Divadelní noviny > Kritika

Můj děda je terorista? WTF?

První letošní premiérou na Studiové scéně Švandova divadle je inscenace hry mladé autorky Barbory Hančilové Trollové mezi námi. Její název rozhodně neodkazuje k bytostem ze severské mytologie, nýbrž k anonymům, kteří na rozličných internetových platformách záměrně zveřejňují provokativní příspěvky k různě citlivým tématům. Primárním smyslem těchto příspěvků je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě.

Hlavními postavami hry jsou mladík Vojta a jeho děda, který spáchal teroristický útok, aby tak upozornil veřejnost na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou. Vojta se snaží dědu vehementně zachránit před vězením a na jeho obhajobu najímá i právničku. Společně se svou novou přítelkyni Lenou se poté pouští do pátrání po tom, co bylo dědovou pohnutkou, aby tento čin spáchal. Drama je volně inspirováno příběhem sedmdesátiletého českého důchodce, jenž na Mladoboleslavsku opravdu podobný čin spáchal.

Ústředním tématem jsou dezinformace a jejich neblahý vliv na velkou část obyvatel, kteří je nedokáží kriticky reflektovat. Zároveň zde ovšem vystupuje do popředí také téma neschopnosti komunikovat s druhým, ať už s člověkem podobně starým, nebo o několik generací starším. V prvním případě je tato dysfunkce způsobena tím, že je dnes reálná komunikace čím dál více vytlačována tou virtuální. V případě druhém se jedná o problém generačního střetu, kdy mnohdy nedokážeme porozumět pohnutkám našich prarodičů či praprarodičů.

Za nejvíce problematický považuji samotný text. Hančilová se ve své hře sice snaží nastínit obraz současného světa, v němž se stále více dostává do popředí virtuální realita, činí to však značně modelově a skrze typizované postavy. Herci tak vlastně nedostávají příliš velký prostor k výraznějšímu ztvárnění svých postav a pouze lépe čí hůře naplňují dané typy. Vojta (Petr Buchta) je příkladem intelektuálního, čestného mladíka, který se migrantů rozhodně neobává a snaží se k témuž přístupu přivést i svého dědu (Miroslav Hruška). Zároveň má problém seznámit se s dívkou, aniž by k tomu musel využít internet. Děda je zase typicky zatvrzelý důchodce, který věří všemu, co mu zprostředkují média. Je vdovcem, jehož pocit osamění přispěje k tomu, že je pro rozvedenou, sociálně slabší matku z Aše (Marta Dancingerová, která zároveň ztvárňuje i dědovu právničku), fandící SPD, snadnou obětí manipulace. Právě Dancingerové se nejlépe daří naplňovat daný typ: když na jednom ze skypových hovorů dědovi až fanaticky vykládá o vyfabulovaných šílených činech migrantů, zní to až děsivě přesvědčivě. Pozdější přítelkyně Vojty Lena (Natalie Golovchenko) se sice zpočátku jeví jako zajímavě záhadná postava, ale po prozrazení jejího značně pateticky znějícího osudu jsem měla spíše pocit distance a celý děj na mě působil čím dál předvídatelněji.

Modelovost textu podporuje i jeho scénické provedení. Prostor Studia je členěn do tří částí, které jsou dle potřeby rozděleny bílými závěsy. V předních dvou se odehrávají zejména dialogy mladší generace – Vojty a Leny. Na závěsy se tu kolážovitě promítají rozličné fragmenty ze sociálních sítí, výňatky z textových zpráv, a někdy i záznamy dědových skypových hovorů se ženou z Aše. Až na skypové hovory to však nejsou zlomky nikterak zajímavé. Nesčetněkrát se tu například promítne známé facebookové like nebo různé zprofanované chatové zkratky, jako WTF. V průběhu inscenace se tato akce několikrát zopakuje, čímž se princip koláže stává prvoplánovým a současně začíná nudit. Zadní část scény je poté koncipována jako náznak domku dědy, tentokrát skrze realistické objekty: menší záhonek, zahradní nábytek a část skleníku.

Příkladem dobrého politického divadla je pro mě naopak autorská inscenace #nejsemrasista_ale mladého oceňovaného režiséra Braňa Holička a kolektivu herců z Divadla Petra Bezruče, jež řeší podobné téma. Text je postaven na útržcích z internetových diskuzí, které díky možnosti skrýt se za anonymitu a nemuset plně zodpovídat za svá tvrzení dělají ze spousty lidí nehumánní, často až pudově jednající jedince. Pět lidí na pláži značně nenásilnou formou probere problémy jako fungování České republiky v rámci Evropské unie, očkování, dotace divadel, homosexualitu a nakonec se dostávají i k problému uprchlické krize. Holiček se svým týmem nastiňuje obraz současné české společnosti plné povrchních, nevyargumentovaných a vyhrocených názorů. Na inscenaci ovšem oceňuji především to, že se v ní tvůrci nesnaží vést diváka nějakým směrem, který by byl podle nich lepší než druhý. Nikomu nevnucují svůj pohled na to, co je lepší volba, a diváky nechávají, aby se konfrontovali pouze sami se sebou. Jediná pravda, jak zazní i na konci představení, totiž neexistuje.

Hře i inscenaci ve Švandově divadle také nelze upřít jistá snaha o apelativnost a aktuálnost. Je to však snaha ukrytá pod nánosem přílišné modelovosti, z toho plynoucí předvídatelnosti děje a stejně tak nepřekvapivého scénického provedení s klopotným temporytmem.

Švandovo Divadlo – Barbora Hančilová: Trollové mezi námi. Režie: Alexandra Bolfová, dramaturgie: Martin Sládeček, scéna a kostýmy: Magdaléna Paráčková, hudba: Jiří Blatný, světelný design: Jonáš Garaj, produkce: Jitka Dvořáková, inspice a asistent režie: Petra Štanclová. Hrají: Petr Buchta, Marta Dancingerová, Miroslav Hruška, Natalie Golovchenko. Premiéra 27. 10. 2018. Psáno z reprízy 10. 12. 2018.

 

• Autor: Tereza Šafářová
• Publikováno: 22. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Můj děda je terorista? WTF?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ