Bizarní reflexe české prázdnoty
Horácké divadlo v Jihlavě přišlo – krátce po úspěšné Tisícročné včele – s dalším příspěvkem ke stému výročí vzniku Československa. Slovenský režisér Rastislav Ballek nastudoval hru-esej Svatý Václav současné české dramatičky Lenky Lagronové. Nejde ovšem o žádnou hagiografickou kompozici, autorka vychází ze svérázné hypotézy, kterou lze vnímat jako metaforu „duchovní situace doby“ a (nejen politického) marasmu v českých zemích: jízdní socha na Václavském náměstí by měla teprve vzniknout a shrnout v sobě substanci české existence, ovšem paskvil Davida Černého se světcem sedícím na břiše zdechlého koně už dávno „stojí“ v pasáži Lucerna. Klesli jsme, zdá se, na samé dno.
Lenka Schreiberová a Jan Burda v inscenaci nového dramatu Lenky Lagronové Svatý Václav Horáckého divadla Jihlava FOTO IGOR STANČÍK
Hlavním hrdinou je nový český primas Petr (výrazná herecká kreace Zdeňka Stejskala), který přijíždí z Říma usednout na stolec svatého Vojtěcha. Nejprve působí jako nekonformní reformátor; zaujme prostocviky i konzumací smoothie, ale především svým rozhodnutím uzavřít Svatováclavskou kapli veřejnosti. Dokonce z ní vyrazí i světskou moc v podobě Premiéra („satiricky“ přehrávající Ondřej Šípek), jenž v ní chce uspořádat dceři svatbu. O něco později se z Petra ale stane triumfalistický megaloman, který se chvástá, čeho všechno v církvi a skrze ni míní dosáhnout. A to bez předchozího náznaku vnitřní korupce či pýchy. Bohužel právě této postavě chybí uvěřitelná organická stopa – je vytvořena z rozumových konstruktů, bez intuitivního vnitřního náhledu.
Vycpávkovou prezentací teze ale někdy trpí celé scény, sklouzne k ní i jinak přesvědčivý snový obraz, v němž dojde k Petrově konfrontaci s Otcem (Josef Kundera). Z Otce se nakonec vyklube Tatíček v bílé uniformě, jenž vede s Historikem spor o odkaz svatého knížete. (Otec hájí nacionalistickou tezi o nutnosti odklidit národnímu vzmachu z cesty světce-slabocha.) Historikova obhajoba je jen dalším důkazem, že předloze, a zčásti tedy také inscenaci chybí základní hnací rozpor vtělený přímo do děje. Možná proto je Rastislav Ballek méně de(kon)struktivní, než u něj bývá zvykem.
Jako membra disiecta se na scéně povalují kusy sádrového odlitku Myslbekova sousoší, které se nikomu nedaří slepit dohromady. Novou sochu by chtěla vytvořit Ema, bývalá přítelkyně Petrova mladšího a méně úspěšného bratra Jiřího (Stanislav Gerstner). Nakonec se rozhodne pro jiný objekt – při jejím exposé se roztáčí zvláštní kolotoč, který má na svém obvodu zavěšenou různorodou mořskou havěť (frutti di mare). Jeho rozpohybovaný stín se promítá na stěny, jenže je to jen poetická hříčka. (Představitelku Emy Lenku Schreiberovou navíc předloha také nutí víc mudrovat než hrát.)
Jako úplná manýra vyznívá bratrovražda – tentokrát ne pro moc světskou, ale duchovní: Jiří vrazí do Petra nůž se slovy, že nebude biskupem po něm, ale místo něj. Setmělá scéna posetá sádrovými kusy z koně a jezdce působí v závěru přízračně – byť Sestra (Alexandra Palatínusová) nepateticky a bolestně zpívá Svatováclavský chorál.
Je namístě pochválit jihlavskou scénu za to, že se nebála vsadit na nejistotu, ačkoli je výsledek méně jednoznačný, než tomu bylo v případě Tisícročné včely. Snad se ještě někdy dožiji hry o svatém Václavovi, v níž budou nejen konfrontováni, ale i sladěni politik (vidí za roh), státník (vidí za obzor) a světec (vidí nebesa). Může se tato trojí kvalita vůbec sejít v jednom člověku? A byl to zrovna Václavův případ? Opravdu světci chyběla politická „zadní kolečka“? Česká „realpolitik“ nám v tom moc neporadí. A Lence Lagronové se podařilo podstatných věcí dotknout jen místy a v náznaku.
Horácké divadlo Jihlava – Lenka Lagronová: Svatý Václav. Režie Rastislav Ballek j. h., dramaturgie Martin Kubran j. h., Barbora Jandová, scéna Tom Ciller j. h., kostýmy Katarína Holková j. h., hudba Matúš Kobolka, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský a Denisa Musilová. Premiéra 20. října 2018.
Komentáře k článku: Bizarní reflexe české prázdnoty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
