Nejasné spojitosti
Kromě Národního divadla Brno a Národního divadla v Praze uvedlo operu Libuši i Severočeské divadlo. Celkově páté uvedení v historii ústecké scény si vzalo za cíl konvenčně připomenout 100 let od vzniku Československé republiky. Tvůrci nechtěli nic reflektovat, chtěli jen pietně oslavit výročí. Stejně tak je k inscenaci třeba přistupovat i s ohledem na ústecké a zájezdové publikum, které si přeje spíše tradiční inscenace. Za zmínku stojí, že Libuši mohl ústecký divák vidět v letech 1955, 1960, 1968, 1976 a po dlouhé pomlce až letos.
Přestože od poslední ústecké Libuše uplynulo více než 40 let, na jevišti to znát nebylo. Josef Jelínek vytvořil kostýmy jako z legendy a malovanou, pohádkovou scénografii, díky nimž divák ihned pochopil, že Libuše bude skutečně tradiční. Dojem mírně zhoršil orchestr pod vedením dirigenta Milana Kaňáka, který hrál sice precizně, avšak příliš hlasitě, čímž doslova přebil dění na jevišti. Děj tak sice zůstal pochopitelný, divácký zážitek byl ale narušen. Herci zpívali čistě, vztahy mezi postavami byly díky mizanscéně a tradičnímu pojetí pochopitelné, konkrétním slovům však divák nerozuměl a musel si je domýšlet na základě programu. V několika málo okamžicích, kdy nezněl orchestr, ale pouze zpěv, bylo zpívanému slovu rozumět bez sebemenších výhrad; o to větší škoda je, že se dynamiku orchestřiště a jeviště nepodařilo sladit.
Režijními invencemi Andrea Hlinková šetřila, aby vynikla Smetanova Libuše, nikoliv Hlinková a její Libuše. Herci jsou především zpěváci, kteří udělají pár kroků, otočí se k divákům a zpívají. Občas pomalu popocházejí, odvracejí se, pootočí hlavou a při příchodu Libuše nebo Přemysla vytvoří sboristé „uličku slávy”. Úklony a pokleknutí provázejí celou operu, což odpovídá Smetanově pojetí jako slavnostního obrazu. Ale vlastně proč ne. Ústečtí a zájezdoví diváci chodí do divadla spíše na Smetanu a Wenziga než kvůli inovátorskému režijnímu výkladu. Na balkóně dokonce zazněl komentář: Moc jim sice není rozumět, ale to nevadí. Však Smetana to psal hluchý, to je ale krása!
Dokázala bych se proto s ústeckou Libuší spokojit, mám však ještě dvě výhrady. Tvůrci si vybrali cestu iluzivního pojetí v souladu s interiérem Severočeského divadla, scénický obraz ovšem rozbíjely projekce na zadním prospektu a oponě. Konkrétněji jejich stylizace sice odpovídala pohádkové scénografii, ale odváděla pozornost od hudby a děje. Když jsem se snažila najít vztah mezi projekcí a dějem a zkoumala, co přesně projekce zobrazuje, spojitosti mi unikaly. Některé pro mě byly natolik abstraktní, že jsem v nich nenašla žádné konotace. Užití techniky zároveň nešlo ignorovat, jelikož se s ní pracovalo po celou dobu představení. Má druhá výtka patří představiteli Chrudoše Zdeňku Plechovi, který diváka trochu mátl. Jeho pěvecké kvality jsou nesporné, jeho bas patřil mezi největší plusy představení, avšak s Krasavou (Michaela Katráková) tvořil vizuálně natolik nesourodý pár, že jsem si nebyla jistá (v kombinaci s nesrozumitelností zpívané řeči), zda by měl Plech Chrudoše vůbec hrát.
Chcete-li vidět konzervativně nastudovanou Libuši v reprezentativním prostoru Severočeského divadla, osobně vám ji doporučuji. Pokud však toužíte po novostech, zajeďte si raději do Brna.
Severočeské divadlo, Ústí nad Labem – Bedřich Smetana: Libuše. Režie: Andrea Hlinková, dirigent: Miloš Formáček, Milan Kaňák, výtvarník scény a kostýmů: Josef Jelínek, sbormistr: Jan Snítil, korepetice: Jan Snítil, Irina Lorenc, hudební nastudování: Milan Kaňák. Účinkují: Eva Urbanová/Eliška Weissová, Richard Haan, František Zahradníček/Zdeněk Plech/Jaroslav Patočka, Jan Ondráček, Pavel Vančura, Petr Matuszek/Martin Matoušek, Michaela Katráková/Valeria Vaygant, Kateřina Jalovcová/Alžběta Vomáčková, Jarmila Baxová/Soňa Godarská, Tereza Štěpánková/Lucie Vagenknechtová, Jana Kubicová, Jaroslav Kovacs. Premiéra 12. 10. 2018. Psáno z reprízy 4. 11. 2018.
Komentáře k článku: Nejasné spojitosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)