Akcent na cenu života (No. 2)
Divadlo Archa přispělo do nabídky festivalu dokumentárního divadla Akcent, který pořádá ve svých prostorách po dobu šesti týdnů od 25. října až do 7. prosince, inscenací Rusáci?. První představení odehráli v malém sále tuto středu, druhé je na programu příští pátek.
Inscenace Rusáci? se zabývá tématem, jak se vyrovnávají mladí Rusové žijící v Čechách s českým historickým komplexem způsobeným invazí v srpnu 1968. Foto Divadlo Archa
Jan Burian mladší, Jaroslav Hrdlička a Jana Svobodová oslovili tanečníky Ingu a Romana Mikshin-Zotovy a studentku gymnázia Marinu Sokol a vytvořili inscenaci na téma, jak se vyrovnávají mladí Rusové žijící v Čechách s českým historickým komplexem způsobeným invazí v srpnu 1968. V multimediální inscenaci dokumentárního divadla se mísí osobní výpovědi protagonistů s choreografiemi a videoartem, jejichž propojením tvůrci docilují až principu Laterny magiky.
Z hlediska tématu nesděluje inscenace nic, než co ví průměrný divák před začátkem představení: mladí Rusové nemohou za křivdy, které našemu národu v době okupace způsobila generace jejich rodičů, ba co víc, často (a v případě tří protagonistů bez výjimky) zde jejich rodiče v té době ani nebyli či nežili. Nenávist Čechů vůči Rusům je v případě našich rodičů a prarodičů dána tímto hluboko zakořeněným pocitem křivdy, v případě dnešní mladé generace jde však o zcela iracionální zděděnou nenávist. První skupinu zastupuje v inscenaci Jana Svobodová, která představení otevírá výčtem svých negativních vzpomínek, náladu mladší generace zprostředkovává převážně Marina Sokol, a to například nikterak překvapivou výpovědí o tom, že její vrstevníci odsuzují Rusy, a přitom osobně ani žádné neznají.
V multimediální inscenaci dokumentárního divadla se mísí osobní výpovědi protagonistů s choreografiemi a videoartem, jejichž propojením tvůrci docilují až principu Laterny magiky. Foto Divadlo Archa
Téma mě velmi zajímalo, sama mám pár přátel mezi mladými Rusy, kteří se do Čech přistěhovali až po revoluci a jsou – samozřejmě – moc milí. Zároveň jsem ale živená negativními emocemi, danými vzpomínkami rodičů či třeba jen studiem historie, a sama jsem alergická na obchody se suvenýry plnými matriošek, jídelními lístky v azbuce, hlasitými Rusy v MHD a přístupem ruských turistů, kteří na mě mluví jejich jazykem a automaticky předpokládají, že jim musím rozumět. Ne, nerozumím jim. Stejně jako jsem nerozuměla rusky pronášeným větám Romana Mikshina-Zotova, a soudě dle reakcí publika tak přišla o několik vtipů. Ocenila jsem však jeho vzpomínku na dobu, kdy pracoval v hotelu: když ho takto přirozeně rusky oslovil ruský turista, předstíral, že nerozumí, a zapřel tak svou vlastní identitu.
Mnohem více než vytčené česko-ruské téma mě v představení bavilo nenásilně podávané téma lásky k vlasti, a to jak skrze vzpomínky protagonistů na jejich rodná města a ruskou krajinu, z nichž dýchala exotická atmosféra dalekého východu, tak jejich poutem k současnému domovu a obdivem ke krásám Prahy. Národní identita nemusí být pouze jedna a v Čechách žijící Rus může být klidně více Čechem než samotný Čech.
S předsudky pracovala i choreografie tanečního páru Ingy a Romana Mikshin-Zotových. Foto Divadlo Archa
Formálně je inscenace směsí výpovědí protagonistů a pohybových choreografií tanečního páru Mikshin-Zotových. Ty jsou někdy více tematicky zajímavé, jindy méně. Sólové výstupy Ingy většinou pouze ilustrovaly téma strachu, pohybově navíc poměrně neinvenčně. Mnohem vtipnější a tematicky nosnější byla společná etuda založená na zpomalených pohybech páru, jejichž sladěním vytvářeli tanečníci nezvyklá gesta a postoje, jež Jana Svobodová a Marina Sokol simultánně na mikrofony komentovaly. Mluvily šeptem a ve svých komentářích mísily banality typu Asi bude pršet s předsudečnými závěry, jimiž podezíraly vyholeného Rusa z násilnických záměrů: Podívej, určitě jí jednu flákne! Rozpřažené gesto však skončilo vyvrácením nastoleného předsudku – vzájemným objetím.
V průběhu představení tvůrci hojně využívali zrcadel – třeba jako projekčních ploch. Foto Divadlo Archa
Pohybové i mluvené pasáže dokreslovala hudba Jana Buriana mladšího a projekce Jaroslava Hrdličky. Na projekčním plátně v pozadí jeviště se objevovaly fotografie ruské krajiny či různých etnických menšin, promítaná videa nabídla již zmíněný princip Laterny magiky: jednou se Roman na jevišti otáčel s telefonem a na plátně se objevil videozáznam pohledu na domy a kolemjdoucí v Karlově ulici, jindy seděla Inga na saních a za ní divoce ubíhala krajina. Projekce mířily také na podlahu, když se kolem nohou Ingy zužoval světelný čtverec, či na plochy několika zrcadel využívaných v průběhu představení. Na jeho začátku nám jako divákům Jana Svobodová zrcadlo nastavila, což byla snad až příliš prvoplánová a banální metafora sebereflexe.
Překvapivě působilo „kouzlo“, když Jana Svobodová otočila zrcadlo a projektor na něj promítl její obličej, který pokračoval v promluvě i poté, co odešla. Foto Divadlo Archa
O něco překvapivěji působilo následující „kouzlo“, kdy Svobodová zrcadlo ještě více natočila a projektor na ně promítl její obličej, který pokračoval v promluvě i poté, co odešla. Kromě náznaku, že sebereflexí si s diváky v představení projde i ona, šlo však spíše o výtvarný efekt než o smysluplný, významotvorný obraz. Takových míst, v nichž tvůrci využívali výtvarné či zvukové efekty, bylo v představení více, vesměs však působily samoúčelně. K hlubší reflexi zvoleného tématu jejich přítomnost rozhodně nepřispěla.
Divadlo Archa, Praha – Rusáci? Námět: Jan Burian ml., koncept a komentář: Jana Svobodová, video art: Jaroslav Hrdlička, protagonisté: Marina Sokol, Inga Mikshina-Zotova, Roman Mikshin-Zotov, hudba, zvukový design: Jan Burian ml., světla: Lukáš Benda, technická podpora: Dominik Hradil, choreografie: Inga Zotova-Mikshina, Roman Zotov-Mikshin. Premiéra 21. 8. 2018. Psáno z představení 7. 11. 2018 uvedeném v rámci festivalu Akcent.
///
Více o festivalu Akcent na i-DN:
…
Komentáře k článku: Akcent na cenu života (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
