Marek Cisovský: Herectví je nepohodlné
Ostrava se dnes prostřednictvím Komorní scény Aréna poprvé setká s legendárním titulem rakouského dramatika Thomase Bernharda s názvem Divadelník. V České republice je uveden podruhé, a to přesně po dvaceti letech, kdy Bruscona ztvárnil Martin Huba v Divadle Na zábradlí v režii Jana Antonína Pitínského. V Komorní scéně Aréna si jej zahraje zakládající člen divadla Marek Cisovský, který touto rolí oslaví 25 let v souboru.
Jde o chytře napsanou reflexi postavení umělce ve společnosti. Do malé rakouské vsi přijíždí tyranský a sebestředný principál Bruscon se svou kočující společností, kterou tvoří jeho manželka, syn a dcera. Hodlá uvést svou vlastní hru, nazvanou Kolo dějin, v níž má vystupovat řada historických postav. Bruscon tyransky šikanuje členy své rodiny při přezkušování jejich úloh a lítostivě uvažuje nad svým prokletím, které mu přináší život u divadla. Deptá svou rodinu a vše podřizuje svému záměru sehrát divadelní hru, o které je přesvědčen, že je tím nejvýznamnějším mezníkem v dějinách dramatu. Ne nadarmo má proto inscenace Komorní scény Aréna podtitul, který je citací ze hry: Shakespeare, Voltaire a já… Hra z roku 1984 byla dalším z provokativních textů autora, kterého v Rakousku nazývali kálečem do vlastního hnízda, v zahraničí byl ale vždy vysoce oceňován. Své vnímání světa a života většinou vtělil do podoby osamělého monologu, což se týká jak jeho her, tak i prózy. Jeho hlavní hrdinové často velmi urážlivým způsobem vystupují proti, jak sám říkal, národu pitomců a vůbec celému Rakousku. Odsuzuje tak nejen stát, který označuje za katolicko-nacionálně-socialistický, tak i významné instituce, jako třeba vídeňské divadlo Burgtheater i všeobecně uznávané rakouské umělce.
Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, bylo po udílení Cen divadelní kritiky. Tehdy jsem se ptala, zda se ta cena nějak projevila v rámci nabídky mimodivadelní práce, a ty jsi tvrdil, že nic. Ovšem v poslední době jsem tě viděla v řadě televizních projektů…
Ale tak, zas toho tolik není… Všiml si mě Jan Hřebejk, se kterým jsem zatím dělal tři věci. Nejdřív to byla malilinkatá rolička v seriálu Zahradnictví, potom mi zavolali, že by mě chtěl do seriálu Rédl, který teď běžel a ta poslední věc, detektivka Živé terče, se točila o prázdninách. A do toho jsem ještě dělal dětský pořad České a Slovenské televize Kriminálka 5. C, kde hraju zmateného, barvoslepého učitele. A v ostravském dětském soutěžním pořadu s názvem Už tam budem? čtu komentáře, tedy voiceovery, jak se dnes říká, a do toho mi tam ještě přibyla role Kapitána Tečky, což je hologram.
Vedle televize tě ale diváci mohou nyní vidět i na jiném ostravském jevišti, a to v Divadle Antonína Dvořáka…
Když jsme s Januszem Klimszou zkoušeli Chachariji, tak se mě tak na půl úst zeptal, jestli bych asi u něj nechtěl zahostovat. A tak jsem se po šestadvaceti letech zase podíval do Národního divadla moravskoslezského, kde jsem byl kdysi dávno jako elév. Znovu jsem se setkal se bývalými kolegy, s Honzou Fišarem, s paní Cónovou, s Maruškou Logojdovou, ale také s novými lidmi. Bylo to krásné…
Neimplantovalo ti to, alespoň na chvíli, myšlenku, že kdyby přišla nějaká nabídka odjinud, že bys o ní uvažoval?
To je zákeřná otázka, ale v tuto chvíli, teď, dnes, musím říct, že bych o ní uvažoval. A dalšímu hostování se také nebráním, ale nic není v dohledu. Naše třída se nám s Vláďou Georgievem přihodila v podstatě proto, že v NDM chyběli lidi, protože byli všichni ve velkém obsazení Roku na vsi.
Jaký teď prožíváš čas, co je aktuálním tématem tvého života?
Aktuálně se tak trošku zabývám dalším působení tady v divadle. Ne, neuvažuju o nějakém odchodu, ale spíš přemýšlím, co mě tady ještě čeká, co bude dál, jestli to moje působení tady jen tak nevyvane. Jestli třeba nezačnu být nepotřebný…
Někdo ti dává najevo, že jsi nepotřebný? Proto ti zřejmě dali Divadelníka, že?
Tak to bylo za trošku jiných okolností. Po nějaké zkoušce jsem řekl dramaturgovi Tomáši Vůjtkovi, že budu v Aréně pětadvacet let, a že mám takovou prosbu nebo přání, jestli bych k tomu výročí nemohl dostat nějakou větší věc. A Tomáš řekl – tak Divadelník! Uznávám, že ty moje úvahy o potřebnosti a nepotřebnosti jsou takové moje stihomamské myšky. Ale někdy se mi zdá, že mám práce málo, a že si o ni musím říkat. Já bych totiž nejradši pořád jen zkoušel a hrál. Asi přišla nějaká krize středního věku, kdy chci najednou všechno stihnout, co nejvíc toho udělat. A když nezkouším dvě věci za sebou, tak se pak strašně nudím a myslím na kraviny…
Chtěl jsi někdy změnit to, že jsi herec?
Teď, poslední dobou, si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych byl třeba řidič trolejbusu a jezdil s trolejbusem číslo 105. Ale to by se mi líbilo asi jen chvilku. A třeba by mi dali i nějakou jinou trasu, nebo kdybych párkrát naboural, tak by mě dali třeba na dispečink… Ale opravdu mě to občas napadne, jaké by to bylo nebýt v divadle…
A já ti odcituji pasáž z Divadelníka: …doživotní divadelní žalář a přece žádná dezerce / Káznice v podobě divadla / Desetitisíce chovanců bez nejmenší naděje na milost… Jinými slovy – divadlu nelze uniknout. Nelze?
Tak to je, no… nejde uniknout a jinak to asi nebude… A ty myšlenky na trolejbus – opravdu mě napadne, že by to bylo krásné, řídil bych ten trolejbus, byla by pohoda a nemusel bych nic řešit, jenom jestli blikne zelená a jestli správně zastavím na zastávce… Samozřejmě, jsou to chvilkové úlety, které mám ve chvíli, kdy se mi nechce zkoušet, kdy jsem třeba ráno blbě vstal, nebo když mám stres z představení… Já to pořád všechno beru dost zodpovědně a nedokážu divadlo dělat levou zadní. Naopak, cítím čím dál tím víc zodpovědnosti, pořád mě provází tréma a nervozita, a to je někdy už trošku ubíjející.
Herectví je nepohodlné / co s ním souvisí / samá potíž, říká tvá postava v Divadelníkovi. Takže je to tak?
Herectví je nepohodlné, má pravdu. Nepohodlnost herectví je v tom, že tam musíme za jakýchkoliv okolností. Když ráno vstanu a bolí mě hlava, tak nezavolám do práce, že dneska nepřijdu, že si beru volno. Člověk tam musí přijít a musí tu práci odvést, a když nepřijde, tak už je opravdu zle. Nepohodlné je to taky v tom, že člověk dva měsíce zkouší inscenaci a potom přijde nějaký chytrý člověk a napíše, že to stálo úplně za nic, škrtem pera to odsoudí a třeba ovlivní spoustu dalších lidí v jejich názoru. Což mě někdy dost frustruje.
Divadelníka jsi dostal k pětadvaceti letům v Aréně – napadlo by tě na začátku, že tady budeš čtvrt století?
Je to strašně dlouho… ale ne, nepřemýšlel jsem, jak dlouho tady zůstanu… Bylo to strašně rychlé a je to najednou pryč… Ale nejsem nostalgický…
Které momenty spojené s Arénou ti na první dobrou vyvstanou v hlavě, když se ohlédneš zpátky?
První dvě inscenace, Bleděmodrý Petr pro děti a pro dospělé Jakub a jeho pán, iniciační věci. Starý prostor, stará Aréna, přespávání na zkušebně, pařby. Průběžná O(s)trava krve, Prorok Ilja… a z té novější… Vůjtkův dějepis (smích) S nadějí, i bez ní a Slyšení, pak Hráči, Goldbergovské variace, Jubileum… je toho hodně… Fakt hodně.
Je Divadelník role, kterou lze považovat za bilancující? Nebo tzv. za zásluhy, kdy k ní herec musí dozrát?
My to máme zřejmě trošku jinak postaveno. Ale je fakt, že se to asi nedá hrát ve třiceti, nevím, jestli se to dá hrát ve čtyřiceti šesti, záleží na tom, jak se to udělá. Jeho věk tam není dán a on si myslí, že o divadle ví všechno. Ano, nějakou dobu to dělá, jak dlouho a jak dobře, to je otázka. Když tvrdí, že je herec státní scény a plive na zájezdovky, tak je otázka, do jaké míry v tom státním divadle fungoval, co tam hrál, jestli náhodou nebyl čtvrtý zbrojnoš vpravo. V originále se ta hra jmenuje Der Theatermacher, pro což v podstatě není český ekvivalent. Theatermacher je někdo, kdo si myslí, že divadlu naprosto rozumí, a že všechno, co dělá, je dobře. Takový ten Mistr v uvozovkách. Ne skutečný bard, který má za sebou oslnivou kariéru.
Co se prostřednictvím této hry diváci o divadle vlastně dozvědí?
Není to hra až tak o tom, jak to v divadle chodí, byť se celou hru nemluví o ničem jiném, ale spíš o tom konkrétním člověku a jeho charakteru. Divadelník Bruscon divadlu zasvětil celý život, všechno podřizuje, jak on sám říká, tomuto výsostnému umění a díky tomu terorizuje svou rodinu i všechny kolem. Navíc napsal hru, o které si myslí, že je nejlepší na světě a sebe považuje za toho nejlepšího herce na světě, takže všichni ostatní jsou idioti, co nic nechápou. Vlastně je to o tom, jak to v divadle chodí, docela dost (smích).
Bruscon se tváří, že divadlo je něco víc, než běžný svět. Je?
Není. Je to svět fantazie, magie a příběhů, ale ty příběhy vycházejí z běžného života lidí tam venku. Divadlo nemůže být nikdy víc než život.
A je něco, v čem by ses s ním, za všechny roky strávené u divadla, dokázal ztotožnit?
Asi ne, on je trošku úchylný. On je naprosto posedlý sám sebou a svou neomylností. Terorizuje okolí ve jménu umění. Zatím jsem nedospěl k tomu, že bych tam našel cokoliv podobného se mnou (smích). Je to opravdu šílenec.
Divadelník je hra především o titulní postavě – je pro tebe náročnější než třeba Slyšení?
Já to takto neporovnávám, ale Slyšení bylo náročné v tom, že tam byla fakta a data. Hodně faktů a dat, které jsem si buď zapamatoval, nebo škrtl (smích). Tady je to náročné v tom, že Bruscon má v textu řadu střihů, kdy úplně změní téma a ta témata na sebe průběžně navazují, takže mně občas dělá problém se zorientovat, která repetice to zrovna je. A taky je to docela fyzicky náročné, protože jsou tam akce trošku ve stylu Commedie dell arte nebo tragikomické grotesky. Režisér a i já jsme si je tam vymysleli, nejdřív z legrace, jenže teď to tam fakt musím dělat (smích). Zkoušení s Andrém je náročné, on chce vždycky zkoušku naplno, na 100%. Není to žádný kruťas, ale nešetří nás.
Režisér André Hübner-Ochodlo je napůl Němec a napůl Polák – myslíš, že se nějak projevuje, že dělá hru německy mluvícího autora právě Němec?
Já nevím, jak by to dělal český režisér, ale určitě to vliv má. On se v Německu narodil a studoval tam režii, mimochodem třeba George Tabori byl jeho profesorem. Sám o sobě říká, že neumí dělat nic jiného, než expresivní německé divadlo a má trošku jinou metodu práce než na jakou jsme u nás zvyklí. Pojmenoval to jako formální divadlo, kdy nejdřív vytvoří formu, která se potom plní obsahem, přičemž my v Aréně pracujeme trošku jinak. Čímž nechci říct, že jde jen o tu formu, ve které se pohybujeme jako loutky, ale k výsledku docházíme jiným způsobem.
Vyhovuje ti to?
Sedí mi všechny způsoby, když jsou dobré, když k něčemu vedou, když vím, o čem hraju a co hraju. Práce s Andrém mi sedí, poprvé jsme se setkali před osmi lety při Jubileu a hned si mě získal. Baví mě.
Proč by měli diváci na Divadelníka přijít?
Protože tam hraju (smích). Ale vážně, myslím, že se zasmějí a možná se jim přes Brusconův úporný fanatismus dostane hlubšího poznání i sebe sama.
/Pro i-DN upravila kaczk/
Komentáře k článku: Marek Cisovský: Herectví je nepohodlné
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Radovan Lipus
Dobrý rozhovor s dobrým hercem!
Díky! Zlomte dneska vaz!
Jen nevím proč je pod fotografií Tomáše Vůjtka popiska o režisérovi André Hubner Ochodlovi?!
12.01.2019 (13.11), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Inu chyba,
s omluvou za redakci… A dík za upozornění
13.01.2019 (10.54), Trvalý odkaz komentáře,
,Pavla Bergmannova
Polský spolupracovník Tomáš Vůjtek 🙂
13.01.2019 (2.08), Trvalý odkaz komentáře,
,