Modrovous staví dům
Identita člověka je jedním z podstatných traumatických témat současnosti, včetně řady uměleckých děl. Jeho archetypálním symbolem je uzavřený prostor. Místnost, dům, zahrada, plot… Domov. Ne náhodou se jeden z nejvýraznějších filmů minulého roku, taneční horor Climax Gaspara Noého bolestně jdoucí po podstatě toho, co jsme a co je v nás, odehrává v zimě v opuštěné chatě uprostřed lesů. Ještě dál, až za hranice lidského citu, šel Lars von Trier ve snímku Jack staví dům: se zvrácenou rozkoší zachycuje sériového vraha, pro něhož je každé zabití uměleckým dílem. Z těl svých obětí staví dům…
Dům a vrah žen: Jan Horák a Michal Pěchouček vytvořili v Modrovousovi vysoce estetizované sofistikované divadlo pohybující se za hranicí běžné dramatické stavby díla a jeho významů FOTO MARTIN ŠPELDA
Vraždění, kopy mrtvol, zoufalství, deprese a umírání – tyto motivy používají umělci především proto, aby otřásli sebevědomím současné civilizace. Často tak činí s odkazem na dávné příběhy a stará díla zakódované v naší kultuře. Lépe se tak dostávají pod povrch dění a událostí.
Na repertoár jednoho z nejprogresivnějších divadel u nás, pražského Studia Hrdinů sídlícího ve Veletržním paláci, tak zcela logicky vstoupila postava Modrovouse, jednoho z nejstarších (dochovaných) evropských archetypů sériového vraha. Poprvé ho v roce 1697 zachytil Charles Perrault ve sbírce povídek a nejnověji (v roce 1997) ho do dramatické podoby převedla u nás poměrně často inscenovaná německá dramatička Dea Loher. Právě její – s Perraultovým předobrazem velmi volně nakládající – verzi si vybrali Jan Horák a Michal Pěchouček.
Dům je ústředním symbolem a prostorem, v němž se odehrává příběh Jindřicha Modrovouse (Cyril Dobrý), muže ovládaného touhami a chtíčem žen – smyslné sny jim plní až za hranici smrti. Uprostřed jeviště stojí z několika reflektorů výrazně nasvícená, do matné fialové zahalená jednoposchoďová stavba. Lehce průhledná konstrukce vrhá stíny na bílou stěnu v pozadí. Čisté, ostré linky, mrazivá atmosféra. Vše vysoce estetizované, precizně vyvedené. Vně, vevnitř i na okrajích této konstrukce se pohybují – existují – čtyři herci. Mluví a jednají chladně, neosobně. Jako by byli zcela mimo realitu, možná ve snu, možná na cestě do Dantova pekla jako Jack v Trierově filmu. Horák s Pěchoučkem – podobně jako Trier – nechávají postavy o sobě vyprávět, aniž by jakkoli rozkrývali jejich psychologii a motivace. Tři herečky (kromě Evy Hacurové v roli Slepé ztvárňují více postav) se jako můry vrhají, ba spíš s podvědomou, neovládanou rozkoší padají do náručí Jindřichových. Ten je s naivní prostoduchostí, narůstající básnivou zvráceností i pokorným cynismem apaticky poutá a odnáší dovnitř domu. Kdo jsou ty dívky, proč tak jednají, zda je Slepá skutečně slepá, to se nikdy nedozvíme.
Možná ani není třeba poslouchat slova a hledat jejich význam. Jsou to především stíny a odstíny lidí, které k nám promlouvají. Stejně jako dům, jehož barvy a konstrukce se různým nasvětlováním lehce proměňují. A je to především nostalgicky temná atmosféra, která na diváka působí, zejména skrze „velvetovské“ zvukové pojetí – myslím jak Badalamentiho hudbu k Lynchově filmu Modrý samet (Blue Velvet), tak ohlasy písní skupiny Velvet Underground. Toto vysoce estetizované, sofistikované divadlo se totiž pohybuje za hranicí běžné dramatické stavby díla a jeho významů. Je třeba je nechat na sebe působit komplexně. Každá složka má nezastupitelnou úlohu, která spoluvytváří stavbu celku. Porušila-li by se, zřítila by se celá konstrukce.
Pro herce je tato výstavba, toto pojetí nesmírně těžké. Nejde ani o tanec či stylizované fyzické divadlo, natožpak o psychologicky motivovanou činohru. Jsou součástí výtvarného, zvukového a současně i psychofyzického konceptu. Na premiéře si lépe vedly spíše Agáta Kryštůfková a Sára Jan Märcová v postavách vyzývavých vražděných žen, jež se od sebe vzájemně odlišují v podstatě jen vysoce elegantními kostýmy ve stylu třicátých let, vesměs laděnými do černé. Před Evou Hacurovou (Slepá) a Cyrilem Dobrým je ještě kus cesty, aby dokázali vybalancovat herecké polohy od odosobněných vypravěčských pasáží přes chladný odstup v situaci až k vražedným akcím, aby udrželi eleganci, napětí a tajemství, a přesto nabízeli i nezbytnou konkrétnost, aby „po kapkách“ vnášeli do dění i mírné dávky erotiky a suchého humoru, kterým režiséři zjemňují a relativizují temnotu dění. Je patrné, že všichni aktéři se vydali cestou vědomě řízeného, neexhibujícího, přesto pikantního a provokativního, vyzývavého herectví. To je nyní poznávací značkou Studia Hrdinů. Zdá se, že se zde formuje herecká generace, jež navazuje na herectví bývalého Pařízkova Divadla Komedie a dále ho rozvíjí. I když je to patrné i v jiných produkcích Studia, právě Modrovous se tímto směrem divadelního jazyka a myšlení vydává důsledně.
Na závěr si Modrovous po obličeji rozetře černou barvu a bez odporu se nechá spoutat a odnést z jeviště stejně, jako předtím svazoval a odnášel své oběti. V podání Slepé zní píseň Psycho Leona Payna a Eddieho Noacka (tak trochu jako by ji zpívala Isabella Rossellini, herečka z filmu Modrý samet), jeviště se zahaluje do dýmu a vše se – jako na konci Lynchovy Lost Highway – ztrácí v nekonečné nevyřčenosti. V sítnici našich očí zůstávají jen obrysy postav a domu…
Studio Hrdinů, Praha – Dea Loher: Modrovous – naděje žen. Překlad Petr Štědroň, režie, dramaturgie, scéna Jan Horák a Michal Pěchouček, kostýmy Tereza Hrzánová, hudba Dominik Gajarský, asistentka režie Anna Mášová. Premiéra 26. listopadu 2018.
Komentáře k článku: Modrovous staví dům
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
