Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Voyeuři za druhé světové

    Tvůrci Činoherního studia Ústí nad Labem rádi přijímají výzvy. Například převádět do scénické formy romány, které se vymykají pravidlům divadelní práce – jinými slovy, na první dobrou se zdají být nedramatizovatelné, i když mají velký dramatický potenciál. Po románu Maxe Frische Homo Faber se Karel František Tománek a David Šiktanc pustili do ještě obtížnější předlohy, do Pornografie Witolda Gombrowicze: spisovatel Witold (patrně Gombrowiczovo alter ego) si s přítelem režisérem Fryderykem vyrazí na venkov, aby si tu krátili čas manipulací s osudy rodiny, která je ubytovala, a s lačným voyeurismem sledovali potenciální sexuální a vztahové propletence. A protože zuří válka a lesy jsou plné partyzánů, vplete se do příběhu několik záhadných postav z odboje, kterým je dáno zemřít nehezkou a (patrně) zbytečnou smrtí. Gombrowiczovy spisy, Pornografii nevyjímaje, jsou svým způsobem postaveny na falši. Činy jednotlivců se liší od jejich slov, a nikdy si nemůžeme být jisti, jak to vlastně celé je. Autor si pohrává s jazykem, s postavami, se situacemi, s příběhy, z nichž dovedně splétá mnohdy hodně zapeklitou směs zdánlivé reality a mysticismu. Ostatně Pornografii napsal v polovině padesátých let ve Francii a situaci v Polsku v roce 1943 si vyfabuloval, neznal ji – za války žil v Jižní Americe.

    Adam Ernest, Kryštof Rímský a Jan Plouhar (zleva) v adaptaci groteskního románu Witolda Gombrowicze Pornografie FOTO MARTIN ŠPELDA

    Karel František Tománek si v divných příbězích libuje. V jeho dramatizaci se mísí vyprávění s retropohledy, se zcizováním na všechny způsoby, s věcmi podivnými a zvláštními, s úchylnou vášní pro sex (Gombrowicz experimentoval s oběma pohlavími) a násilí. Režisér David Šiktanc spletitý groteskní příběh s mysteriózním obalem ukotvil minimalistickými scénickými prostředky. A umožnil odbočovat k dlouhým, vůči příběhu mnohdy irelevantním úvahám. Výsledkem je filosofický traktát, storytelling, romantický milostný příběh, válečná detektivka, mysteriózní horor? Cokoli z toho je pravda. A troufám si říci, že by scénické pojetí nejednoznačností a spekulativností Gombrowicze potěšilo.

    Na scéně jsou jen židle, stolky a kulatá svítidla a tyto tři prvky se v různých variacích přesunují a proměňují prostředí. Důležité jsou i dveře v zadním traktu, kudy jako by hrdinové vstupovali do jakéhosi surreálního snu. Na projekčním plátně se zjevují v pokleslém budoáru, ale také v přírodě mezi bujně rozkvetlými květy. Podivnou atmosféru umocňuje hudba kolísající mezi opakovanými motivy s mysteriózními vrzavými zvuky a bezstarostnou veselou kutálkou. Herci drží image postav jako groteskních příšer, což podporují i kostýmy (příslušníci vyšší třídy v baloňácích, venkované polonaze „syroví“). Witold Kryštofa Rímského střídá polohu vypravěče i přímého účastníka dějů a intrik a právě on je hybatelem postav na scéně: jsou to jeho vize z minulosti, ale možná také ze surreálních snů a představ. Fryderyka prezentuje Jan Plouhar s nehybným výrazem za velkými brýlemi a úspornými gesty jako předmět Witoldova zkoumání, jeho loutkovitost však obsahuje škálu významů od škodolibosti po hrozivost. Bodré křupanství hostitele Hypolita dobře sedí Matúšovi Bukovčanovi. Jan Jankovský v roli manžela mladičké Heni Václava vytvořil ve zkratce tragický minipříběh člověka, který prohrál vše. Charakterově rozostřený je Sieman Jaroslava Achaba Haidlera. Mladá dvojice Heňa a Karel Anny Kratochvílové a Adama Ernesta má za úkol působit především fyzickou přitažlivostí a vzájemným sexuálním jiskřením. Jejich bezstarostnost a jakési naivní sebevědomí mě však spíš iritovalo.

    Inscenace nabízí podněty k přemýšlení a také vytříbenou poetiku „divného divadla“, které v Činoherním studiu Ústí nad Labem trvale bydlí.

    Činoherní studio Ústí nad Labem – Witold Gombrowicz: Pornografie. Divadelní adaptace Karel František Tománek a David Šiktanc, režie David Šiktanc, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Ondřej Švandrlík, projekce Dita Havránková. Premiéra 12. října 2018 (psáno z reprízy 21. října 2018).


    Komentáře k článku: Voyeuři za druhé světové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,