Divadelní noviny > Festivaly

Zaráz: Staří musí pryč?

Závěrečný den třídenní přehlídky inscenací Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště charakterizoval ředitel SD Michal Zetel jako ředitelský. A bylo tomu skutečně tak. Obě inscenace totiž režírovali ředitelé obou divadel Michal Zetel, který je i uměleckým šéfem, (Úča musí pryč) a Petr Michálek (Upokojenkyně).

V obou případech jde o současné texty připravené a inscenované v zásadě netradičně, s osobním občanským vstupem a postojem, což svědčí o odvaze obou ředitelů nebát se riskovat, jít neprošlapanými cestami a aktivně se zapojovat do živé komunikace s diváky skrze divadlem neprobádaná, společensky citlivá, aktuální témata. A spolupodílet se tak na stavu společnosti, ve které žijí a tvoří. Nebývá to zvykem. Většina ředitelů, pokud se rozhodne pro režii, volí spíše divácky stravitelné opusy a experimenty nechává na jiných. Je-li to proto, aby zaplnili kasu, či své kapsy, nechejme na nich samých a vzdejme hold jihomoravským pánům. Zdá se, že jsou to osoby na svém místě.

Úča musí pryč je text současného německého dramatika Lutze Hübnera (1964), který se specializuje na hry pro mladé publikum a patří mezi nejhranější německé autory, navíc kritikou vysoce uznávané, o čemž svědčí řada cen, které obdržel, a pozvání inscenací jeho her na prestižní německojazyčné přehlídky. Hru uvedl ve světové premiéře v lednu 2010 Staatsschauspiel Drážďany (jde o poměrně progresivní divadlo, nedávno jeho inscenace Akce Kámen hostovala v Divadle Archa v Praze) a od té doby slaví – především na severu Německa – obrovské úspěchy. U nás ji poprvé inscenovalo v září 2014 Vršovické divadlo Mana pod hlavičkou Divadla Verze v režii Thomase Zielinského (zde) a v prosinci 2016 pak Jihočeské divadlo České Budějovice v režii Ivana Krejčího (zde). Inscenace SD je tedy jejím třetím uvedením u nás (premiéru měla 22. ledna 2018), poprvé však mimo tradiční divadelní sál. Hru ze školního prostředí totiž Michal Zetel přenesl do autentického prostředí školy – hraje se v jedné ze tříd Základní školy UNESCO v centru Uherského Hradiště.

A právě toto přenesení divadla do konkrétního prostředí je pro formu inscenace i vyznění každého z představení zásadní. Diváci sedí v zadní části či po stranách učebny, která je jinak zcela autentická – s katedrou pro (třídního) učitele a klasickým uspořádáním lavic ve třech řadách. Zde sedí a odtud hrají představitelé rodičů. Děj se totiž odehrává v průběhu třídní schůzky, na které chtějí rodiče odvolat třídní učitelku svých dětí z funkce. Rozvíjí se tak řada groteskních situací a minipříbehů a dění tak trochu připomíná slavné Havelkovo Společenstvo vlastníků. Postupně se totiž odkrývají charaktery jednotlivých postav a na povrch vyplouvá maloměšťácké myšlení a sobecké postoje rodičů. A z konzervativní učitelky, jež – možná – postrádá empatii a nepoužívá moderní vyučovací metody, se nakonec stane oběť, s níž je třeba sympatizovat. Ovšem je třeba zdůraznit, že jde o velmi dobře napsanou, ohromně vtipnou komedii a ne náhodou již byla i zfilmovaná (Frau Müller muss weg!). Její uvedení v autentickém prostředí jí divadelně velmi „sluší“, neb tak tvůrci zabránili určitému povrchnímu čtení coby „pouhé“ komedie typů a vstoupili do prostředí divadla – politika (bráním se užít termín politické divadlo, abych zbytečně nevstoupil na půdu divadelní teorie). Divák je účasten dění, téměř jako by byl jeho součástí. Snad každý z dospělých si dovede tuto situaci představit či v ní dokonce byl, bývá či bude. Vidí a uvažuje tak optikou své zkušenosti, dokáže se velmi dobře s mnoha situacemi ztotožnit a jistě si i sám sebe do nich dosazuje a přemýšlí, jak by v dané situaci reagoval či – možná – jak v nich sám byl či bývá směšný a trapný.

Ale vraťme se k inscenaci. Aby daná situace působila co nejautentičtěji, je třeba, aby sami herci byli co nejautentičtější, aby – zjednodušeně řečeno – co nejméně „hráli“. Vybavil jsem si při této příležitosti nejen již zmíněné Společenstvo vlastníků, ale stejně tak i Formanovy rané filmy či Papouškovu trilogii o rodině Homolků. A tomuto herectví, této autenticitě (české, lidské) obyčejnosti v její úchylnosti a lidské a společenské nebezpečnosti uherskohradišťští herci vesměs nedostojí. Buď trochu podehrávají (Irena Vacková v roli třídní učitelky Sabiny Milerové) a jsou pak oproti ostatním v přílišné defenzivě, anebo naopak vystupují přehnaně afektovaně, herecky efektně s řadou gest a pohybů, jež by na jevišti fungovaly skvěle, v komorním prostoru však vyznívají falešně. Asi nejlépe svou postavu zvládl Josef Kubáník v roli neustále na mailu připojeného a esemeskujícího Patrika Ježka. Svým neúčastným glosováním situací dokázal přesně vystihnout typus, který ztvárňuje. Přesto je třeba vyjádřit hold všem účastníkům třídní schůzky, neb pro divadelního fajnšmekra byl každý jejich výstup radostným zážitkem. Energické výbuchy Jitky Hlaváčkové v roli Martiny Ježkové, plné frustrací a emocí, dialogy Petra Čagánka v roli primitivního Jaroslava Kvapila a Terezy Novotné jako submisivní Karolíny Pastyříkové, stejně jako Pavlínu Hejcmanovou jako chladně cynickou, koženě „milou“ mluvčí třídy a právničku Andreu Brodskou bylo radost sledovat. Jen – jak už jsem napsal – v rámci celku šlo o příliš „herectví“, o příliš komediálnosti na úkor opravdovosti tématu.

Inscenace má v Uherském Hradišti obrovský úspěch. Prý by ji mohli hrát denně. Věřím, že přitáhne k divadlu i diváky, kteří by do kamenné budovy nevstoupili. Že jim ukáže, že divadlo může být „jejich“, že se může vyjadřovat o jejich problémech jim srozumitelným jazykem i prostředky. Právě tak – a jistě i proto – je stvořená.

///

I na představení Upokojenkyně možná ve Zlíně chodí (či budou chodit) diváci, kteří nejsou jeho pravidelnými návštěvníky. Jeho tématem je totiž stáří a umírání, neodvratná (postupující) stařecká demence, Alzheimerova nemoc, eutanázie – a jak se s těmito symptomy a fakty vyrovnat, jak je řešit v rámci svých životů a rodin.

Text napsal a ve svém amatérském souboru V.A.D. Kladno 28. února 2015 poprvé uvedl Jan Červený vystupující pod pseudonymem Kazimír Lupinec. Inscenace slavila velké úspěchy jak na amatérském poli, kde se hrála i na 85. Jiráskově Hronově, ale i profesionálním: byla nominována na Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci v české premiéře uvedeného současného textu a dokonce dostala tři hlasy ve výroční anketě našich novin Inscenace roku 2015 (Jan Císař, Milan Strotzer, Jan Šotkovský). Dlužno říci, že toto nadšení z textu i inscenace (viděl jsem ji při hostování V.A.D. v pražském Činoherním klubu) zdaleka nesdílím. Považuji ji za nepříliš dobře napsanou, kladoucí před inscenátory řadu těžko překonatelných překážek. Kolísá mezi melodramatem, společenskou, či dokonce komunální kritikou, dokumentárním divadlem a černou groteskou, odehrává se ve dvou separátních prostředích, která se ostrými střihy střídají, časová rovina je též trošku záhadná, nemluvě o společensko-kritické rovině (postava ředitele nemocnice, volby) a té morálně-etické (nepotrestaní vrazi dvou postav). Nicméně režisér Petr Michálek a jeho tým si s textem velmi dobře poradili a řadu problémů vyřešili či alespoň zahladili.

Vnějškově je inscenace s kladenskou velmi podobná. Na scéně (zde dokonce ve velkém sále Městského divadla) stojí dvě nemocniční postele a v nich leží stárnoucí, postupující Alzheimerovou nemocí postižené ženy Anna Vrbičková (Jan Tomečková) a Marie Ptáčková (Milena Marcilisová). Pečují o ně dvě charakterově odlišné sestřičky Marcelka (Jana Drgová) a Jarmilka (Kateřina Liďáková) a navštěvují je jejich příbuzní. A postupně se začíná odvíjet černá groteska, kdy se děti a vnoučata Anny rozhodnou ji – na její přání – zabít, ale jsou tak nešikovné, že zabijí starou Marii, ležící na vedlejší posteli, a pak sestřičku Marcelku. Zatímco v kladenské inscenaci si ale režisér nevěděl rady s proměnami scén (část se odehrává v bytě Vrbičků) a dost toporně je před divákem měnil a především celý text interpretoval jako klasickou konverzačku, čímž mu nefungovaly motivy jednání, přesněji se nedostavovala potřebná nadsázka a krutý černý humor, inscenace zůstávala na poli kritické společenské komedie s bolestným, emotivně vydírajícím námětem, kde vraždy zůstaly cynickými vraždami bez jakéhokoli etického posouzení chování jejich pachatelů, Petr Michálek se svým týmem důrazněji vstoupil na pole černé grotesky a – především – do snu. Divák si po celý čas není jistý, co se odehrává v reálu a co jsou sny a představy hlavních postav. Díky všudypřítomné ironii a nadhledu tak velmi dobře dopadají jak dialogy či monology obou pacientek, tak hašteření nemocničních sestřiček a – v druhé části – nemotornost syna a vnuků Anny při vraždě. I když i zde se inscenace příliš láme, co se týče žánru, v rámci tématu je dění na scéně zvládnuto víceméně ústrojně.  Nadbytečná je tak jen postava ředitele, která by – podle mne – stála za vyškrtnutí. Dění nijak neposouvá, vnáší do něj zbytečný komunální humor, problematiku dnešní politiky, fungování nemocnice a lidí v ní, již (mnohem lépe a ústrojněji) charakterizují obě sestřičky. Naopak velkou výhrou a vkladem zlínského týmu je zapojení místní swingové kapely Jazzzubs hrající šlágry z dob, kdy byly obě stařenky mladé. Scénograf Pavel Borák hudebníky posadil na nebesa nad scénu a kostymérka Markéta Sládečková je oděla do bílých fraků, čímž oba evokují andělský chór, ke kterému se obě ženy (a vlastně i téma) vztahují. Písně pak přirozeně oddělují jednotlivé scény a divák se nemusí zabývat problematičností některých motivů a jednání postav. Nadhled je dán samotnou strukturou inscenace a její scénografií.

V té se pak velmi dobře pohybovalo a hrálo i všem aktérům. Nerad bych kohokoli upozadil, neb šlo o citlivě zahraný a interpretovaný kolektivní výkon, kdy žádná z postav na sebe nepoutala víc pozornosti, než bylo pro danou chvíli nutné. Ocenit je samozřejmě třeba obě představitelky hlavních rolí Janu Tomečkovou a Milenu Marcilisovou, které v ležících postavách stařenek musely zvládat i řadu technických problémů, jež však divák nijak nezaznamenával. Obě dámy působily věrohodně, a přitom diváky citově nevydíraly a hrály s dostatečným nadhledem a vtipem. Podobně i ostatní, z nichž bych upozornil především na Janu Drgovou v roli sestřičky Marcelky, která od počátku do konce nabízí sympaticky groteskní, gesticky naddimenzovaný nadhled s řadou pikantních hereckých řešení (jezení svačin pacientek, dialogy s nimi či s Jarmilkou), který – možná – kdyby od počátku fungoval u všech postav, mohl by (potřebný) černý humor převládat v inscenaci dřív. Jako (od začátku) černá groteska by bylo představení ráznější, výraznější, divadelně působivější. A závěrečný Annin odchod do (muzikantského) nebe s tancem všech postav na jevišti (v inscenaci zbytečně málo výrazným) by byl ještě silnějším finále evokujícím třeba až muzikál All That Jazz. Ale to jsem se ve svých úvahách dostal příliš daleko.

Režiséru Petru Michálkovi a jeho týmu šlo prvotně o něco jiného: otevřít ve veřejném prostoru, na jevišti zlínského divadla téma odchodu starých lidí ze života, problémy stařecké demence a eutanázie. To se jim povedlo. Dokládá to i následná diskuse těsně po představení, která se za účasti různých osobností z řad lékařů koná vždy a na niž zůstalo v sále více než polovina z přítomných. Vznikla velmi zajímavá a pro diváky evidentně důležitá rozprava na dané téma, již Michálek s velkou empatií a citem moderoval. Divadlo tak opět – jako dopolední Úča – vstoupilo do prostředí místní society a jejích (bolavých) témat. Tedy tam, kam se tradičními divadelními prostředky dostává jen s velkými obtížemi. Právě tento přístup považuji za největší vklad obou divadel a jejich vedení do současného spektra divadelního dění u nás. Aktivně a kreativně, moderními divadelními prostředky otevírají důležitá, živá, zatím dostatečně nerozkrytá či přehlédnutá témata lidí a komunit, ve kterých – a pro které – existují.

///

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Lutz Hübner: Úča musí pryč. Překlad: Michal Kotrouš, režie, scéna: Michal Zetel, dramaturgie: Markéta Špetíková, výprava: kolektiv. Premiéra 22. ledna 2018. Psáno z reprízy 18. ledna 2019 (v 10 h.) v ZŠ UNESCO Uherské Hradiště.

Městské divadlo Zlín – Kazimír Lupinec a kol.: Upokojenkyně. Režie: Petr Michálek, dramaturgie: Katarína Kašpárková Koišová, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Sládečková, hudba: Jazzzubs. Premiéra 13. října 2018. Psáno z reprízy 18. ledna 2019.

///

Více na i-DN:

Taškařice ze škamen

Zaráz

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 23. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zaráz: Staří musí pryč?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ