Tiit Ojasoo: Člověk nikdy neví, dokdy zůstane naživu
Název vašeho divadla je NO99. Začínali jste na čísle 99 a každou další inscenací je o jedno snižujete. Tedy logicky jste si vytkli za svůj existenční cíl maximálně 99 inscenací. Můžete tuto svou číselnou symboliku přesněji objasnit?
Inspirovali jsme se esejí estonského filosofa Hassa Krulla, v níž uvažoval, proč počítáme od nuly výš a ne naopak, i když víme, že čas každého dění je vyměřen svým koncem. Například Slunce každý den v nějaký čas vychází a v přesně daný čas opět zachází. Když jsme před patnácti lety divadlo zakládali, napadlo nás, že ani náš čas není neomezený. Rozhodli jsme se pro název NO99, tedy Číslo99, s tím, že každou další inscenaci budeme označovat nižším číslem, až dojdeme k číslu, kdy svou existenci ukončíme.
Tiit Ojasoo při diskusi s diváky po představení svého souboru v Divadle pod Palmovkou FOTO MILOŠ SKÁCEL
Co se stane, až dospějete k nule?
To se nestane. Poslední – pokud neskončíme dřív – bude určitě jednička. Když jsme začínali, mysleli jsme, že skončíme někde v polovině. Inscenace Revoluce, s níž jsme přijeli na festival Palm Off Fest, má číslo 34 a aktuálně jsme už načali druhou desítku. Konec je tedy zanedlouho. A jak – a zda v nějaké jiné podobě – budeme pokračovat dál, nevím. Člověk nikdy neví, dokdy zůstane naživu.
Svojí dramaturgií i počtem herců v souboru (jedenáct až dvanáct) působíte jako nezávislý soubor. Přesto vaše divadlo zřizuje stát.
Divadlo NO99 vzniklo na pozůstatcích či řekněme ekonomických základech tallinnské komediální scény, která zbankrotovala. Stát vyhlásil konkurs na nového ředitele, do něhož jsme se přihlásili. S příchodem do již existujícího provozu jsme vyměnili část techniky a prakticky celý tvůrčí tým. Ke spolupráci jsme pozvali ty, o kterých jsme byli přesvědčeni, že budou schopni rozvíjet nám blízkou estetiku a jevištní jazyk. A i když se soubor během patnácti let částečně obměnil – někteří odešli, jiní přišli –, pořád udržujeme naši hereckou skupinu mezi jedenácti až dvanácti členy, což je pro náš provoz optimální.
Co od svých členů požadujete?
Naše divadlo by nemělo být jen řemeslně dovedné. Snažíme se nalézt hranice divadla a jeho význam pro společnost. Zpočátku bylo naší ambicí spojit několik uměleckých druhů. Náš dramaturg například není vystudovaný divadelník, ale kunsthistorik. Svou tvorbou si pokládáme otázku, zda může být divadlo vůbec považováno za umění, zda ve skutečnosti není v rámci společnosti něčím jiným.
Čím?
Možná by bylo přesnější říct, že divadlo není „jen“ uměním a „jen“ intelektuálním uměním. Jeho funkce byla vždy stejná, probudit fantazii diváka, vyprovokovat ho k tomu, aby začal – aspoň trochu – jinak nahlížet na svoji realitu. To znamená se stále proměňovat a funkci divadla hledat. Nelze ulpívat na předem daných uměleckých postupech. A to i v rámci takzvaného politického divadla, do kterého jsme řazeni. Dnes už nemá smysl dělat divadlo o konkrétních politických tématech, jako je například uprchlická krize. Bylo by to jen opakování toho, co divák vidí a slyší jinde. V inscenaci Revoluce, kterou jsme přivezli do Prahy, nejde o politiku, nebavíme se o tom, kdo má jaké politické názory a jaké z nich jsou správné či špatné, ale řešíme, jaká budoucnost čeká lidstvo. Aktéři Revoluce mají hysterickou potřebu realitu změnit, vykřičet svoji pravdu do světa skrze svou tělesnost. Proto jsme na začátek představení zařadili dlouhý dervišský tanec.
Kam byste tedy inscenaci Revoluce zařadil? Do vizionářského divadla? Nebo je to rituál? Vyjadřujete se ale přece – aspoň co vím o vašich předchozích inscenacích – k aktuální politice ve své zemi.
Politická situace je v každé zemi, ať je u moci kdokoli, stále špatná. Někdy je to samozřejmě lepší, někdy horší. Z tohoto pohledu je pro nás politika nepodstatná. Svými inscenacemi chceme být o krok napřed. Na druhou stranu ale to, že divadlo ovlivňuje myšlení lidí a jejich pohled na svět, má silný politický rozměr. V tomto ohledu byste mohla to, co svými představeními děláme, označit za politické divadlo. Nechci však z jeviště burcovat a tlačit diváky k tomu, aby se rozhodovali, které politické myšlenky či osobnosti jsou dobré a které špatné. Chci je donutit, aby přemýšleli o metafyzice a poetičnosti. Takové jsou a tam směřují všechny naše produkce. Pokud přiměju diváky, aby přemýšleli v těchto intencích, politika pro ně ztrácí smysl. Tím, že se diváci od politiky oprostí a začnou přemýšlet jinak, se jí já jako inscenátor vyhnu, i když v důsledku se naše divadlo stane politickým.
V inscenaci Revoluce ale přímo vycházíte z politických událostí, revolucí v roce 1905, 1917…
Inspirovaly nás revoluce, které se v minulých stech letech týkaly Estonska, tedy například i v roce 1991, kdy jsme se odtrhli od Ruska. Ale ta hlavní revoluce, o které hrajeme, teprve přijde. Neodehraje se mezi různými lidskými skupinami či společnostmi, ale mezi člověkem a přírodou. Tuto revoluci zapříčinil člověk, je jejím tvůrcem, ale nekontroluje ji. On bude ten, kdo na ni doplatí. Ekologie je základním tématem, na něž bychom v současné době měli myslet.
Je tu ještě jedno aktuální téma, a to dokonce společné oběma našim zemím: sto let od vzniku našich samostatných států.
Nejsem vyznavačem výročí a oslav, ale samozřejmě jsem rád, že Estonsko a Česko jsou dnes nezávislé státy. Zažil jsem období Sovětského svazu a musím říct, že v nezávislém Estonsku se žije mnohem lépe. Ovšem vize svobodného Estonska, které se oprostilo od SSSR a bude patřit do NATO a EU, skončila. Dosáhli jsme těchto důležitých cílů a je otázka, co se bude dít dál, jaké cíle si vytyčíme. V poslední době se v souvislosti s uprchlickou krizí hovoří o uzavření našich hranic… Zdá se, že historie se opakuje.
Jaký máte vztah k současnému Rusku?
V našem divadle běžně pracujeme s ruskými literárními předlohami, naposledy jsme inscenovali Malého ďábla Fjodora Sologuba, příběh o životě v ruské vesnici. Sami máme zkušenost s životem v SSSR, proto textu lépe rozumíme. I za doby sovětské okupace jsme se dívali jinak na ruskou kulturu a na SSSR. Byly to dvě rozdílné situace, dva rozdílné pohledy. Po odjezdu z Prahy nás čeká hostování v moskevském Státním divadle národů, jehož ředitel Jevgenij Mironov v roce 2012 podpořil Putinovu předvolební kampaň. Toto divadlo je financováno z Kremlu, což nám samozřejmě vadí, ale pokud to, co se děje na jevišti, je svobodné, jsme ochotni tam hrát, i když tím jisté etické hranice, které si svou tvorbou a v životě klademe, překračujeme. Ruská státní televize šíří dezinformace a jediné, co proti tomu můžeme dělat, je říkat pravdu. Nejlépe právě v Rusku. Ukázat, že Estonci nechodí po ulicích s pistolí v kapse a nestřílejí na počkání každého Rusa, kterého potkají.
Jste zváni na prestižní evropské festivaly. Kam jinam se ještě chystáte?
Je zajímavé sledovat, jak se geopolitická situace odráží ve festivalových dramaturgiích. Na začátku jsme hodně jezdili do německy mluvících zemí, před osmi lety jsme byli zase stále v Rusku, což se po krymské krizi změnilo. Teď často hostujeme ve východní Evropě. Co se týká nejbližší budoucnosti, žádné další hostování domluvené nemáme.
Komentáře k článku: Tiit Ojasoo: Člověk nikdy neví, dokdy zůstane naživu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
