Kritické teze Josefa Hermana (No. 1/2019): Vlasy
Hair (Vlasy) je první rockový muzikál z roku 1967, o rok později se chytil na Broadwayi a v Londýně. Kultovní dílo, zpola koncert, zpola roztančený nedramatický jevištní manifest či rituál, volně poskládaný z jednotlivých výstupů, oslavující volnou lásku, drogy, pacifismus. Snový konec šedesátek. Miloš Forman ho po deseti letech (1979) sešněroval do protiválečného příběhu s tklivým koncem. U nás ho v původním tvaru, a výtečně, uvedl Radek Balaš v divadle Pyramida (1996), Dodo Gombár jím otevřel Hudební scénu Městského divadla v Brně (2004). Předtím ho koncertně zpívali studenti pražské konzervatoře a JAMU (1994). Vždycky v překladu Jiřího Joska. Proč ale pro uvedení v Divadle Kalich Josek spolu s režisérem muzikálu dodali nový příběh o květiNOVÝCH dětech, rozumějme dětech narozených hippiesové generaci, o současných maturantech, kteří si chtějí to divné retro, kterému nerozumějí, zahrát na maturitním večírku?
Generační protest se v první polovině změnil v didaktickou příručku, i díky otočným panelům, na které se jako v laterně magice promítají ponejvíce věcné popisné informace. Učitelku ztvárnila Marie Křížová. Foto Richard Kocourek
Generační protest se v první polovině změnil v didaktickou příručku, i díky otočným panelům, na které se jako v laterně magice promítají ponejvíce věcné popisné informace. Druhá polovina školní večírek bez náhrady opustila (s dramaturgickým řemeslem to jde opravdu z kopce) a snaha odvyprávět Formanův příběh se zhroutila v současných reáliích a nelogičnosti situací: za Claudem letí jeho spolužáci (nebo kdo vlastně jsou?) vládním speciálem na základnu na Středním Východě, protože se jeden z nich mezitím stal ministrem války a mohl to zařídit. Uff. Hůř se étos rockové květinové revolty devalvovat nemohl. A to raději zapomenu na nejapnosti, třeba když snaživý studentík zavtipkuje: Claude? To zní jako iCloud. Opravdu tohle vymyslel znalec amerických šedesátek a skvělý překladatel Jiří Josek? Muzikál o volnosti a fantazii dostal svěrací kazajku zbytečného a neobratného vysvětlování a povídání.
Hud se svlékl donaha, jenže v tom žádná revolta být nemohla, jen exhibicionismus, který propírají bulvární média – smutný, ale logický výsledek neschopnosti dát Vlasům nějaké gesto. Postihlo to zrovna Lukáše Adama, jednoho z nejtalentovanějších, a přemýšlivého, jak lze poznat z jeho postování na FB.
Hud (Lukáš Adam) se svlékl donaha, jenže v tom žádná revolta být nemohla, jen exhibicionismus, který propírají bulvární média – smutný, ale logický výsledek neschopnosti dát Vlasům nějaké gesto. Foto Richard Kocourek
Vůbec se mladí aktéři snaží, a jsou dobří! Jenže trochu moc zaměnitelní. A nevědí, co mají hrát, jak tančit, jak jednat. Protože nevědí, proč to dělají! O podstatném se jen mluví a vážně popisně se hrají nesmysly: sice na základnu studentíci přiletěli protekčním speciálem, ale do kasáren se museli vetřít podle vyhlášené formanovské scény. Převleková záměna Bergera za Clauda je neméně zbytečná a v logice takových bojových jednotek nesmyslná, ty nejsou anonymní jako zástupy vojáků nastupujících do letadel u Formana. Berger místo Clauda zřejmě zemřel při obraně teroristy napadené základny a na panely se promítají jména v zahraničních misích padlých českých vojáků.
Rock v podání mladých interpretů zní jako běžný střední proud – jako takové hezké písničky. Stejně měkký zůstal i reprodukovaný orchestrální podklad. Energie z takového provedení moc nejde. Skoro to připomíná dnes oblíbené jukebox muzikály sestavené z populárních písniček.
Divadlo Kalich Praha – Galt MacDermot, Gerome Ragni, James Rado: Vlasy (Hair). Přebásnění: Jiří Josek, produkce: Michal Kocourek, režie, scéna a světelný design: Šimon Caban, choreografie: Petra Parvoničová, kostýmy: Zuzana Straková. Premiéra 18. ledna 2019. Psáno z představení 20. ledna 2018.
Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 1/2019): Vlasy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
