Historie, na niž si lze sáhnout
Kdo v létě a na podzim zavítal do Vlastivědného muzea v České Lípě nebo do muzea Eduarda Helda v nedalekých Zákupech, možná tu nalezl „performativní výstavy“ skupiny VerRich.
Z regionu s nadprůměrnými příjmy se stala ekonomická periferie FOTO CHRISTIAN KASNERS
Od Veroniky Kyrianové a Richarda Němce – tedy skupiny VerRich – mohlo pražské publikum loni vidět inscenaci Proč posedl amok pana R? na motivy stejnojmenného Fassbinderova filmu. Asi dvacítka herců (v mnoha případech amatérů) téměř verbatim metodou „kopírovala“ to, co ve všedním životě říkají lidé s vnitřním přetlakem. Byla to neuhlazená inscenace s rozkolísaným tempem, která ale budila mimořádný dojem autenticity. Důkladný dokumentární základ, odhodlání zůstat za všech okolností nanejvýš konkrétní, trvání na velkých projektech za improvizovaných podmínek, to vše jsou charakteristiky, v něž jsem doufala i u nového verrichovského projektu.
Na část výstavy Sovětská okupace od začátku do konce v České Lípě se návštěvníci mohli dostat jen průchodem přes expozici 100 let, kterou k výročí Československa vytvořili Tomáš Cidlina a Pavel Kraus. Mohli se tu dočíst, že nadšení ze sametové revoluce bylo na Českolipsku minimální: Z regionu s nadprůměrnými příjmy se stala ekonomická periferie. Rozporuplný dojem z nabyté svobody přiživilo také uzavření četných průmyslových podniků a privatizační podvody, jež postihly řadu zemědělských družstev. Když odsud návštěvníci odbočili na schodiště, nalezli tam fotografie od Christiana Kasnerse zachycující Kyrianovou a Němce, jak v bizarních převlecích podnikají výlety-performance do prostoru Ralsko, kde dvacet dva let sídlilo dvě stě tisíc sovětských vojáků. Štítky zachycovaly popisy jejich plánů na interakci s prostředím a především to, jak události nakonec doopravdy proběhly. Autory popisované zkušenosti a zážitky velmi často rozváděly a vysvětlovaly vztah místních k odchodu sovětských vojáků. Kupříkladu během umisťování nápisu „kulturní památka“ na klasicistní budovu lesnické školy z konce 18. století a současně bývalou sovětskou základnu se dvojice zapovídala s vrátným ze sousední továrny. Vzpomínal na „zlaté sovětské časy“, kdy prý byla budova v lepším stavu než dnes a kdy se se Sověty dobře pilo a s jejich ženuškami a dceruškami dobře š**alo. Toto setkání se může jevit nahodilé či banální, nicméně právě v této hrubé a neučesané podobě se historické vlivy nejlépe zhmotňují. Tvůrci je na výstavě pečlivě dokumentují a ukazují v dějinném kontextu. Konkrétní představu o tom, jak moc místním zpříjemňovala život výhodná výměna zboží se Sověty, a jak je tedy musel „bolet“ jejich odchod (v jejich očích téměř bez náhrady), si návštěvníci projektu skupiny VerRich mohli udělat, když prozkoumávali rekonstrukci bytu sovětského důstojníka v zákupském muzeu. Při prohlížení dobových předmětů denní potřeby, jako je toaletní papír bez ruličky, nástěnný „odhlučňovací“ koberec, luxusní televize Rubín či pohovka ze západního Německa, se bylo možné zaposlouchat do nahrávek rozhovorů s pamětníky a do jejich detailních popisů, co pro ně pobyt vojáků znamenal.
Sklon být ohledně představ o historii konkrétní posílila i výstava fotografií Michala Němce z procházky Prahou 21. srpna 1968. Bylo to od VerRicha jednoduché, ale funkční kurátorské gesto: nabídnout z perspektivy překvapeného dvacetiletého muže pohled na vozy, které přes Štefánikův most svážejí protestující proti okupaci, či snímek pořízený v situaci, kdy mu foťák chtěl zničit sovětský parašutista, nebo fotografii „účinné lidové zbraně“ – automíchačky na beton na Vinohradské třídě, kde později došlo ke ztrátám na životech.
Výstup Felicitas Martinové připomínal po formální stránce dětskou hru FOTO RICHARD HODONICKÝ
Poslední část projektu, inscenace Večer československo-sovětského přátelství po 50 letech, vznikla ve spolupráci se studenty gymnázia v Mimoni. Důležitým tématem byl průzkum, jak ke studentům (ne)promlouvají úryvky z dobových textů, projevů, nebo materiály vyjadřující současný vztah k postsovětskému světu. Do řeči Jiřího Sedláčka, který představuje Zdeňka Nejedlého bagatelizujícího protikomunistické demonstrace studentů v roce 1948, se prolnul typicky zemanovský způsob mluvy a pohrdání studenty. Felicitas Martinová předčítala z knihy Borise Polevého Příběh opravdového člověka pasáž, kde se vyhladovělý pilot se zanícenýma rukama Meresjev plazí z nepřátelského území a uloví a s chutí sní ježka. Po formální stránce její výstup připomínal spíš dětskou hru: bez použití chodidel se po každé větě poposune po zemi a zahraje etudu s kosmetickými a hygienickými prostředky, které si s sebou nosí schované ve „vojenských“ holínkách. Nejde jen o vtipný kontrast, ale také o utahování si z neurotické aspirace na vytvoření sterilního a uhlazeného životního prostředí. Inscenace rozhodně nezapadá do běžného konceptu zesměšňování komunistické ideologie (a s ní spojeného nepřímého vyzdvihování současného společenského uspořádání).
Českolipský projekt potvrdil, že největší předností skupiny VerRich je schopnost zapůsobit bezprostředně a autenticky. Daří se jim to víc než leckterému dokumentaristovi s dobrým produkčním zázemím a efektně rafinovaným konceptem. Tentokrát to vyplývalo hlavně z citlivosti pro skryté vnitřní konflikty a svéráz lokality. Naladit se na ni si ale žádalo i hodně energie ze strany diváka. Například bylo třeba obeznámit se s historickým kontextem a souvislostmi natolik, aby se rekonstrukce důstojnického bytu nejevila jako návštěva expozice v muzeu a citace z rozhovorů s místními jako křečovitý pokus o výsměch. Publikum se v akcích VerRicha zrovna nedostává do jednoduchých situací, pokud jde o to, jak se zaměřit na to podstatné, co mu sdělují. Je to škoda a paradox, protože jinak mají tvůrci sympaticky „nepřeintelektualizovaný“ přístup k tvorbě a potenciál oslovit širokou veřejnost.
Komentáře k článku: Historie, na niž si lze sáhnout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
