Hronovské poznámky 2011 (No. 3)
Deště, které předpověď už několik dní avizovala, v neděli dorazily. Pro festival to příliš dobré nebylo – snad mají radost aspoň hronovští zahrádkáři. Přejme jim to: při nabitém divadelním programu beztak nebyl důvod potulovat se nějak výrazněji venku. Na nedělním festivalovém menu byly výhradně inscenace zábavné, každá ovšem výrazně jiným způsobem. I proto se docela hodilo to, co první z nich bezprostředně předcházelo.
Jednou z oblíbených hronovských platforem pro uvažování o divadle je již řadu let tzv. Problémový club (zkr. PC), který letos prošel výraznou obměnou. Z poněkud akademické instituce, v níž pět nebo šest erudovaných řečníků moudře a dlouze hovořilo o obecných divadelních tématech vyplývajících z viděných inscenací, se stala o poznání otevřenější debata lektorů PC, dalších odborníků a diváků o inscenacích samotných, přičemž od nočního diskuzního klubu se liší mj. tím, že na PC mají zakázáno hovořit zástupci hodnocených souborů. (Došlo i k proměně lektorského sboru: loňský tým ve složení Jan Císař, Petr Christov, Luděk Richter, Vladimír Štefko, Ján Zavarský a Alena Zemančíková vystřídali Aleš Bergman, Vladimír Fekar, Vladimír Mikulka, Martina Schlegelová a Alena Zemančíková, posledně jmenovaná patrně coby relikt předchozího systému.)
Jeví se mi to jako poměrně šťastné směřování: odborný pohled na konkrétní problematické aspekty konkrétních inscenací by mohl být pro amatérské tvůrce přínosný, navíc se již první den (stále věcně a stručně) několikrát podařilo odbočit i k obecnějším tématům. Sobotní Chvála bláznovství, ale částečně vlastně i páteční Lásky hra osudná vedly Vladimíra Mikulku k poměrně nosné otázce, mají-li ochotníci dělat bulvární divadlo – a co s takovýmto bulvárním divadlem na Hronově? Netřeba dodávat, že k zásadní a definitivní pravdě se v této věci nikdo z přítomných nedobral, dá se ovšem čekat, že ještě mnohem hlasitěji zazní tato otázka dnes. Výraznou odpověď na ni totiž nabídlo první představení.
… a dveře lítaly
Libický divadelní spolek Vojan přijel s inscenací francouzské komedie Prázdniny snů Francise Joffa, která již prošla českými oblastními a zájezdovými divadly. Autor a jeho hra nepochybně nepatří k tomu zajímavému v současném francouzském divadelním světě, přesto lze volbu Libických vcelku snadno pochopit: je to divácky vděčná dvéřová komedie vycházející ze slavné tradice francouzské frašky (zejména tedy z Georgese Feydeaua) a potřeby tohoto žánru naplňuje dokonale: obsahuje množství záměn, propletené rodinné a milostné vztahy, sytý situační humor a zejména prostornou místnost, do které vede sedmero dveří.
Scénograf Jaromír Vosecký se nedávno k jedné přehlídkové inscenaci Brouka v hlavě vyjádřil v tom smyslu, že hrajete-li dvéřovou komedii, musíte mít dobré dveře, aby při každém z četných prásknutí nerozechvěly celou konstrukci. Nuže: Libičtí tyto dobré dveře mají. A nejenom je. Mají řemeslně zdatného režiséra (Jaroslav Vondruška) a vesměs schopné herce, kteří s nasazením a barvitě dovedou zahrát, co je třeba, a být u toho skutečně vtipní. Libické Prázdniny snů nejsou (alespoň po většinu doby) typickou snaživou ochotničinou (čímž nechci nijak dehonestovat snaživou ochotničinu, mám pro ni naopak jistou slabost) – podařilo se je vybudovat tak, že bych se vůbec nedivil vidět tuto inscenaci na repertoáru některého oblastního divadla.
Není samozřejmě těžké pochopit, proč řada hronovských diváků z řad seminaristů a divadelníků inscenaci nepřijala. Bylo by ovšem dobré rozlišit, co je výhrada k inscenaci, co je výhrada k textu a co je výhrada k žánru. Recenzenti ve Zpravodaji (Aleš Bergman a Vladimír Fekar) vyslovují dobře pojmenované výhrady k inscenaci i k textu, ale mám dojem, že většinou bude za odmítnutím stát právě nechuť k žánru jako takovému – a to zcela pochopitelně, sám ho v lásce také nemám. (Tak trochu se nabízí označení – útlocitnější prominou – „dobře udělaná sračka“.) Přesto tvrdím: Před libickou inscenací klobouk dolů.
Encyklopedické heslo Kladno
Kladenský V.A.D. je dobře znám jako soubor, který se věnuje (jeho vlastními slovy) „autorskému tragikomickému situačnímu divadlu“ – před pár lety slavil na Hronově velký úspěch s Tajemným Vadem v Karpatech, vtipnou metadivadelní podivností o kladenských divadelnících, kteří odjeli do rumunských hor připravovat inscenaci pro Jiráskův Hronov. Ve svém nynějším opusu vyprávějí v řadě vtipných a nápaditých obrazů o dějinách a současnosti svého města způsobem, který (jak tuším) pobaví zasvěcené stejně jako ty, kteří jen matně tušili, že Kladno je kdesi na západ od Prahy. Svým zaměřením na hravou práci s fakty upomenou na některá východiska Ypsilonky – stejně tak je ale na výsledku vidět, že je to „jejich“ téma. Inscenace je tak nesmírně příjemnou osobní výpovědí, která je zároveň i divadelně nápaditá.
Teatrální stesky
Na deštivou neděli byla naplánována tzv. Teatrální stezka – série čtyř drobnějších divadelních útvarů hratelných v plenéru. Zásahem počasí se takto uskutečnit nemohla, zásahem organizátorů se představení přesto odehrála: jedno bylo přesunuto do komorního prostoru nářaďovny místní tělocvičny, zbylá tři na zimní stadion. Na diváky čekaly tři roztomilé, leč vesměs nevzrušivé drobničky: tanečně-poetická hříčka na nonsensovou poezii Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové (Hana Habrychová Koutová – Jézuskonte Marjapano), zábavná voicebandová destrukce lidových koled (DS Regina – Na Betlém!) a veršovaná skorodetektivka (Gymnázium a SOŠ Aš – Zamordování knížete Schwarbrechta), z níž vynikl zejména půvabný chór „hystericky vyšpulených žen“.
Po nich následovalo naprosté zjevení – jedna z nejpodivuhodnějších věcí, jaké jsem kdy v (nejen) českém (nejen) amatérském divadle viděl. Ochotnický soubor HOCHY z jihomoravské vesnice Hýsly pod vedením Tibora Skalky vytvořil jakýsi lidový sled scének nazvaný Pražáci na vinařských steskách (povšimněte si rafinované slovní hříčky v posledním slově názvu!), který satirizuje hloupé Pražáky, kteří na Moravu přijíždějí za vínem a folklórem, ale i Moraváky, kteří před nimi šaškují, utahují si z nich a nalévají jim patoky (byť si nejsem jistý, jestli to tvůrci nevnímají jako projev hrdinného odboje).
Text i inscenace jsou vytvořeny divadelně naprosto nepoučeně, ale zároveň s jakýmsi velice svébytným stylem: dění na jevišti neustále lavíruje mezi iluzivností a antiiluzivností, herecký styl evidentně vychází z teleshoppingových prezentací (tzv. herecká metoda Horsta Fuchse) – skoro se nabízí podezření, že jde o lidové čtení brechtovských zcizovacích principů. Situace jsou nevybudované, herci zapomínají text (v dřevěné kadibudce se naštěstí skrývá nápovědka), na kraji hracího prostoru stojí cimbál, na který se hojně hraje, a opodál kolem stolů sedí mnohačetný mužský pěvecký sbor. (Anti)iluze moravského sklípku v obří hale hronovského zimního stadionu byla dokonalá.
Při závěrečných písních, děkovačce a přídavku členové souboru distribuovali mezi diváky množství sklenic s vínem – tím, které na jevišti představovalo ony patoky. Tohle je dobré, vážně, ujišťovali nás. Dobré mi skutečně přišlo. Jen nevím, zda jsem nenaletěl.
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
V čem tkví „fenomém V.A.D.“? Prakticky bezvýhradné přijetí jeho inscenací na JH (kdysi dávno Rozpaky kuchaře Svatopluka Nováka, před čtyřmi lety Tajemný V.A.D. v Karpetech, letos Fe-érie o Kladně)? V jejich nezpochybnitelné kvalitě – nebo v tom, že jsou dobře udělané a přitom široce přijatelné (mainstreamové), že „nikomu nevadí“?
10.08.2011 (10.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Konečně se dostávám k diskutování – během Hronova na něj čas nebyl, což mě mrzí a za což se omlouvám.
Viděl jsem od V.A.D.u právě jen ty Karpaty a letos Fe-érii, takže si sotva můžu dovolit to zobecnit – ale myslím, že například kouzlo Fe-érie tkví v tom, že je „dobře udělaná“, ale také nápaditá, vynalézavá, nepředvídatelná a pohrává si s divákem a s divadlem. A pak tu je to, co bylo na Hronově kýmsi moudrým nazváno „osobnostní herectví“ – úchvatná je v tomto směru Jasanka Kajmanová v roli jeřábnice, ale zdaleka nejen ona. Že je to inscenace široce přijatelná a „nikomu nevadí“, v tom s Vámi souhlasím. Ale (snad na rozdíl od Vás) to vnímám jako zcela dostatečnou kvalitu.
14.08.2011 (17.42), , Trvalý odkaz komentáře,