Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 410)

Je-li v Brně tma a nevlídně, najít dávná jatka je nesnadné. V bývalé mrazírně se bude konat divadelní představení.

Drobně mžilo, trochu jsem tápal. U barevné závory jsem narazil na ceduli s nápisem Industra. Ve vrátnici se usmívala starší paní zachumlaná do huňatého svetru. Strefil jste se dobře, mladý pane. Jdete na premiéru, viďte. Dejte se napříč dvorem, támhle na tu rampu, jak stojí ti lidé, a jste tam. Tak ať se vám u nás líbí…

V sále chlad, za osvětlovacím pultíkem režisér Jiří Honzírek. Jeho paní s miminkem uvázaným na prsou mě vítá: Prosím, odložte si, budeme začínat za chvíli, a dává mi list programu inscenace.

Stupňovitá tribunka pro padesát diváků, před ní koberec orámovaný plátěnou stěnou a bočními závěsy na garnýžích. Vše v azurové modři. V barvách naděje. Na modrém koberci stojí majestátní kožené křeslo. Bílé.

Usedl jsem. Po mé levici se objevila múza Mab. Modrá bunda, modré džíny a modré botky ladily se scénou. To víte, múzy se dnes oblékají jinak než za starých pohádkových časů… Bundu si sundala a položila na klín. Vedle ní se posadil šéf Buranteatru Juraj Augustín. Po mé pravici si rovnal novinářský blok redaktor Luboš Mareček. Byli jsme VIP…

Azurový prostor potemněl. Zpod závěsu se vyvalily chumáče mlžného dýmu. Na stěnu byl promítán záznam výslechu ženy s krvácející hlavou. Ústa Heleny Gloryové vypovídala: Ano, jsem si vědoma toho, že psát si deník není legální. Pomáhá mi to i teď, když už se mi podařilo vrátit se skoro ke stejnému životu jako před hraním virtual games… Nejsem sice už ředitelkou, ale práce novinářky mě baví, hledám si dobrá témata, většinou článek někdo koupí. S penězi docela vyjdu, dávám si pozor, koho označuji za své přátele, a tím pádem nemám problémy kvůli příliš nízkému ratingu. Jsem ráda, že jsem se vrátila k nějakému normálu. Před rokem bych na sebe nevsadila nic. Ta příhoda se Sullou mě dodnes bolí, ale zpětně mi dochází, že ten příběh měl v mém životě smysl. Mrzí mě to moc, ale jdu dál, většina lidí nemá ani takovou vzpomínku.

Dýmová mlha zhoustla. Z oblaku se vynořuje elegantní žena v luxusním obutí, v černém kostýmku v kombinaci s bílou košilí. V „showroomu“ kupuje „chatbota“. Anonymní hlas ji vyzývá k zodpovězení otázek.

Paní Gloryová, pracujete jako ředitelka pobočky humanitární organizace Third World Needs pro východní Evropu?

Ano.

V práci trávíte většinu produktivního času, jste bez vztahu, bez koníčků. Stýkáte se s kolegy, ovšem pouze v rámci pracovních večeří. Před třemi lety jste dostala cenu pracovnice roku světové centrály TWN. Ráda byste změnila svůj život, a tak si chcete pořídit chatbota.

Ano.

Jako ředitelka jste propustila zaměstnance, živitele tří dětí a manželky, ač vás prosili, abyste své rozhodnutí změnila. Muž situaci neunesl a spáchal sebevraždu.

Jiří Honzírek v autorské fikci vychází z vizí dramatu RUR Karla Čapka, napsaného v roce 1920. Čapkovi roboti zaplavili svět. Pracovali. Umožňovali lidem život v sladkém nicnedělání. Byli však zneužiti ve vojenských taženích jako krutí bojovníci. Roboti se vzbouřili a vyvraždili lidský rod.

Honzírek se snaží řešit problém dnešních dnů – samotu člověka topícího se v odcizení na sféry bohatých a nemajetných rozdělených civilizací. Napsal a zrežíroval pozoruhodný scénář pro dvě protagonistky a robotické hlasy svého „chudého“ divadla závislého na milosti automatizovaných dotačních systémů mocných. Z Čapka si přivlastnil jména hrdinek a jako ptáček v dolech cítící nebezpečí výbuchu svobodně fabuloval fatální příběh. Jím stvořený „chatrobot“ je plně digitalizovaný, na míru zákaznice vyrobený komunikační druh. Sulla věrně a otrocky plní přání ambiciózní majitelky, po lásce toužící Heleny Gloryové.

Herecký výkon Lucie Ingrové v roli chatrobota posouvá inscenaci do sféry experimentálního počinu. Vybavila Sullu půvabem svůdnosti těla, gesty tajemné tanečnice Orientu a jemností stylizované, bezchybné mluvy umělé inteligence.

Veronice Soumarové svědčila herecká poloha hrdé, lidským slabostem nepodléhající ředitelky Gloryové. Přesvědčivě vyjádřila milostný vztah k chatrobotce Sulle. V domácnosti se stávala bezbarvou myškou podléhající hrozbám zostuzení v podobě umístění na obrazovku hanby – Display of the Shame.

Herečky zvládaly i nutné přestavby. V závěru představení odnosily ze scény paravany. Modř naděje zmizela a aktérky se proměnily v meditující aktivistky varující před pronikáním digitalizace do systému sociálních zabezpečení a základních práv člověka: Snažíme se lidi přimět k tomu, aby přemýšleli nad tím, jak sociální kontrola probíhá i skrze systém sociálního zabezpečení. A protože automatizované, algoritmizované nástroje ovlivnily a ovlivňují život nás všech, vidíme potenciál pro všeobecnou solidaritu, spojenectví. Jsou to systémy, které nahradily lidskou empatii, a musíme se ptát, co to pro nás jako pro kulturu znamená.

Z chladu bývalé mrazírny jsme vyrazili do zimavé pouti cákavými loužemi.

Múza Mab pravila: Představení mě zaujalo. Bylo takové mimozemské, sterilní. Paradoxní. Jakoby se vše odehrávalo v dnešní době. Ředitelka humanitární organizace jednala absolutně nehumánně. Jako robot. Ovšem robotka Sulla byla výborná.

Řekl jsem: Robotku bych potřeboval mít doma.

Jste děda, co byste s ní dělal…

Zakonzervoval bych si ji pro případ horších časů…

Mab se usmála a rozplynula. Nasedl jsem do tramvaje a putoval v okruhu samoty domů, do Komína.

Brno – Komín, 15. 1. 2019

Divadlo Feste, Brno – Jiří Honzírek a kol: Display of the Shame. Režie: Jiří Honzírek, výprava: Kateřina Veselá, hudba: Matěk Kotouček, dramaturgie: Kristýna Břečková. Odborná spolupráce: Petra Frühbauerová. Hrají: Lucie Ingrová, Veronika Soumarová. Premiéra 13. ledna 2018, Industra, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 20. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 410)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ