Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Letem světem Přeletem

    Letošní ročník festivalu Přelet nad loutkářským hnízdemDivadle Minor představil během tří intenzivních dní sedmnáct inscenací z různých koutů České republiky. Profesionální i amatérské soubory, batolária, loutky nebo objektová divadla – účastníci se zkrátka neměli čas nudit. A jak vypadal můj první Přelet? Nastíním ho letem světem.

    Myslím, že z celého festivalu je jasně patrná tendence dnešních tvůrců tematizovat v inscenacích i vážnější otázky. Loutkové divadlo pro děti opravdu nemusí znamenat veselý příběh s marionetou Kašpárka. Považuji naopak za ideální využívat vztah jeviště a hlediště jako platformu pro komunikaci, nehledě na věkovou kategorii. V umělé realitě lze totiž zprostředkovávat různé aspekty života, klást si otázky a zároveň netraumatizovat, jelikož vymezený čas skončí a skutečnost se vrací zpět. Děti, i ty nejmenší, dokáží číst všechny znaky lépe, než si asi představujeme. Pak už je jen na tvůrcích, zda se jim podaří najít správnou řeč a s citlivostí vytyčit pomyslné hranice.

    Nejextrémnější tematické zvážnění nabídla inscenace RAW studentů KALD DAMU, v níž syrové dřevěné loutky uložené na malých nemocničních postýlkách čekají na svůj konec. Foto Natálie Ševčíková

    Nejextrémnějším příkladem je pro mě z festivalového programu jednoznačně RAW, klauzurní práce studentů Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. Syrové dřevěné loutky uložené na malých nemocničních postýlkách čekají na svůj konec. Herci sípají, ztěžka oddychují a evokují dojem hospicového pokoje. Smrt není žádné tabu. Měli bychom o ní mluvit, a to i s dětmi. Edita Valášková a Šimon Dohnálek zdatně oživují skomírající pacienty a nutí diváka zamyslet se nad tím, zda opravdu chceme trávit své poslední chvíle v cizím prostředí. Velmi autentický zážitek doplňují obálky, v nichž každý divák po představení nachází papíry k vyplnění našich posledních přání. Samozřejmě, že je koncept mířený spíše na starší publikum, rozhodně však není nečitelný ani pro mladší diváky. A to právě pro svou jemnost a jednoznačnost.

    Za nejenergičtější bod festivalu považuji Pinokia Divadla Minor. Ondřej Nosálek simultánně kopíruje pohyby dřevěné marionety s přímo gumovou pružností. Foto Zbyněk Hrbata

    Za nejenergičtější bod festivalu považuji Pinokia z domovské produkce Divadla Minor. Kombinace loutek, pohybu a muzikálových čísel formuje živelnou a hravou atmosféru, která zároveň neinklinuje ke klišé. Ondřej Nosálek simultánně kopíruje pohyby dřevěné marionety s přímo gumovou pružností. Do klasického příběhu vkládají tvůrci i jakousi evoluci loutky. Pinokia už nebaví hrát s otcem donekonečna přihlouplé groteskní scénky (odkaz na tzv. vyhnání Hanswusrta), přestřihává si vodící nitě, mění se v loutku-manekýna a odchází do světa. Živá hudba dopomáhá svižnému tempu, a celý tvar se tak stává dynamickou koláží barev, tvarů a světel.

    Bílý tesák z hradeckého Divadla DRAK transformuje knižní předlohu Jacka Londona do „live cinema“. Malého vlka představuje kamera a herec, který ji ovládá (kameraman). Foto Lucie Kovářová

    Cenu Erik, kterou uděluje v rámci festivalu České středisko UNIMA, si letos odvezl Bílý tesák z hradeckého Divadla DRAK. Slavná knižní předloha Jacka Londona se v jejich podání transformuje do „live cinema“. Malého vlka představuje kamera a herec, který ji ovládá (kameraman). Rozhodně nelze popřít, že po technické stránce nemá inscenace chybu. Hned v úvodní scéně přivážejí herci na scénu velké přepravky na kolečkách se sněhem a různými přírodninami. Přesně snímaným pohybem v prostředí dochází k simulaci čmuchání zvířete v lese. Obraz promítaný na zadním plánu tedy představuje pohled Tesáka, divák však může sledovat vše, co se na jevišti děje, a dotvářet si celkový vjem. Inscenaci považuji za unikátní, ale nemohu si pomoci: nelze ji považovat za loutkovou. Kamera oživuje děj, ale sama není animována.

    V budějovické inscenaci Čechomoří čtou čtyři herci uprostřed nafukovacích bazénků s vodou autentická sesbíraná přání Čechů – mezi nimiž vyčnívá sen o vlastním českém moři. Foto Lucie Kovářová

    Tím se dostávám k dalšímu postřehu: v dnešní době přibývá objektových, vizuálních, stínových, zvukových či materiálových divadel na úkor loutek. V inscenaci Čechomoří se již například neobjevuje ani objekt. Čtyři herci, sedící na vysokých židlích uprostřed nafukovacích bazénků s vodou, čtou autentická sesbíraná přání Čechů – mezi nimiž vyčnívá sen o vlastním českém moři – a rozehrávají je do jednoduchých situací. Princip se však velmi rychle vyčerpá a začíná nudit a vzhledem k tomu, že ani nejde o loutkové divadlo, nerozumím, proč byla tato budějovická inscenace dramaturgií festivalu vůbec vybrána. Snad jako odkaz k předloňskému vítězi festivalové Ceny Erik – inscenaci Naivního divadla Liberec Čechy leží u moře?

    V plzeňské inscenaci ALFA Farma převádějí manekýni s animálními hlavami v lidském oblečení (jež navíc kopíruje kostýmy vodičů) na scénu Orwellova náročná témata. Foto Lucie Kovářová

    Oproti tomu plzeňská ALFA Farma dává naději, že se na loutky ještě zcela nezanevřelo. Orwellovu Farmu zvířat uvádějí tvůrci do kontextu s kolektivizací a procesy v 50. letech na našem území. Skutečný příběh Josefa Straky zasazují do zvířecí společnosti, a vtipně tak využívají jeho příjmení. Manekýni s animálními hlavami v lidském oblečení (jež navíc kopíruje kostýmy vodičů) převádějí na scénu náročná témata. Namísto státnické fotografie visí nad scénou vycpaná hlava divočáka a na televizních monitorech v pozadí se promítá živý záznam představení. Takto znázorněný všudypřítomný dozor pomyslného Velkého bratra propojuje inscenaci s dalším autorovým dílem, románem 1984. Kromě precizní animace dokáží herci efektivně využívat vlastní hlasy. Inspirují se estetikou pohlavárských proslovů minulého režimu a jejich nadsazením je zesměšňují. Dětský divák sice nemůže chápat přímé odkazy, ale lehce pozná, kdo je špatný a kdo v právu. Není od věci v dnešním světě připomínat, čím si náš národ prošel, a předávat zkušenost dalším generacím.

    Program festivalu.

    Přelet nad loutkářským hnízdem mě osvěžil. Připomněl mi, že v umění se vždycky najde prostor pro vyšlapávání nových cestiček a že divadlo je opravdu pro všechny. Paradoxní střet dětí, rodičů a teatrologů vytváří pulzující náladu, kterou tvůrcům sice nezávidím, ale zároveň jsem z ní sama mohla čerpat spousta podnětů. Tak třeba zase příští rok.


    Komentáře k článku: Letem světem Přeletem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,