Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Čelákovické glosy (No. 38)
Už dlouho jsem se chtěl zase podívat do Londýna, toho podivuhodného města – z mnoha důvodů. Nakonec byla dominantami mého krátkého pobytu dvě představení: Straussova opera Salome v provedení English National Opera (ENO) a Shakespearovo drama Antonius a Kleopatra v National Theatre. Jsou to dva příběhy žen – první o dominujícím sexu, ten druhý o ne zcela regulérním vztahu, s politickým přesahem.
Straussova opera je v ENO poprvé inscenována tak, že zřetelně vynikne její podstata. Dosud vesměs zdobně předváděný děj (svou ornamentalitou zapadající do pozdně secesní budovy londýnského Colisea, kde se hraje) představuje australská režisérka Adena Jacobs nikoli jako biblický, nýbrž jako lidský příběh o zvrhlých touhách jedné rozmařilé mladé ženy. (Recenze Salome vyjde v tištěném čísle.)
Při práci na Antoniovi a Kleopatře vycházel Shakespeare z Plutarchových životopisů. Londýnská inscenace, odehrávající se v imaginární současnosti, jako by v první půli (především na dvoře Kleopatry) antické rysy díla smazala. Královnino jednání nese znaky dnešního rozmařilého zbohatlictví – posla špatných zpráv například postrčí, aby se vymáchal v bazénku patia její honosné rezidence.
Ve druhé půli už není místo na domáckou idylu – zuří válka, kterou naplánovali generálové ve štábních sálech. Realistická pouliční bitva v Alexandrii, s výbuchy granátů, je prohraná a zraněný Antonius umírá. Kleopatra odmítne Caesarovu nabídku a spáchá sebevraždu – nechá se uštknout hadem (opravdovým!). Drama končí v patřičné atmosféře, nikoli však hysterické.
Režisér Simon Godwin vede herce k civilnímu projevu a nechává jim přitom prostor pro tvorbu postav. Obsazení dominuje Sophie Okonedo jako Kleopatra; jejího milence Antonia ztvárňuje Ralph Fiennes jako stárnoucího lva, prakticky pořád s načatou lahví piva v ruce. Jejich vztah je komplikovaný, chvílemi se zdá, že žijí v oddělených světech, které se protnou až v tragickém závěru.
Politická a vojenská jednání nejsou v inscenaci nutným zlem – jevištní ztvárnění naopak podtrhuje jejich důležitost. Sledujeme nadčasový politický thriller s milostnou zápletkou. Shakespearův verš zní samozřejmě (přece tak mluvíme!, napadlo mě), se všemi modifikacemi obsahů i nálad.
Plynulé střídání hracích prostor (dramatik jich předepisuje až 37!) umožňuje masivní stavba na točně amfiteátrového jeviště. Obsahuje nádvoří Kleopatřiny rezidence, strohé sály pro politické či štábní porady nebo podpalubí ponorky (kde je místo pro pitku a mužské hrátky) i veřejný prostor (ulici/náměstí) a také místo Kleopatřiny smrti – památník, který upomíná na mussoliniovské stavby, ale i architekturu National Theatre, v jehož budově se hraje.
Inscenace je vizuálně bohatá, s živě hranou hudbou a herecky perfektně provedená – publikum odpoledního vyprodaného sálu Olivier Theatre ji přijalo takřka bouřlivě.
National Theatre v Olivier Theatre, Londýn – William Shakespeare: Antony & Cleopatra. Režie: Simon Godwin, scéna: Hildegard Bechtler, kostýmy: Evie Gurney, světlo: Tim Lutkin, hudba: Michael Bruce, pohybová spolupráce: Jonathan Goddard a Shelley Maxwell. Hrají: Ralph Fiennes, Sophie Okonedo a další. Premiéra: 18. 9. 2018. Psáno z reprízy 13. října 2018.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 38)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)