Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
I love Error (No. 2)
Slovenské Divadlo bez domova je za léta své existence jednou z vlajkových lodí specifického divadla. Jedná se nejen o seskupení pro divadlo a teatroterapii, ale podstatný je v něm i jejich lidský rozměr jeho vedoucích vůči jejich hercům a z odborného hlediska je třeba kvitovat i jejich mezinárodní přesah a vytrvalost v propojování jednotlivců i skupin napříč světem. Tolik óda na pořadatele mezinárodního víkendového festivalu bezdomoveckých divadel a společensky znevýhodněných skupin.
Bratislavská premiéra inscenace Sny se konala jen pár dnů před pátečním festivalovým uvedením. Přestože jde o nejnovější projekt seskupení okolo Patrika Krebse a Uršuly Kovalyk, nebyla z účinkujících – nejspíš i díky umně zakomponovaným hrajícím asistentům – cítit nejistota nebo nervozita. V inscenaci se na jevišti potkávají lidé několika generací a kategorií: bez domova, s fyzickým postižením a psychiatrickou diagnózou. A že jich je mnoho, ukázala již úvodní scéna. Postupně přicházeli, lehali si, sedali, zůstávali stát. Společným pro ně byl vzájemný kontakt, okamžitě nastavená sounáležitost. S první pronesenou otázkou: Kde spíš? zazněly odpovědi, že na zastávce, v křesle, či v obchodě s potravinami…
Představení bylo sestavené jako leporelo převážně sólových výstupů. Foto Josef Bujna
Představení bylo sestavené jako leporelo převážně sólových výstupů, v nichž protagonisté sdělovali své sny a jejich interpretace, či se jim sny přímo zdály – „děly se“ okolo nich. A bylo jedno, zda opravdové, či smyšlené, vždy vyznívaly autenticky. Jako diváci jsme měli pocit, že pozorujeme stezku odvahy ke sdílení myšlenky a proces sebeupevňování, tedy veřejně opakované poselství, které ze sna pro daného interpreta tanulo. Každá scéna měla neopakovatelnou, silnou atmosféru vytvořenou vedle osobnosti samotného aktéra prostými scénografickými prostředky (židle, lavice, látka, pletení, atp.), maskami, spoluherci a zvukovou kulisou.
Jako diváci jsme měli pocit, že pozorujeme stezku odvahy ke sdílení myšlenky a proces sebeupevňování, tedy veřejně opakované poselství. Foto Josef Bujna
Jedním z nejpůsobivějších byl sen fyzicky handicapované dívky, které se zdálo, že je jedním z okolo poletujících motýlů. Ležela na obrovské bílé plachtě, kterou v rozích drželi čtyři manipulátoři. Materiál posloužil primárně jako zástěna pro plynulý přechod mezi výstupy, ale pak také jako paraván pro objevení masky a následně jako rozpohybovaná plocha, která se vlnila kolem ležící dívky. Z dalších výrazných atributů scény byly masky ve tvaru obrovských očí či postava Smrtky.
Ona vyprávěla, on se hýbal. Foto Josef Bujna
Inscenační tým si je velice dobře vědom limitů svých herců. Nejen že na ně neupozorňuje, ale hlavně jim je pomáhá překonat nalezením jiné estetiky pohybu nebo jiných, neverbálních forem sdělení. Velice zajímavý z tohoto pohledu byl duet starší dámy s výraznou kabelou z minulého století a do půli těla svlečeného tanečníka. Ona vyprávěla, on se hýbal. Jí bylo vidět do tváře, jemu nikoli. Zatímco ona seděla na židli, on se pohyboval po přímce blízko horizontu sem a tam. Civilní projev jednoho košatěl fyzickou partiturou druhého.
Z dalších výrazných atributů scény byly masky ve tvaru obrovských očí. Foto Josef Bujna
Jeden scénický obraz, jedna scéna vždy nenápadně přechází v druhou, pozornost se přesouvá od stávajícího k nadcházejícímu jako postupně se připojující části řetězu, které dohromady drží pevně od počátku do konce. Úskalím je, že tímto způsobem může být řetěz nekonečně dlouhý, až divák zapomene na začátek a konec vyšumí do ztracena. Profesionalita a zkušenost hlavních tvůrců však naštěstí nastavila ohleduplnou délku představení. Zaskočil mne snad jen samotný závěr. Je sice pochopitelné, že velkým snem souboru bylo mít svůj vlastní prostor a že toto přání, o kterém se jim „ani nesnilo“, se nakonec stalo skutečností, ale do mapy snů všech vystupujících tento sen nezapadal.
Inscenační tým si je velice dobře vědom limitů svých herců. Foto Josef Bujna
Sny domovského souboru je i přesto třeba vnímat jako vysoce kvalitní inscenaci inkluzivního divadla srovnatelnou s podobně zaměřenou mezinárodní scénou.
Divadlo bez domova, Bratislava – Sny. Dramaturgie a režie: Uršuľa Kovalyk, Patrik Krebs, pohybová spolupráce: Tomáš Kubiš, hudba: Oskar Rózsa, scéna a kostýmy: Oleg Šuk, kostýmy: Eva Matkuliaková. Uvedeno na festivalu Error v Bratislave v pátek 25. října 2018.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: I love Error (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
