Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Pour cette dame gentille et charmante
Je laskavá a půvabná dnes stejně jako kdysi. Ještě stále ji potkáváme na operních premiérách v divadle Na hradbách, a zatímco přichází blíž (nikdy totiž nebývá sama), je v jejím stínu vidět Hanu Glawari Valencii, hraběnku Maricu, jindy Neddu, oddanou Julii, Carevnu, Kristýnku… Není naším úmyslem připomínat role, které v operetě a opeře nastudovala, jakož ani bohatý písňový repertoár, znějící na četných koncertech, či natočený v rozhlase.
Jarmila Krátká se narodila 15. listopadu 1934 ve Ždánicích, v krajině kolem Kyjova, krajině bohaté nikoliv majetkem, ale krajině bohabojné. Krása, talent, píle a trochu štěstí – jsou pro život podmínky zázračné. Dostala je.
Na gymnáziu v Bučovicích (maturovala v roce 1953) nechyběl pěvecký sbor. Řídil ho Jiří Majer (pozdější ředitel brněnského Státního divadla) a po jeho odchodu ona, studentka Jarmila, pozdější členka téhož divadla. Následovala pedagogická fakulta (obor čeština-ruština). Zpívala v operách a operetách uváděných ochotnickým divadlem Závodního klubu železničářů – v sále Typosu. Jako posluchačka 5. ročníku brněnské Konzervatoře se zúčastnila konkurzu do brněnské zpěvohry a 11. ledna 1960 podepsala smlouvu na angažmá. Vy tady dlouho nezůstanete, pravil tehdy dramaturg operety, doktor Ivo Osolsobě. Trvalo devět let a na jeho slova došlo.
Po devíti sezonách přešla do opery. Studovala přitom sólový zpěv na JAMU u profesorky Jarmily Vavrdové-Tomašovové. Posléze od roku 1969 sama začala učit. Nejprve na katedře syntetických žánrů, pak na katedře zpěvu. V roce 1982 byla jmenována profesorkou. V letech 1976-1989 působila jako prorektorka téže školy.
Dnes bydlí poblíž někdejšího brněnského Prozatímního národního divadla ve Veveří ulici. Zůstala po něm jen památná deska připomínající bohatou minulost českého divadelního Brna. Na zdech útulného bytu visí obrazy. Ždánický kostel brněnského malíře Borka Bayera, Vesnička na Vysočině (shodou okolností se jmenuje Krátká) téhož malíře, Kytice malířky Zdenky Braunerové, Telč. Připomínají zmizelé, láskyplné časy soužití s mužem, kterého v šťastnou hodinu svého života potkala ve Staré Říši. Bylo to v létě a daleko od divadla.
Už si nevzpomínám, čím se publiku v Redutě představila poprvé. Ale není to důležité. Důležité naopak je, že všechny její operetní a operní postavy vycházely z vnitřní účasti: byla totiž pokaždé ta jediná, pravá Serafinka, Virginie, Saffi, Despina, Esmeralda, Olympie, Micaela, Nedda, Julie a všechny další. A hlas? Má vrozené přednosti: zvučný a ohebný, čistý, vroucný hlas, přednes odstíněný, jasně pronášené srozumitelné slovo. Nepominutelný osobní půvab. Těžko najít slova, která by vyjádřila tajemství jejího uměleckého projevu.
Když už v životě dobro prohrává, mělo by aspoň v divadle vítězit. Jeviště ať je místem, kde se ve velkém prodávají a rozdávají pocity hřejivé a světlé, i když někdy smutné. Neboť jimi se člověk zevnitř upevňuje. A pevnost utkaná z dobra způsobuje, že i jemné duchovní věci mají své těžkooděnce.
S přibývajícími roky, drahá paní profesorko, se mění náš zorný úhel: možná i zapomínáme na dny horší, zatímco obrazy těch lepších chvil uchováváme? Nebo snáze chápeme souvislosti? Také ne. Je to jinak. Jdeme podél řeky, jak praví básník, která zprvu teče pomalu a líně, a jak roky ubíhají, proud se náhle zrychluje, ale pro únavu nestačíme už ani sledovat jeho tok…
A protože jediným smyslem těchto slovíček bylo vás potěšit, a to se snad málo podařilo, domáháme se vaší velkorysosti v té věci.
V dnešní narozeninový den zcela jistě mlčky pronese číše dobrého vína známá slova: À votre santé, madame. Merci de tout.
Psáno ve Vranově, léta Páně 2018, před 15. listopadem
Komentáře k článku: Pour cette dame gentille et charmante
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)