Připomenutí
Theatregraph Emila Františka Buriana Theatregraphem označoval E. F. Burian (EFB) propojování reálného i reprodukovaného zvuku a fotografického i filmového obrazu s děním na jevišti. V rozmezí let 1936–1938 tím způsobem stvořil čtyři legendární inscenace (Frank Wedekind: Procitnutí jara – premiéra 3. 3. 1936, A. S. Puškin: Eugen Oněgin – premiéra 26. 1. 1937, J. W.Goethe: Utrpení mladého Werthera – premiéra 12. 4. 1938). Jsou dodnes inspirativní a pozoruhodné jevištní poetikou, ale EFB jimi především definitivně emancipoval divadlo z područí literatury a ukončil cestu, kterou dláždili režiséři počínaje Josefem Šmahou a konče Karlem Hugem Hilarem. Dokončil definování základních znaků a metod moderního scénování a zahájil nekončící diskuse o vztahu dramatika a režiséra a formování uměleckých programů, které se s problémem po svém vyrovnávají – úvaha Milana Šotka o činoherním divadle je posledním takovým případem.
EFB potvrdil základní poznatek Jindřicha Honzla o pohybu divadelního znaku: jakoukoli informaci lze z hlediště sdělit různými prostředky, slovem, hereckým gestem nebo pohybem, zpěvem, scénou a rekvizitou. A tak dál. Propojit filmové a fotografické projekce na polopropustnou plochu napnutou v portálovém zrcadle s děním na jevišti umožnilo Burianovi zmnohonásobit informační cesty a formulovat to, co on sám za sebe jako tvůrce inscenace chtěl sdělit, nikoli jen zprostředkovat dílo dramatika, a to specifickými jevištními, nikoli na jevišti jen vizualizovanými literárními prostředky. Samotná technika Theatregraphu k takovému přístupu ke scénovaní ovšem nezbytná nebyla, jak si předtím EFB vyzkoušel inscenací Hamlet III. aneb Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo: EFB jí protestoval proti stalinistickým čistkám v Rusku a text zkombinoval ze Shakespeara a Laforguea – režisér byl i tady absolutním tvůrcem inscenace! Je to okamžik zrodu toho, co se po mnoha letech nazvalo nepravidelnou dramaturgií. Poprvé EFB využil technických prostředků v tzv. surrealistické verzi své inscenace Máje v roce 1936 – slavilo se sté výročí K. H. Máchy, jehož surrealisté, k nimž EFB tou dobou vášnivě patřil, uznávali jako svého praotce. Projekce umožňovaly významovou zkratku, obrazovou kombinaci čehokoli s čímkoli, Theatregraph by zvládl i náhodné setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, jak by se líbilo Bretonovi. Surrealisté provokovali „měšťáky“ erotikou – v Máji promítal EFB obrázky, které posunem úhlu pohledu usvědčovaly diváky z vilných představ. Byly tu ovšem žádoucí.
Komentáře k článku: Připomenutí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)