Divadlo 1918–2018
Z časů měnové reformy Tak mi přijde potřebné zkalit slavnostní náladu stoletého výročí republiky, jež oslavujeme i tímto cyklem drobných upozornění na významné události té doby, trochou hořkosti. Divadlo hraje v naší historii jistě velkou a pozitivní roli, většinou. O některých jiných případech už jsme psali. Dnes připomenu jednu zvlášť ošklivou událost.
Od 1. června 1953 vyhlásila komunistická vláda měnovou reformu. Zjednodušeně řečeno spočívala v tom, že stát vydal nové bankovky, které se vyměňovaly v nevýhodném až směšném kurzu za bankovky staré. Neboli pokud někdo nastřádal peníze, stát mu je vzal a vydal mu za ně jen zlomek jejich původní hodnoty. Jednak to byl svérázný způsob, jak naplnit státní kasu, vlastně krádež, jednak se tím řešil do té doby platný přídělový systém a také oslabení kupní síly obyvatelstva, protože chybělo zboží, které by se mohlo nakupovat. Ještě 29. května prezident Antonín Zápotocký ujišťoval v rozhlasovém projevu, že se žádná reforma nechystá, aby ji k večeru následujícího dne, když už zavíraly banky i obchody, vyhlásil předseda vlády Viliam Široký.
Událost se neobešla bez protestů nikoli poražených „buržoazních“ tříd, ale obyčejných pracujících. Zvlášť silně protestovali dělníci plzeňské Škodovky, kteří průvodem došli k soše Stalina a shodili ji z podstavce. Přidal se k nim populární plzeňský herec Bohumil Vávra (1916–2007), který průvod potkal cestou do divadla a připojil se k němu. V roce 2004 pro plzeňský rozhlas na událost vzpomínal: Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali! Sotva Vávra přišel do divadla, vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole.
Většina plzeňských divadelníků se však přidala k protiakci komunistů, kteří zorganizovali svou demonstraci a strhli sochu T. G. Masaryka odvetou za zničení sochy Stalina. Předtím podle pamětníků Masarykovi hodil herec Josef Větrovec na krk smyčku, bronzovou sochu pak odvezli do Škodovky a roztavili.
Vávru tři členové divadla udali státní bezpečnosti a v divadle nad ním uspořádali okázalý soudní tribunál: Předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na „gestapárnu“ do Plzně a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě. Gestapárna byla bývalá budova gestapa, v níž nyní sídlila plzeňská StB. Potom mě odsoudili ke ztrátě svobody, ke ztrátě občanských práv a k doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Zavřeli ho na půldruhého roku, poté směl vykonávat jen těžké manuální profese. Do divadla se však vrátil v roce 1958, na přímluvu ředitele oblastního divadla v Hořovicích mu prezident Antonín Novotný udělil milost. Mnozí z více než tří set odsouzených za plzeňské protesty dopadli hůř.
Možná jste sami zaznamenali nebo zažili pohnuté divadelní příběhy. Prosím, napište nám o nich, rádi je připravíme k publikaci a otiskneme. Ať se nepromlčí staré křivdy a napraví se fámy. A hlavně se vzpomene na neprávem zapomenuté.
Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)