Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 414)
Věru, byl to podivuhodný večer. Stěny Reduty se mi zdály být obzvlášť studené, skleněná zdviž se nechtěla rozjet a na jevišti z kovového drátoví rostly trsy ostřice. Možná to byly sítiny… Múza Mab nebzučela, absentovala.
Jevištní tmu protnul svit luny, žena přednášela verše Máchova Máje: Klesla hvězda s nebes výše, / mrtvá hvězda siný svit; / padá v neskončené říše / padá věčně v věčný byt. Až se mi srdce zatetelilo. Proud světla olízl paži i stařeninu tvář. Její pláč zní z hrobu všeho, / strašný jekot, hrůzný kvíl. / „Kdy dopadne konce svého?“/ Nikdy – nikde – žádný cíl. Bože můj, druhý zpěv, odsouzenec čeká ve své cele na popravu… Kol bílé věže větry hrají, / při níž si vlnky šepotají. / Na bílé zdě stříbrnou zář / rozlila bledá lůny tvář.
Uviděl jsem ústa profesorky Loly Skrbkové: Jardo, nech plynout slova, říkej je pomalu, bez důrazů, je to vlastně hudba, jako bys hrál na harfu… Takto – Na bílé zdě stříbrnou zář, rozlila bledá lůny tvář…
Světelné proudy jsou náhle dva. Ten druhý svítí do sítin na drobnou dívenku: tam na své pouti pozdravujte zemi. / Ach zemi krásnou, zemi milovanou, / kolébku mou i hrob můj, matku mou, / vlasť jedinou i v dědictví mi danou, / šírou tu zemi, zemi jedinou! –
Bože můj, to je krása… Skvělý nápad nechat říkat Máchovy verše hláskem dívky v kontrastu s hlasem stařeny. Lola Skrbková by řekla: Jako voiceband Emila Františka Buriana v Déčku…
Máchu odvál jevištní čas. V míse obrovitého monstra radiolokátoru sedí muž a žena, před nimi nákupní vozík ze supermarketu a v něm bedýnka s pivními láhvemi. Pár milenců řekne unisono: Krlež a pijí pivo. Z Kinder vajíčka vyndávají kuličky. Muž má na sobě mikinu s třásněmi. Připomíná úletového divocha z pouťové střelnice. Partnerčina šedavě bleděmodrá mikina je zdobena křiklavě červenými pruhy. Nudu zahánějí tlacháním o záchraně výroby piva, jeho nezřízenou konzumací a předváděním přesouvání lidí v čase. Jejich slovník nevázaně vulgární používá staročeské slůvko krlež jako rčení vhodné pro přípitek.
Chvíli jsem se nad naivitou blábolů usmíval. Pak se však do dění vloudila další dvojice nápadně podobná té první. Začaly jejich tahanice o místo na míse, o nákupní vozík, o pivo a úsměv mi umrzl na rtech. V mírné proměně perlily babička s vnučkou Máchovu slovní krásu a z radarového monstra se stalo sídlo bohů. Šaman v hadrové strakatině kázal zákony. Přikazoval sázet život, který nesmí vzejít. Protože kdyby vzešel, nastal by čas zabíjení…
Podobenství bylo dlouhé, propletené avantýrou člověka odjinud, sejícího do konzervativního řádu lásku. Žena porodila a za trest byla dána za oběť bohům. Uf… Máchovy májové verše završily vězňovu pouť…
Vedle mne sedící recenzent J. P. Kříž řekl: Tak, a včil, Tučku, mudruj… Do ucha mi zazněl i hlas divadelního vědátora Jana Grulicha: Je to hloupé. Škoda práce dobrých herců… Poté jsme byli slušným způsobem vyhoštěni ze sálu z důvodu přesměrování čehosi…
Diváků v koridorech Reduty bloudilo mnoho. Někteří říkali: Jsme zvědavi, co o tom napíšeš. Uměleckému šéfovi nedávného Divadla u stolu, Derflerovi, jsem odpověděl: Františku, vždyť sám víš, že je vše jinak…
V druhé části představení, na jevištní holině, před obrazem vesmírného tělesa, si herci v dlouhých chalátech s krčními bandážemi hráli na vědecké archeology planety Ió z prstence Saturnova. Vrátili se z vesmírného letu. Ze zničené planety Země přivezli mumifikované tělo staré dva tisíce let, které nazvali Ölmrich. Jejich vytříbená mluva provázená elegancí gest vzdáleně připomínala znakovou řeč neslyšících. Vědci mumii oživili a kladli jí vědecké otázky. Z odpovědí jsme se dozvěděli, že se jedná o herečku Marii Durnovou, již na brněnském Zelném rynku před dvěma tisíciletími zasáhl výbuch, který zničil celou planetu…
Herci se děkovali, diváci zdvořile tleskali.
Snažil jsem se vymizet. Výtah zlobil, nechtěl se dostavit. Na pylonu se šklebil okřídlený Amadeus. Mávl jsem rukou. Do uší mi zabzučela múza Mab: Tak jaképak to bylo? Zalapal jsem po dechu: Takové signum temporis. Současné. Mladí tvůrci, vychovaní vysokým uměleckým školstvím, přebírají odpovědnost za chod divadel a hledají svá kréda…
Aha, zasmála se Mab, snad to diváci přečkali ve zdraví. Odmlčel jsem se. Verše Máchova Máje neztratily nic ze své krásy a hlubokosti, ale my se posunuli… v tom to je…
Šel jsem do marketu, koupil si banány, mandarinky, rajčata, sýr a nealko pivo. Doma jsem pivo vypil. Jinak bych neusnul.
Brno – Komín, 27. 1. 2019
Národní divadlo Brno – Petr Erbes, Anna Klimešová, David Košťák, Adam Skala: Zemský ráj to na dohled? Divoké historky na horizontu událostí. Režie: Zuzana Burianová, Jan Holec, Anna Klimešová, Martin Františák, scéna: Ján Tereba, kostýmy: Zuzana Scéránková, hudba: David Smečka, dramaturgie: Barbara Gregorová, asistent režie: Petr KlariN Klár, režijní supervize: Martin Františák. Hrají: Jan Grundman, Michal Bumbálek, Hana Tomáš Briešťanská, Elena Trčková, Marie Durnová, Vojtěch Bartoš j. h., Anna Marie Havířová j. h. Premiéra 26. ledna 2019 v Divadle Reduta, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 414)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Hana Bočková
„…život, který nesmí vzejít, protože kdyby vzešel…“
Drsná fikce nebo dnešní realita? Poučíme se?
04.02.2019 (11.36), Trvalý odkaz komentáře,
,