Vlast ohrožená, ztracená, vysněná aneb Adieu, Franku Hoffmanne
Naši identitu utváří, kam jdeme, stejně jako odkud pocházíme – a co dokážeme ocenit často teprve ve chvíli, když to ztrácíme, říká intendant Ruhrfestspiele v Recklinghausenu Frank Hoffmann k tématu VLAST, které se stalo úběžníkem letošního ročníku. Vlast jako neustálý proces: proměňuje se, dostává šrámy, zase srůstá, je mnohovrstevnatá.
Klauni pod zemí (Clowns unter Tage) – poezie v prachu a rámusu FOTO J. SCHMITZ
Lucemburský režisér Frank Hoffmann byl do Recklinghausenu povolán před čtrnácti lety jako krizový manažer, když při prvním a zároveň posledním ročníku Ruhrfestspiele pod vedením Franka Castorfa prudce klesla návštěvnost (z osmačtyřiceti tisíc na dvaadvacet tisíc diváků) a v pokladně chybělo sedm set tisíc eur. Letos se Frank Hoffmann s Porúřím rozloučil: od prvního května do poloviny června bylo na osmnácti místech v Recklinghausenu a okolí k vidění 107 produkcí ve 305 představeních, přišlo téměř čtyřiaosmdesát tisíc diváků.
Sázka na jistotu?
Nevím, co si pořadatelé (město Recklinghausen a německý odborový svaz) od Franka Castorfa slibovali. Dalo se myslím čekat, že na rozdíl od svého předchůdce nepozve cirkusové produkce a Uda Lindenberga, ale bude provokovat. Jeho odvolání v roce 2004 vyvolalo debatu o umělecké odvaze a kreativitě versus konvenci a triviální zábavě. A Franka Hoffmanna, přesvědčeného, že divadlo musí být svátkem pro všechny, všichni nevítali. Dnes už sotva někdo pochybuje, že to byla dobrá volba.
A jeho tajemství úspěchu? Herecké hvězdy a spolupráce s renomovanými divadelními scénami. Sázka na jistotu? Není jistě problém nalákat diváky na odpočinkový, radostný večer s jazzem a country: Dominique Horwitz (v křiklavě červeném obleku) zpíval americké tradiční písně, které měla na repertoáru hollywoodská hvězda Robert Mitchum (Sunny; Dream a Little Dream of Me…). Nedělní dopoledne jsou věnována čtením – opět jsou tahákem populární herci (letos mimo jiné Nina Hossová či Ronald Zehrfeld), nicméně literatura to není nikterak snadná: Homérova Odysseia, Zolův Germinal, Po útěku Iliji Trojanowa). Ulrich Matthes četl z románu Herty Müllerové Rozhoupaný dech: sedmnáctiletý Leopold je spolu s dalšími rumunskými Němci deportován ze Sedmihradska do sovětského gulagu. Drsný, věcně vyprávěný příběh mladého homosexuála, který odsun bere v první chvíli jako vysvobození – když ještě nemá tušení, co ho čeká…
Berliner Ensemble je jistě zavedená značka, nicméně Peymannova intelektuální éra loni skončila a fotografie z Thalheimerovy inscenace Kavkazského křídového kruhu s postavami pomatlanými divadelní krví neslibovaly zrovna pohodový večer… Ale publikum přišlo a aplaudovalo, zvláště bouřlivě Stefanii Reinspergerové, představitelce Gruši – služky, která při požáru zachrání dítě své paní a uprostřed válečného běsnění ho chrání navzdory všem, obětuje se pro něj. V Thalheimerově razantní úpravě je vše důsledně soustředěno právě ke Gruše a její cestě peklem, komentované cynickým, lascivním kabaretiérem (Ingo Hülsmann) a tóny elektronické kytary. Naivní buclaté, copaté děvče ve vytahaném modrém svetru s dětskou, skoro zlostnou urputností a zároveň jímavou bezbranností marně hledá pochopení a pomoc ve světě groteskních figur, karikatur. V kaluži krve se přetahuje o dítě s ženou guvernéra, soudce Azdak (Tilo Nest) jí dítě sice přisoudí, ale jinak není o nic lepší nežli všichni kolem. Intenzivní, až útočný apel na lidskost, volání po soucitu s těmi na útěku, bez domova.
Režisér Dušan David Pařízek kdesi řekl, že se v emigraci poprvé skutečně doma cítil v Porúří. Na Ruhrfestspiele měla premiéru jeho nejnovější hannoverská inscenace, adaptace románu Christopha Heina Trutz. Německý spisovatel Rainer Trutz utíká se svou ženou Gudrun před nacisty do Sovětského svazu, kde se spřátelí s ruským vědcem Waldemarem Gejmem. Všichni se stanou obětí stalinských čistek. Přežijí jen jejich synové Maykl a Rem, kteří se po letech setkávají ve sjednoceném Německu. Další inspirativní příspěvek k tématu ztráty vlasti a hledání nového domova – v typické pařízkovské inscenaci, kombinaci intelektuální disputace a imaginativních divadelních obrazů. Čtveřice herců (Sarah Franke, Henning Hartmann, Markus John, Ernst Stötzner) na jevišti věcně demonstruje jednotlivé události. A při vší závažnosti tématu a tragičnosti vyprávěných životních příběhů režisér a scénograf v jedné osobě vyčaroval poetické i bláznivé scény: sněhovou bouři vytvořenou větrákem rozfoukávajícím papírky, porod na improvizované igelitové skluzavce… Působivé varování před ideologiemi a zneužíváním moci. Divadlo jako paměť lidstva a výzva ke společenské a politické debatě.
Konec jedné epochy
Ruhrfestspiele vznikly v roce 1947 díky solidaritě recklinghausenských horníků s hamburskými divadelníky. Poslední ročník Franka Hoffmanna je do značné míry též poctou Porúří a horníkům vůbec. V tomto roce ukončí provoz poslední uhelný důl v Porúří – v Německu tak končí éra těžby uhlí, díky níž bylo Porúří téměř dvě stě let jedním z nejdůležitějších průmyslových regionů světa. V roce 1956 tu bylo v hornictví zaměstnáno téměř půl milionu lidí. V roce 2019 jich bude už jen asi tři sta – aby dokončili zrušení těžby.
Očekávaným vrcholem letošních Ruhrfestspiele byla Ztracená opera – epos z Porúří Alberta Ostermaiera, dílo inspirované neuskutečněným projektem Brechta a Weilla z roku 1927. Ohlas v německém tisku byl vlažný, lépe zjevně dopadly jiné dva projekty. Hudebně-komediální jízda do hlubin nazvaná Klauni pod zemí (Clowns unter Tage). Desítka podivných, zmaškařených figur si každá po svém užívá odpoledne na břehu řeky, při absurdním pikniku nad mrtvolou bílého klauna, v groteskních pantomimických výstupech, aby pak sestoupily pod zem a proměnily se v horníky. S velkou emotivní silou předvádějí jejich strach i drobné radosti – fotbal s ešusem místo meruny nebo skoro poetický „tanec“ na vozíčcích. Na konci už zas jako „civilisté“ zazpívají árii Orfea oplakávajícího Eurydiku. Poněkud ironické, ale přitom přece jen tak trochu nostalgické rozloučení s jednou epochou. V režii čtyřiaosmdesátiletého imigranta Roberta Ciulliho: pocházel z bohaté rodiny v Miláně, cítil se ale narozen na špatném místě, ve špatné společnosti, pročež odjel do Německa pracovat jako dělník a řidič, než v roce 1981 založil Theater an der Ruhr.
V srpnu 1956 vypukl v dolech v belgickém městě Marcinelle požár. V dole Bois du Cazier v té době pracovalo 274 lidí. Přežilo jich dvanáct. Většina obětí byli přistěhovalci, kteří do Belgie přišli za lepším životem. Mnoho Italů – neb Itálie uzavřela s Belgií smlouvu o výměně lidí za uhlí (za 1 000 horníků dostávala Itálie měsíčně 1 500 tun uhlí). Projekt La Catastròfa je vzpomínkou na tuto událost. Na zoufalé čekání žen před dolem, ale také na obyčejné radosti života po úniku z bídy rodné Sicílie: na sobotní návštěvu restaurace, na krásné ženy… Na to, jak belgické děti přestaly po 8. srpnu na ty italské volat „makaróni“. Na přátelství. La Catastròfa je vlastně hořkosladkou, bolestnou i povznášející ódou na život. Joachim Król čte úryvky z rozhovorů, vzpomínek, Etta Scollo hraje na kytaru a zpívá popěvky odkazující k italské, sicilské tradiční hudbě i jazzu. Nepatetické, odzbrojující.
Narození Maykla (Ernst Stötzner) v inscenaci Dušana Davida Pařízka Trutz FOTO KATRIN RIBBE
Divadlo pro všechny
Na kopeček s Festspielhausem a divadelními stany bylo jistě možné se přijít prostě jen pobavit, zvláště na FRiNGE festival, nabízející nový cirkus, fyzické, loutkové divadlo… A k vidění tu byly i skutečně špičkové výkony – švýcarská Comagnie E1NZ předvedla ve vtipně vystavěném pořadu E1NZ spielt ZWÄI brilantní akrobacii a žonglování. V divadelním stanu se odehrála řada hudebních představení – jazz, opera (průřez Lazebníkem sevillským pro kvartet saxofonů), námořnické písničky. V programu Klang Razzia zpívají Hans-Werner Meyer a jeho čtyři kamarádi a capella světové hity – Chin Meyer alias fanatický finanční úředník Siegmund von Treiber jim totiž zabavil nástroje, když neplatili daně. Chin Meyer je vzorový kabaretiér, jen jakoby mimochodem trousící pointy. Publikum mu ve chvilce zobe z ruky. V současné době má pěkně naostřeno, zvláště na AfD (Alternative für Deutschland) a veškeré německé xenofoby, kteří křičí, že si vezmou svou vlast zpátky. A na Donalda Trumpa. S pomocí historických příměrů a statistik se do nich opírá vtipně, ale tak drsně, až to v publiku někdy zahučí. Je jasné, že za těmi urputnými útoky je velká obava, kam se dnes svět řítí. A jsme zpět u politicky angažovaného divadla…
Festivalová představení slovy Franka Hoffmanna často ukazovala, kde se lidé cítí doma a kde cizí. Vlast tak neznamená ani tak to, co lidé vlastní, ale o co usilují, o čem sní. Každý sám za sebe nebo pospolu, jako při představení The Mundorgel Projekt. Mundorgel, zpěvník k táboráku a na cesty, si v Německu koupilo už přes čtrnáct milionů lidí. Ale pokud neznáte slova, nevadí, velkými písmeny se promítají na projekční plochu. A čtveřice muzikantů na jevišti (Daniel Brandl, Tommy Finke, Stefan „Pele“ Götzer a Hannes Weyland) diváky vlastně jen vede a podporuje při společném prozpěvování si. Je až neuvěřitelné, jak rychle se jim podařilo v divácích vyprovokovat dojem sounáležitosti a jak opravdově znělo, když jsme zpívali, že s otevřeným srdcem změníme svět k lepšímu.
Také letošní Ruhrfestspiele bezpečně odrážely bytostnou potřebu německého divadla intenzivně si klást otázky týkající se dnešního světa. Populisté dnešní doby chápou vlast jako něco jednostranného, strnulého, neměnného. Divadlo takové zjednodušené myšlenkové vzorce může a musí nabourávat, říká loučící se intendant Frank Hoffmann.
Komentáře k článku: Vlast ohrožená, ztracená, vysněná aneb Adieu, Franku Hoffmanne
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
