Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kritika

    Ostrava v Praze? Opera!!!

    Jak zdůrazňuje v programu ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, poprvé za devět let měli pražští diváci festivalu Ostrava v Praze možnost vidět aktivitu NODO (Dny nové opery Ostrava). V rámci ostravské operní laboratoře vznikají díla, která mají vyvolat diskuzi o možnostech hudebního divadla v 21. století. Program Opera? Opera!!! vznikl speciálně pro jediný večer v rámci festivalu a realizoval se v pátek 2. 11. 2018 v Divadle Komedie. Nabídl tři díla uvedená v rámci NODO v letech 2012–2018. Jednalo se tedy o ochutnávku ostravské experimentální tvorby pro pražské publikum, což zohledňuji ve své recenzi, která tak v některých chvílích sklouzává k podrobné subjektivní reportáži.

    Salvatore Sciarrino: Infinito nero

    A bylo ticho. A do ticha se ozval zvuk jakoby projíždějící tramvaje. Vzhledem k umístění Divadla Komedie v těsné blízkosti tramvajové trati nebylo zpočátku jasné, zda je zvuk součástí opery, nebo se jedná o „kouzlo nezáměrného”. Velmi jemný začátek připoutal pozornost k orchestřišti. Nepravidelné zvuky rozložené flétny evokovaly přerušovaný lidský dech. Postupně se přidávaly další nástroje a počáteční možnost, že pouze projela tramvaj, byla zamítnuta. Velmi nízký a dunivý zvuk se postupně, ale velmi pozvolna zesiloval spolu se zvuky ostatními. Nejspíš to měl být nepravidelný tlukot srdce. Představu základních lidských tělesných projevů orchestr navodil přesně. A do toho zvuk sanitky. Jen jednou a jakoby z dálky. Nejsem si stoprocentně jistá, zda se jednalo jen o můj vsugerovaný sluchový vjem, anebo siréna opravdu zazněla. Každopádně lidské tělesné projevy navodily dojem člověka, se kterým není vše v pořádku. Pokud jsem tedy trpěla sluchovými halucinacemi, je to díky dokonale navozené představě, že tělesné projevy nutně patří člověku, který záchranku potřebuje.

    Atmosféra tísnivosti, mysteriózního děsu a celkového nepříjemna položila otázku, komu tělesné projevy patří. Vzápětí jsme spatřili jejich majitelku – svatou Marii Maddalenu de’ Pazzi (mezzosopranistka Katalin Károlyi). Napůl ležela a napůl seděla v nepřirozené pozici na velké bílé krychli uprostřed jeviště.

    Rozcuchaná mystička v černých šatech s nepřirozeně bledou kůží navozovala dojem šílenství, projevů blíže nespecifikované duševní choroby. Foto Nadan Pojer

    Krychle byla veliká, má první myšlenka byla, že se v ní může ukrývat „něco” nebo „někdo”. Kromě horní stěny měla pouze přední a zadní. Po úplném přenesení pozornosti od orchestřiště ke krychli už se dalo rozeznat, že v krychli se ukrývá minimálně židle, což napovědělo něco málo o dalším průběhu večera. Na krychli ležela mystička – nejsem schopna říci, zda od začátku. Záměrem tvůrců bylo nejspíš opravdu zaujmout nejprve zvukem a soustředit divákovu pozornost na orchestřiště, kde instrumentalisté netradičně zacházeli se svými nástroji. Orchestr neplnil pouze funkci doprovodnou, musel být i viděn, aby došlo k působivému efektu. Tvůrcům se podařilo vytvořit představu nezdravého člověka nejprve akusticky a až poté ji upřesnit vizualizací člověka. Orchestřiště a krychli v prostoru Divadla Komedie dělila poměrně velká vzdálenost, plnou pozornost proto nešlo od začátku soustředit zároveň na obojí. Překonat očima prostorovou vzdálenost chviličku trvalo.

    Rozcuchaná mystička v černých šatech s nepřirozeně bledou kůží sebou mírně škubala a pozornost přitahoval každý pohyb hlavou. Za doprovodu nelibozvučné harmonie ze sebe občas chrlila proud slov, kterému nebylo rozumět a ani to nebylo záměrem. Navozovala dojem šílenství, projevů blíže nespecifikované duševní choroby. Podtitul opery Estasi di un atto (Extáze v jednom aktu) se tak podařilo bez výhrady naplnit.

    Orchestr neplnil pouze funkci doprovodnou, musel být i viděn, aby došlo k působivému efektu. Tvůrcům se podařilo vytvořit představu nezdravého člověka nejprve akusticky a až poté ji upřesnit vizualizací člověka. Foto Nadan Pojer

    Skřeky mystičky se mísily se zvuky netradičně využívaných hudebních nástrojů a na zadním prospektu scény běžela černobílá projekce. Objevila se asi třikrát a byla tak rychlá a nečekaná, že se jednalo spíše o vizualizaci vnitřní rozpolcenosti mystičky než o beze zbytku pochopitelné sdělení. Představovala velmi rychlou sekvenci kreslených momentů z poprav, snad z inkvizičních procesů. Zkrátka cosi mezi bohem a ďáblem.

    Opera Infinito nero cílila na atmosféru evokovanou hudbou a obrazem krajní duševní polohy, text nebyl důležitý. Operu v Nekvasilově režii jsem viděla poprvé až nyní, z fotografií je ovšem patrné, že součástí původní scénické realizace nebyla krychle, do níž se pohodlně vejde menší místnost, nýbrž mírně vyvýšený kvádr, potažený bílým plátnem. Krychli pro pražské uvedení tvůrci zvolili, neboť chtěli propojit první a druhou část festivalového programu. V závěru opery je krychle zbavena přední strany a uvnitř se po krátké organizační přestávce mezi první a druhou částí realizuje skladba Julia Eastmana.

    V závěru opery s podtitulem Estasi di un atto (Extáze v jednom aktu) je krychle zbavena přední strany a uvnitř se realizuje skladba Julia Eastmana. Foto archiv festivalu. Foto Nadan Pojer

    Julius Eastman: Macle

    Skladba pro hlasy Macle byla v roce 1971 původně zkomponovaná pro S.E.M Ensemble, konkrétně pro čtyři zakládající členy, z nichž jeden – Petr Kotík – byl osobně přítomen v Divadle Komedie. Na první část navazovala tematicky. Kvartet ve složení Petr Kotík, Tomás Cruz, Alexander Dobson a Andrej Gál pracoval s vlastním tělem, a pokračoval tak v evokaci tělesných projevů člověka. Seděl v krychli, ze které byla odstraněna přední stěna. Divákům tak byla potvrzena domněnka, že s prostorem krychle se bude toho večera ještě pracovat. Vnitřek vyplňovaly čtyři židle a čtyři stojany pro čtyři vokalisty, opět ve čtvercovém rozestavění.

    Zpočátku jsme slyšeli neartikulované prskání, mumlání, šeptání, křičení, zkoušení krajních hlasových dispozic a viděli grimasy klaunů, bláznů nebo vzteklounů. Z hlediště zněl smích. Nelibozvučná a rytmicky nepravidelná forma se však přibližně po pěti minutách (z celkových sedmnácti) proměnila v převážně zpívanou. Věta Take a heart (v překladu Měj odvahu) zaznívala nejčastěji v různých vokálních podobách. Zazněla rovněž melodie slavné náboženské písně Amazing Grace, jíž si chtěli vokalisté dodat odvahy, nebo (z reproduktorů) vtip o muži, jemuž na Smíchově cikánka nabídla sex a on před ní utekl.

    V závěru pozbyl kvartet odvahy úplně a velice rychle a zmateně začal pobíhat po celém prostoru divadla – jako zvířátko hledající sebemenší úkryt. Skladba Macle znamenala odlehčení po první pochmurnější Infinito nero a publikum připravila na intelektuálně náročnou přednášku Master-Pieces, která následovala po přestávce.

    Kvartet ve složení Petr Kotík, Tomás Cruz, Alexander Dobson a Andrej Gál pracoval s vlastním tělem, a pokračoval tak v evokaci tělesných projevů člověka: zpěváci prskali, šeptali, křičeli a dělali grimasy. Foto Nadan Pojer

    Petr Kotík: Master-Pieces

    Největší problém pražského uvedení Kotíkovy opery Master-Pieces způsobila technická nedokonalost. Promítané titulky měly sice nepřehlédnutelný font (stíny písmenek rozeznal každý), přesto však nebyly čitelné. Záměrně nesvítily, aby nerušily představení, pro které je příznačné temno, ale v kombinaci s nezbytným přisvícením byly zkrátka nečitelné. Anglický text zazníval sice s velmi čistým akcentem a tvůrci se snažili o maximální srozumitelnost, avšak v kombinaci s orchestrálním doprovodem text zanikal. Ve chvílích, kdy herci zpívali (a mluvili) jeden přes druhého, vyčnívalo slovo identity a spojení master-pieces. Český divák s maturitou z angličtiny a na jazykové úrovni běžné komunikace byl od začátku ztracen. S přihlédnutím ke skutečnosti, že program vznikl speciálně pro pražské Divadlo Komedie, tedy pro české publikum, znemožnila tato jindy bezvýznamná drobnost komunikaci mezi jevištěm a hledištěm.

    Herecké akce na jevišti nebylo přespříliš, k pochopení představení měl být tedy text zásadní. Dáma (sopranistka Christina Kay) v dlouhých černých šatech s dlouhými zvonovými rukávy přišla zprava na jeviště a zastavila se uprostřed krychle. Z ní zůstala jen zadní stěna, na kterou se v průběhu představení promítal čtverec. Než se dáma otočila směrem k divákům, na krátký moment vypadala díky nasvícení jako silueta na starých fotografiích – blíže nespecifikovatelná noblesní žena v černém, tedy Gertruda Stein. Když se otočila směrem k divákům, její jediná výraznější cesta byla do přední části jeviště a v závěru zpět do krychle. Tři muži v oblecích nejprve stáli otočení zády ke Stein, každý u jednoho ze sloupků knih. V průběhu představení se ke Stein přibližovali, sedali si na komínky knih, zpívali a mluvili. Protože se divák ztrácel v textu vinou technických nedostatků, nebylo jasné, proč herci chodí „tam” a „zase zpátky”, proč si sedají, opět vstávají a proč se celý koloběh opakuje.

    Tři muži v oblecích nejprve stáli otočení zády ke Stein, každý u jednoho ze sloupků knih. Poté se ke Stein přibližovali, sedali si na komínky knih, zpívali a mluvili. Foto Nadan Pojer

    Libreto opery vychází z textu Gertrudy Stein Co jsou to mistrovská díla a proč je jich tak málo. Bylo jasné, že diváci jsou po dobu opery posluchači přednášky o dané problematice. Divák měl od začátku pocit, že sleduje něco zcela mimořádného. V programu si přečetl, že mistrovská díla jsou nezávislá na své době a identitě autora a k nim se nevztahují. Představením evokovaná emoce to stoprocentně potvrzovala a vedla diváka k zamyšlení, zda nejsou umělci jen jakýmsi pěšákem, který se – ve shodě s Platónovým podobenstvím o jeskyni – nesnaží jen o zpřítomnění ideje (v případě umění tedy mistrovského díla) v naší žité realitě. Zůstalo však jen u inspirace, konkrétnější sdělení přednášky z jeviště do hlediště nedoputovalo.

    Představení se tedy pokusilo o zpřítomnění mistrovských děl v žité realitě. Ovšem i díky zmíněným technickým nedokonalostem byl možná nejeden divák ve své upřímné snaze přijmout v plném rozsahu promluvy spisovatelky a kritičky Gertrudy Stein neúspěšný. Jeho pozornost se tedy přesunula od herců k promítanému čtverci na zadní stěně krychle, který se během představení zmenšoval a plnil funkci refrénu. Neopomenutelný vizuální požitek měli diváci z dirigenta Kotíka, který nastudoval vlastní operu, a jeho vynikajících instrumentalistů. Když se herci nepohybovali a text byl neuchopitelný, více pozornosti poutal prostor orchestřiště a Kotíkovo dirigentské gesto – a zážitek byl spíše koncertní než divadelní.

    Když se žena otočila směrem k divákům, její jediná výraznější cesta byla do přední části jeviště a v závěru zpět do krychle. Foto Nadan Pojer

    Hudebně byla opera každopádně mimořádným zážitkem. Spolupráce Prague Shakespeare Company a mezinárodního komorního orchestru Ostravská banda zajistila posluchačskou radost z harmonií, při nichž doslova běhal mráz po zádech. V kombinaci s nesmírně příjemnými hlasy pěvců jsem měla rovněž radost ze zdravých hlasových barev a souzvuků.

    Libost mi kazil jen trapný pocit, že nechápu, co konkrétně se na jevišti děje. Směrem k režiséru Jiřímu Nekvasilovi a scénografu Davidu Bazikovi putuje uctivá, pokorná, a především upřímná omluva za nepochopení, proč tři páni v orchestřišti hrají po celou dobu karty, zatímco se na jevišti dáma v černém (Gertruda Stein) snaží v rámci přednášky vysvětlit divákům, co jsou to mistrovská díla a proč je jich tak málo. Pokud měla zmíněná trojice v orchestřišti znamenat opovržení většinové společnosti nad intelektuálními a vpravdě mistrovskými díly, je nutno závěrem konstatovat, že někteří diváci následovali jejich příklad. Našli se tací, kteří si se zavřenýma očima vychutnávali opravdu mimořádnou posluchačskou záležitost, jiní však nervózně kontrolovali mobilní telefony, nakláněli se ke svým doprovodům s omluvným úsměvem a podobně jako já se cítili trapně, že nedovedou ocenit nesporné kvality představení. Ty přes svou přítomnost působily zcela neproniknutelně. Extrémní případ představovali diváci (bylo jich 8-10, což není zas tak málo), kteří vzdali snahu o navázání kontaktu s mistrovskými díly zcela a ze sálu odešli už v průběhu představení.

    Tři páni v orchestřišti hrají po celou dobu karty, zatímco se na jevišti dáma v černém (Gertruda Stein) snaží v rámci přednášky vysvětlit divákům, co jsou to mistrovská díla a proč je jich tak málo. Foto Nadan Pojer

    Závěrem

    Hodnotit natolik specifickou divadelní událost, jako je projekt Opera? Opera!!!, tradičními soudy by bylo příliš troufalé a nesmyslné. Nálada večera byla pochmurnější kvůli zvoleným námětům, ale… Tvůrci se nechtěli apriorně „líbit” a diváka „rozveselit,” chtěli se spíše „ukázat”. Poruším tedy kritickou etiketu a řeknu, že páteční večer v Divadle Komedie byl „zajímavý“. Ostrava upozornila Prahu (a nejen ji), že se na severu Moravy na poli „nového hudebního divadla” nezpochybnitelně děje něco, čemu je třeba věnovat pozornost. Pokud bylo Nekvasilovým cílem nalákat na další ročník festivalu, beze zbytku a bezpochyby jej naplnil. NODO se koná každé dva roky, příští ročník tedy neproběhne v roce 2019, ale až roku 2020. V rámci zdejší laboratoře bude však jistě k vidění „něco zajímavého” i dříve.

    Program pražské ochutnávky ostravské laboratoře vede k obecnějšímu zamyšlení o cestách opery, složení diváctva a významu pro společnost. Program určený pro festival byl divácky, posluchačsky a intelektuálně náročnější. Projekt NODO se představil dvěma vážnými kusy (Infinito Nero a Mater-Pieces), jež dramaturgicky velmi vhodně oddělovala zábavná skladba pro hlasy Macle. Apriorně libozvučných harmonií bylo poskrovnu; záměr hledat nové způsoby, jak využívat tradiční hudební nástroje, byl zjevný. Neartikulovaná řeč naznačuje, že v Ostravě se snaží neopírat operu výlučně o text a její součástí jsou například projekce. Nepracuje se pouze s přirozenou akustikou prostoru, ale zvučí se. Námětem nejsou záležitosti běžného lidského života, nýbrž otázky vyšších lidských hodnot, o kterých člověk přemýšlí, neboť je bytostí duchovní a nejen chlebem je živ.

    Skladba Macle znamenala odlehčení po první pochmurnější Infinito nero a publikum připravila na intelektuálně náročnou přednášku Master-Pieces, která následovala po přestávce. Foto Nadan Pojer

    Výstupem z tříhodinové mimořádné události pátečního večera v Divadle Komedie je otázka, zda je vůbec současná operní tvorba přístupná běžnému diváku, anebo se jedná jen o úzce profilovou záležitost pro intelektuály. Tíživá otázka, jak operu – a klasickou hudbu obecně – zpopularizovat a rozšířit mezi diváky, mě osobně tíží od raného dětství a trápila mě i tento večer. Pravdou je, že spousta mainstreamových recipientů umění vůbec netuší, že se i v roce 2018 píší stále nové a nové opery, ale povětšinou se hrají osvědčené tituly. Pokusit se pochopit, jaké místo má opera a „nová” opera ve společnosti, je úkolem spíše pro sociologa nebo teoretika umělecké kritiky a tím skutečně nejsem. Mně osobně stačí další ze zapovězených kritických výroků: Páteční večer s ostravskou operou se mi líbil a tečka.

    Národní divadlo moravskoslezské a Dny nové opery Ostrava Opera? Opera!!! Salvatore Sciarrino: Infinito nero, Julius Eastman: Macle, Petr Kotík: Master-Pieces. Scénická realizace Jiří Nekvasil, David Bazika a Petr Kotík, dirigent Petr Kotík, účinkují sólisté Ostravského centra nové hudby & Ostravská banda. Uvedeno v rámci festivalu Ostrava v Praze v Divadle Komedie, 2. listopadu 2018.


    Komentáře k článku: Ostrava v Praze? Opera!!!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,