondřej Hrab

Dlouho jsem nemohl vytěsnit z mysli zážitek z představení Internal belgické performační skupiny Ontroerend Goed. Představení je založeno na individuálním a velmi intimním rozhovoru diváka s hercem, v mém případě s herečkou. Z očí do očí. Něco mezi psychoterapií a divadlem. Je to představení jen pro silné povahy. Slabší jedinci po jeho skončení volají manželkám a žádají o rozvod. My silnější víme, že jde jen o dokonalý herecký výkon, nádherné pokušení, které nám umožňuje zamyslet se nad upřímností našich vztahů a tím naše manželství jen posílit.

Jestli si někdo myslí, že se české divadlo nemůže prosadit ve světě, protože jsme malá a chudá země, tak ať se podívá do Litvy. Hamlet litevského divadelního mága Oskara Koršunovase dokazuje, že i mimo světové metropole lze tvořit moderní světové divadlo. Koršunovas je nejen tvůrcem originální režijní koncepce, ale i autorem zdánlivě jednoduché scény tvořené stolky se zrcadly z hereckých šaten. Scéna se zázračně proměňuje v absolutní symbióze se světelným a zvukovým designem. Hereckou techniku dokonale propojující pathos tradiční činohry s expresivní tělesností jsem viděl jen v Litvě.

Jestli se však z toho, co jsem viděl, k něčemu stále v mysli vracím, pak je to hodinové představení v malém stuttgartském divadle Theater am Faden. Odehrálo se na starém dřevěném stole a v jeho blízkém okolí, přesto bylo výletem do historie světového loutkářství a zároveň do světa lidské hravosti. Theater am Faden (česky Divadlo na niti) je zároveň loutkářským muzeem, kam jeho zakladatelka Helga Brehme shromáždila sbírku originálních loutek z celého světa. Jenže to vlastně není ani divadlo, ani muzeum. Když vstoupíte do starobylého domu, máte pocit, že jste se propadli v čase do dávných dob. Ve starých kamnech hoří oheň, nepravidelně uspořádané místnosti jsou propojeny labyrintem úzkých chodbiček. Všude na trámech, na zdech, na oknech visí loutky. Africké obřadní loutky a masky, loutky se spodním ovládáním z Jávy, vietnamské loutky vodního divadla, stínové loutky z Číny a Indonésie, barmské loutky i klasické evropské marionety. Uprostřed jedné místnosti starý kolotoč a pouťové figuríny. Je dovoleno na vše si sáhnout, vzít do ruky a hrát si. V šatně si odložíte své běžné oblečení a můžete si vybrat z tradičních kostýmů visících na věšácích ve vedlejší místnosti a splynout na chvíli s pohádkovým prostředím. Je zřejmé, že paní Brehme není žádná puristka, loutky nejsou uspořádány ani geograficky, ani podle stáří, a tak až po chvíli si všimnete, že zde vedle starobylé javajky leží moderní loutka. Postupně objevujete další, jsou to loutky, které Helga Brehme a její muž Karl Rettenbacher vytvořili pro inscenace ve svém divadle. Některé dřevěné loutky a objekty se od nich ale liší, jejich styl se vám zdá povědomý. Ano, nezapřou ruku českého řezbáře Františka Vítka. A právě společné představení Helgy Brehme s Věrou Říčařovou a Františkem Vítkem mělo zde v lednu premiéru.

Věra Říčařová a František Vítek z Hradce Králové patří ke špičkám světového loutkářství. Se svým představením s podivným názvem Piškanderdulá! se stali hvězdami festivalů od New Yorku po Tokio. To však není jediný prim tohoto představení, vedle toho totiž je to snad nejdéle hrané loutkové představení moderní historie. Premiéru mělo před třiceti lety a Věra s Františkem je od té doby hráli snad už tisíckrát. Františkovi bylo vloni osmdesát let a Věra je jen o pár let mladší. Ačkoliv už mnohokrát šly fámy, že tvoří něco nového, nikdy s novou inscenací nevyšli před publikum. Až teď ve Stuttgartu ve spolupráci s Helgou Brehme. Pod titulem vypůjčeným z básně Christiana Morgensterna Skřet půlnoc levou vzhůru vznes se odehrává malý hodinový zázrak. Loutky z různých světových kontinentů a různých kultur se rovnocenně setkávají na starém omšelém dřevěném stole. Tři staří loutkáři s nimi hrají mistrně a uctivě, ale vzácné exponáty rozhodně nešetří. Loutky často do sebe tvrdě naráží, padají na zem a pak znovu ožívají. Krátké scénky jsou prokládány Morgensternovými verši. Loutkáři jako by loutky neovládali, ale pouze jim sloužili. Loutky tak svým vlastním životem vytváří odraz našeho krutého, ale někdy i trochu něžného světa. Tři staří lidé jsou zcela pohlceni hrou. Není to však dětská hra, je to hra se vší zkušeností osmdesátiletého člověka.

V takové hře vidím zázrak divadla.