Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tereza Marečková: Místo pro divokou a svobodnou imaginaci
Divadelní společnost Masopust má za sebou deset let existence. Její stěžejní osobností je spoluzakladatelka, dramaturgyně Tereza Marečková. Povídaly jsme si nejen o profilové publikaci MasoX, která měla křest v prosinci, ale také o minulosti a budoucnosti Masopustu.
Když se ohlédneš za těmi deseti lety, co cítíš?
Radostný údiv nad tím, že to bylo a je možné. Momentálně určitou únavu z podmínek, ve kterých pracujeme. Zvědavost, zda je dokážeme proměnit. Mnoho otazníků.
V čem vidíš jedinečnost tvorby Masopustu?
Pro mě je to hodně osobní prostor, těžko se mi na něj nahlíží z odstupu. Místo pro divokou a svobodnou imaginaci, která by mohla vnášet do světa krásu. Ne ve smyslu přikrášlování, ale naopak obnažování. Důležitá je pro nás intimita daná jak prostorem, v němž momentálně hrajeme, tak přesvědčením, že v intimitě a setkání s ní je i vchod do proměny „vnějšího světa“. Někdo by možná řekl, že jsme divadlo poetické. Můžu jen doufat, že si pod tím diváci nepředstaví recitaci, ale hravé pokusy o zjevování nezjevitelného.
Kdo je – nebo by měl být – váš divák?
Divák Masopustu je ochotný riskovat nevyzpytatelné dobrodružství s neprověřenými texty. Divák, který přijde, i když nemáme žádnou přesně vyhraněnou vývěsní cedulku ani nákladné PR. Divák, který má rád divadlo ve smyslu setkání (se sebou).
Knížce, kterou jste vydali k výročí, vtiskli grafici podobu „drahého parfému“. Jaké jsou ingredience?
Grafické studio Monsters z Ústí nad Labem (Michaela Labudová a Pavel Frič) dalo knize vizuální velkorysost. V první části jsme se spolu se Štěpánem Páclem, Miloslavem Königem, Jakubem Kudláčem a dalšími pokusili různou formou popsat, o co jsme se pokoušeli a co to pro nás znamenalo. Velký důraz je kladen na fotodokumentaci, jak fotek z inscenací, tak ze zákulisí a programů. Texty z programů pak tvoří poslední část. Poletují tam úryvky z her nebo básně, stejně jako dramaturgické či koncepční příspěvky. A také pro nás legendární e-mail Jana Friče ze zkoušení hry Františka Langera Andělé mezi námi.
Překvapil tě něčím výsledek, když se všechny příspěvky pospojovaly?
Pro mě je cenná poctivost a kvalita provedení, rytmus a šmrnc té knihy. Vážím si hodně toho, že to není jen recyklace starých textů, ale i zachycení momentálního myšlení tvůrců. Marie Reslová nazvala naše modravé logo na titulní straně netopýrem. To se mi líbí – vylétává z temnot, řídí se úplně jinými signály, než jsou ty běžné, střeží tajemství jeskyní, je ve své křehkosti úžasně pružný a pro Číňany je nositelem štěstí!
Profilujete se „dramaturgickou archeologií v současné režii“. Kam chodíš na inspiraci?
To je hodně intuitivní. Topol, Calderón, Lagronová, Ibsen, Bridel, Woolfová, Genet. Od nich vedou různé větve, odkazy, jména pod čarou. Klasické hry, psychoanalytická literatura, básně.
Citujete Lao-c’: Kdo se neprosazuje, zůstává bez úhony. Je těžké prosadit téměř zapomenuté hry, archaický jazyk, veršované texty? Co tě na nich přitahuje?
Teď už chápu, že nejde ani tak o staré texty, jako spíš o témata. Verš je způsob, jak rozrušit automatismus vnímání, probudit spící cit pro symbolické prožívání. Možnost, jak iniciovat obřad. Radovan Klučka v inscenaci O hezkých věcech, které zažíváme, to říká trochu jinak: Kdo se nepovyšuje, zůstává bez úhony. Možná ale ta tvá formulace souvisí s taoistickou maximou „Konej nejednání a nic nezůstane nevykonáno“.
Do Eliadovy knihovny jste vstoupili s mottem Duše není dnešní. Jak bys ho vyložila?
To je věta C. G. Junga. Pro mě obrací směrovku z vnějšku dovnitř, a to i v oblasti času. Možná vše nové používáme k přehlušení toho, co už je uvnitř a chce být zaslechnuto. Naše mysl, nitro není jen dnešní, koření v dávno prožitých pocitech a myšlenkách, které nevědomky a zásadně ovlivňují naše rozhodnutí v přítomnosti.
Dá se pro to desetiletí najít nějaká charakteristika?
Průzkum našich tvůrčích a lidských možností. Čas, kdy se z dvacátníků stali třicátníci a, doufejme, o něco víc lidi.
Můžeš prozradit – nebo alespoň naznačit – dramaturgické plány Masopustu pro rok 2019?
V červnu chystáme Čas srdce, inscenaci inspirovanou korespondencí Ingeborg Bachmannové a Paula Celana (Petra Špalková a Miloslav König) v režii Jana Mikuláška.
Budete nadále hrát v Eliadově knihovně?
Eliadova knihovna nám poskytuje soustředěné zázemí, prozatím tam zůstáváme.
Plánujete i nějaké mimořádné akce?
Pokud rozhlasová Vltava zůstane i přes momentální smutné víry Vltavou, měli bychom bridelovskou část Deníku zloděje natočit jako rozhlasový pořad ke 400. výročí narození tohoto barokního básníka.
Komentáře k článku: Tereza Marečková: Místo pro divokou a svobodnou imaginaci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
