Konec legrace (No. 2)
Das Thema jsme my, neboli tématem sind wir, tedy tři německo-čeští performeři v prvním česko-německém kabaretu v Praze (Česko-německý nabroušený kabaret) a Česku nejpozději od skončení druhé světové války. A hned koriguji – německo-rakousko-švýcarsko-českém kabaretu, neboť účinkující a tvůrci v jedné osobě zastupují – alespoň v představení, které jsem viděl v rámci off-programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka – všechny tři německy mluvící národnosti.
Das Thema jsme my, neboli tématem sind wir, tedy tři německo-čeští performeři Česko-německého nabroušeného kabaretu. Foto Tomáš Rubín
„Rakušanka“ pochází z Brna, „Němec“ byl za socialismu rodiči podle svých slov „unesen“ do Bavorska. Tam se necítil doma. Cítil se „gehänselt“, tedy vysmíván, osamocen. Hledal namáhavě svou identitu. A teď ji hledá i tady. Tématem jsme také my, publikum. Jaký je náš pohled na německy mluvící? Při tom je třeba podotknout, že Švýcaři mluví německy jen z donucení – u vystupujícího Švýcara (Philipp Schenker) je to i trochu slyšet, a to nejen na přízvuku, ale i na výběru slov (Anke rovná se Butter rovná se máslo). Schenker vyvracel známé klišé o pečených holubech, kteří ve Švýcarsku podle některých „nešvýcarů“ od nepaměti poletovali. V soukromí podlehl tzv. pražskému syndromu, tedy byl unesen (zřejmě v obojím slova smyslu) nějakou Pražandou.
Že dvojsmyslnost není možná a běžná jen v češtině, předvádí „Bavorák“ (Roman Horák) na řadě příkladů. Z nich ovšem ten nejzábavnější, neboť poněkud neslušný, pochopí nakonec jen ten, kdo aspoň trochu německy umí, neboť dvojsmyslnost Horák pochopitelně nepřekládá… Tato slova se však učíme v každém jazyce nejrychleji – i když ne zrovna ve škole.
O svých problémech mluví aktéři bez sentimentu, ba naopak s vtipem a ironií. Foto Tomáš Rubín
Všichni tři aktéři jsou samozřejmě konfrontováni s předsudky: s člověkem, který se přestěhoval ze „zlatého západu“ do Česka, přece nemůže být všechno v pořádku. O svých problémech však mluví bez sentimentu, ba naopak s vtipem a ironií. A také ukazují, že tento hloupý předsudek nemůže ani v jejich případě odpovídat skutečnosti. Suverénně přecházejí od tématu k tématu a slučují neslučitelné: své osobní příběhy s dějinami a mýty (i o blanických rytířích), absurdní s dennodenním. Pokud jim lze ovšem věřit – ale myslím si, že ano.
Na vyprávění „Rakušanky“ (Markéta Richterová, která vystoupila jako host) rozhodně udiví, že zřejmě ne zcela hloupou mladou ženu s perfektní němčinou nevzali v Praze na germanistiku, ale zato na DAMU. Jistě zcela absurdní skutečnost, která se může odehrát jen v té jediné pravé, legitimní nástupkyni už století neexistující Kakánie, tedy v České republice. Obávali se snad germanisté, že ji nemohou nic naučit, nebo že by je mohla dokonce korigovat a něco naučit třeba i ona je?
Rehabilitovat v českých očích a uších Němce a němčinu se aktérům povedlo víc než vrchovatě. Foto Tomáš Rubín
V interakci s aktéry jsme se na každý pád naučili i trochu jódlovat. Všichni tři hned na začátku shodně uvedli, že už je nebaví hrát pořád zlé nacisty (popř. nacistické ošetřovatelky), ale že mají chuť ukázat, že umí i něco jiného! A také chtějí ty Němce a němčinu v českých očích a uších rehabilitovat. A to se jim určitě povedlo víc než vrchovatě.
Česko-německý nabroušený kabaret – To téma. Účinkují Roman Horák, Philipp Schenker a Markéta Richterová jako host. Premiéra 26. 4. 2018. Psáno z představení 19. 11. 2018 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Komentáře k článku: Konec legrace (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ladislava Chateau
Recenze je psána
výstižně a s humorem, text má spád… Není pochyb o tom, že autor velice dobře ví, o „čem je řeč“, a toť je (pře)vzácné.
22.11.2018 (14.42), , Trvalý odkaz komentáře,