Sterilní vize blízké budoucnosti
Jan Frič si svou punkerskou režií podrobil další antickou klasiku. Po variaci na mýtus o Orestovi v Divadle Na zábradlí a Antigoně v A studiu Rubín se vrhl na báji o Agamemnónovi, kterou pro něj do aktuální, postdramatické podoby přetavil Ondřej Novotný. Text pojmenoval Teritorium a v květnu za něj získal ocenění v dramatické soutěži organizované agenturou Aura-Pont. To, že se díky Fričovi a Divadlu X10 hra dočkala hned po prázdninách prvního uvedení v DUP39, považuji za dobré znamení pro českou dramatiku.
Malá Chrýsothemis získává ve ztvárnění Hynka Chmelaře démonickou podobu (v pozadí Lucie Roznětínská a Jan Grundman) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Novotný v Teritoriu nastiňuje brutální vizi válkou sužované Evropy hroutící se pod náporem uprchlíků. Základní situace je stejná jako v první části Aischylovy Oresteie: Agamemnón se vrací po deseti letech z války, manželka Klytaimnéstra si ale mezitím našla milence Aigistha a spřádají spolu vražedný plán. Novotný z tragédie vymýtil vznešenost antického světa, který se s každým proviněním vůči řádu vychýlí z rovnováhy. Teritoriu vládne totální destrukce, vše je prodchnuto očekáváním apokalypsy. Novotného jazyk je temně básnivý, vykloubený podobně jako činy postav. Tvůrci bez skrupulí nabízejí brutální podívanou. Agamemnón znásilňuje svou adoptivní dceru Kassandru, která má stehna potřísněná zaschlou krví, Aigisthos se vykastruje ve sprchovém koutě, na stejném místě, kde Klytaimnéstra zavraždila manžela nožem na papír.
Láska ve světě odsouzeném k zániku neexistuje, hrdiny pohání iracionální pudovost freudovského ražení. Nebyl by to Frič, kdyby vyšinutost postav ještě nezdůraznil. Že rodovou vinu nelze smýt, dokazuje zejména podoba Chrýsothemis, nejmladší dcery královského páru. Oděn do něžných šatiček, s květinou na proplešatělé hlavě, ji hraje Hynek Chmelař. Zlověstnou disharmonii plynoucí ze zjevu ďábelského dítěte herec ještě podtrhuje promyšleným herectvím, v němž poťouchle kombinuje dětskou naivitu s mužnou protřelostí. Jako by v tomto světě nevinnost již nemohla existovat. Chmelařovu hrdinku považuji za nejpodnětnější součást hry i inscenace. Jde o jedinou postavu se zásadnějším vývojem, přičemž její proměna v obdivuhodné zkratce ilustruje tlení charakteru nezkušeného člověka, který se v nestvůrné době dostane k moci.
Ostatní hrdinové toho mohou nabídnout podstatně méně, protože bezvýchodná situace je už dávno paralyzovala. Pouze živoří ve stínu svého dědičného prokletí; k jejich střetům jako by docházelo spíše ze setrvačnosti. Klytaimnéstra získává díky Lucii Roznětínské kontury zahořklé, zhrublé ženy, v níž však stále zbývá špetka vznešenosti. Stoicky přijímá dění kolem sebe a slova drtí mezi zuby, jako by nenáviděla všechny živé včetně sebe. Aigisthos oproti tomu na život ještě nerezignoval, Jan Grundman v něm vytváří zdařilý portrét bezskrupulózního politického šplhavce. Vojevůdce Agamemnón Tomáše Petříka působí paradoxně značně plebejsky, trochu omezeně, což dokazuje také v imperátorském kázání své adoptivní dceři, kterou si přivezl z válečného tažení. Uprchlice Kassandra Marie Švestkové v sobě nese temnou, svůdnou necivilizovanost. Dravou, jasnozřivou pudovostí ztělesňuje protipól západní racionality.
Všichni živoří v polorozpadlé podzemní galerii, která připomíná protiatomový kryt vybavený zlověstně vyhlížejícím sprchovým koutem a odpudivou pohovkou. Na boku zde leží jediné umělecké dílo: obří obraz krásné Ifigenie, zavražděné při teroristickém útoku. Nejen portrét, ale i sami hrdinové působí jako artefakty minulosti, pozůstatky doby, která musí nejdříve bolestivě vyhnít, aby mohlo lidstvo začít zase od začátku. Což není vzhledem k dnešku zrovna pozitivní myšlenka.
A právě o nutnosti totálního restartu naší společnosti vypovídá Fričova inscenace. Režisér vytvořil agresivní koktejl plný nahoty, exprese a brutálních momentů, který ke mně ale příliš nepromlouval. Inscenace působila na Friče nezvykle chladně, až sterilně. Disharmonické obrazy sice mají schopnost šokovat, někdy dokonce odpuzují, zároveň je ale za vším cítit pobavený škleb. Jako by režisér zkoušel, co všechno mu na půdorysu klasické Aischylovy tragédie může projít. Jsem spíše příznivcem poetičtější Anti-gone, jejíž výklad postav mi připadal nosnější, ale ani tomuto dílu nemohu upřít přesvědčivý koncept, který se povedlo naplnit jak režijně, tak herecky. Jak by se dalo říct o mnoha dalších Fričových projektech, zřejmě půjde o inscenaci, kterou budou diváci buď milovat, nebo nenávidět.
Divadlo X10 – Ondřej Novotný: Teritorium. Režie Jan Frič, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Martin Chocholoušek, hudba Myko, light design Jaro Repka. Premiéra 15. září 2018 (psáno z festivalové reprízy 25. září 2018).
Komentáře k článku: Sterilní vize blízké budoucnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
