Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 384)

Ruský autor Andrej Platonov, vlastním jménem Andrej Platonovič Klimentov, měl krušný život. Narodil se 1. září 1899 ve Voroněži. Osud mu uložil prožít dětství v době carského samoděržaví, jinošství v letech války a v období Velké říjnové revoluce – mládí ve zmatcích bojů o moc Sovětů.

Byl válečným dopisovatelem i tiskovým zpravodajem. Žádal o vstup do strany bolševiků. Nikdy nebyl přijat. Když napsal povídku Kotlovan a román Čevengur o budování nové komunistické společnosti, znelíbil se vrchnosti. Stalin o něm napsal: Talentovaný spisovatel, ale svině… Následovaly zákazy a nemožnost publikování. V průběhu Velké vlastenecké války byl povolán do armády. Onemocněl tuberkulózou a v roce 1946 byl demobilizován. Na konci tohoto roku vyšla povídka Návrat, za kterou byl viněn z odporného hanobení sovětských občanů, sovětské rodiny a vítězných vojáků, kteří se navrátili zpět do svých domovů. Zemřel 5. 1. 1951 v Moskvě.

Adaptaci zapomenutého jurodivého románu vizionářského spisovatele Andreje Platonova Čevengur – příběh prvních let komunistické revoluce a magicky mnohoznačného období po VŘSR 1917 – uvedlo brněnské HaDivadlo jako závěrečnou část dramaturgického cyklu Věčný návrat – Krize budoucnosti.

Autor adaptace a její režisér Jan Kačena otevřel inscenaci šagalovskou koláží rituálu pojednávajícího o smrti člověka. Z pytle jsou vysypány člověčí kosti. Lidská lebka je vystavena na bidle. Z otvorů očnic vyzařuje světlo. Bůh má podobu zanedbaného mužika s kozlí bradou a sympatický mladík vypraví o tom, že se utopí, aby poznal, co je po smrti. Hranatý mužik nesmyslně přerovnává vysoké pláty roubené stěny uzavírající scénu a blonďatá děvuška s copem po pás, ikona v bělostných šatech, rozkládá kolem sebe stvoly kapradin. Vykřikuje jméno Jóžik.

Dva milíře v podobě červenožlutých homolí cukru bafají bělostný dým a na provaze oběšence se shůry snáší kovadlina veliká jako pařez. Šedivý kmet je na ní rovnán jako na skřipci. Aktéři mají na hlavách vlněné kápě, jež známe z filmů o nevolnictví, a na nohou láptě. Jejich mluva je vláčná. Nikdo nikam nespěchá. Jen dívenka jménem Proška pobíhá, dupe jako králík a drmolí slova, až se zajíká…

V bídě vesnice je nositelem informací vlak. Za hrozného rachotu vyjíždí z prkenného tunelu. Světelnými body rozrážejí tmu. Bědní mužici ve vagonu jedou za vidinou města, kde již mají komunismus… Putování je to dlouhé, řeči prosté, naivní a hloupé – Jsem tady nejchytřejší, tak řeknu… Vpád tónů harmoniky a zpěv oknírované báryšni byly milým vzlykem, poezií v toku tlachů bizarních tupců.

Režie přecenila jevištní trvání pohledu na bědnost nevědomých. Cesta z bodu A do bodu B měla míry ruských dálek, ale divadelně byla k nepřečkání. Nic na tom nezměnilo ani přenášení dění skrytou kamerou na velkoplošnou zeď.

Za skvělou část představení považuji přestavbu vlakové scény do podoby města komunismu Čevenguru. Parta dělných mistrů si počínala jako v cirkusové manéži. Rozložila na podlahu obří celtu, upevnila ji hřeby, zpřevracela roubené pláty vysoké ohrady z líce na rub a vprostřed všeho instalovala obludnou skulpturu zatnuté pěsti. U této pěsti, vzdáleně podobné soše myslitele Marxe, se slavilo. Bujaré mátohy mužiků se holedbaly. Vedly statečné i patolízalské řeči. Zněla slova – revoluce, socialismus, kapitalismus, komunismus – a k tomu hrálo tuze rozladěné piano. A bouchaly pumové petardy. Vše patřilo všem a nikdo nepracoval. Také proč. Byl komunismus. A asi se tam i umíralo, protože v jedné chvíli se ozval popěvek chorálu padlých revolucionářů…

Po rusky dlouhé chvíli se alegorická pěst rozlouskla jako ořech. V levé skořepině byl vidět ikonostas s hrobem Ježíše, v pravé stísněné obydlí. Na horní příčce úzkého schodiště seděla půvabná dívka, na třetím schodu zdola pohledný jinoch. Zrovna když se svlékl a jako biblický Pilát si oplachoval ruce ve skrovném lavoru, nastal v horní části hlediště vzruch. Zkolabovala mladá dáma. Několik diváků jí pomáhalo. Ve sporém světle ji odváděli středem elevačních schodů dolů. Prošli okrajem jeviště a u východu ze sálu zastavili. Zamlklí herci ztuhli. Diváci mlčeli…

Posléze režisér produkci představení ukončil…

Ach ano, neštěstí nechodí jen po horách, někdy zabloudí i do divadla… Konala se smutná děkovačka bez kytic. Dlouho jsme tvůrcům tleskali…

Šli jsme s kamarádkou Mab Josefskou ulicí a mlčeli. Řekl jsem: Být ten kolaps dámy narežírovaný, a ne skutečný, šlo by o geniální tečku za pozoruhodnou inscenací o nereálné vizi bytí komunistické společnosti.

Mab dodala: I tak tečkou byl. Chtělo by to lepší, funkční klimatizaci a v představení přestávku. Poté zmizela…

Tož tak. Herci dvě hodiny vydrží, někteří diváci nikoliv…

Počalo drobně mrholit. Z plakátů se na mě culily tváře adeptů politických postů města a ulice byly zmalované modrými liniemi parkovacích zón. Houkala ambulance záchranné služby. Raději jsem jel tramvají domů. Do Komína.

Brno – Komín, 26. 9. 2018

HaDivadlo, Brno – Andrej Platonov: Čevengur. Režie a adaptace: Jan Kačena (citovaný překlad: Anna Nováková), dramaturgie: Ivan Buraj, scéna: Matěj Sýkora, kostýmy: Bio Masha, výběr hudby: Pavel Boika. Obsazení – Saška: Mark Kristián Hochman / Malý divák, úředník, Moskvič: Jiří Svoboda / Čepurný, Ceckin, umírající: Jan Lepšík / Kulkin, cestující: Jiří Miroslav Valůšek / Bůh, Šoustalov, umírající: Miroslav Kumhala / Proška: Táňa Malíková / Zachar Pavlovič, Ostatní: Cyril Drozda / Kopjonkin: Lucie Andělová / Soňa, Miss Moskva: Agáta Kryštůfková. Hlasy: Teodor Švanda, Magdalena Straková a David Fadinger. Klavír: Kiril Chlebnikov. Premiéra 25. září 2018.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 13. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 384)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ