Perfektně uhlazené Vlasy
Pražské Divadlo Kalich vstoupilo do znamení Vodnáře premiérou muzikálových Vlasů. Oslavilo tak fenomenální hudbu Galta MacDermota, jenž opustil náš svět těsně před Vánoci, i skvělé přebásnění Jiřího Joska, který odešel uprostřed léta. Překladatel se na projektu částečně podílel také coby dramaturg a režisér Šimon Caban na něj zavzpomínal při závěrečné děkovačce. Škoda, že nezmínil i zesnulého skladatele, neboť na jeho hudbě stojí první rockový muzikál především.
Kéž slunce svítí, kéž slunce svítí nám, zpívá parta maturantů v „květiNOVÉm“ provedení muzikálu Vlasy v Divadle Kalich FOTO RICHARD KOCOUREK
Joskův překlad zní přirozeně, a někdy se dokonce přizpůsobuje českému kontextu: v písních White Boys a Black Boys například rezignuje na americké černošské téma a nahrazuje jej přitažlivostí mezi muži a ženami obecně. Pokud jde o časovou aktualizaci, té není dle mého názoru v případě Vlasů třeba: jejich písně i poselství – protiválečný protest a oslava lásky a svobody – jsou jednoduše nadčasové. Přesto se režisér rozhodl muzikál doplnit podtitulem květiNOVÉ děti a jeho děj umístit do současnosti – kam jinam než do maturitního ročníku, který nacvičuje půlnoční překvapení. Pro některé je to nutné zlo, jiní to berou jako takové módní retro. Aby učitelka (Marie Křížová) studentům přiblížila skutečné hodnoty květinových dětí, pozve válečného veterána kapitána Bergera (Roman Tomeš). Oplzlý vlasáč na invalidním vozíku jim kromě rad do života a kritiky dnešního světa rozdává také jointy a společně se proměňují v partu hipísáků. V tu chvíli Tomeš shodí paruku, postaví se na nohy a ze stárnoucího veterána se promění v dospívajícího provokatéra Bergera.
Cabanova aktualizace dlouho působí silně moralistním dojmem: kritiky se dočká jak dnešní mladá generace (údajně pro nic nehoří), tak generace rodičů (udělali tu nepořádek a mladí ho teď musí uklízet). Naštěstí nastane chvíle, kdy už mají všichni moralizování dost, opustí prostor třídy a prožívají příběh samotný – až do tragického konce. Caban mísí motivy z původní broadwayské verze (zde byl volný sled výstupů příběhem propojen jen volně, přičemž smrt ve válce nalezl Bergerův přítel Claude) i Formanova filmu (kde místo něj nešťastnou náhodou zemře právě Berger) a na jejich základě staví příběh vlastní. Claude (Richard Pekárek) neodchází bojovat do Vietnamu, ale na Blízký východ proti teroristům, a když jej kamarádi přiletí navštívit vládním speciálem, zahynou tam Claude a Berger společně. Tragičnost závěru tvůrci posilují tím, že oběma postavám od začátku vkládají do úst věty typu: Nikdy bych za tebe život nepoložil…, jež jejich osud hořce ironizují. Je ovšem otázkou, zda je společná smrt silnější než situace, kdy za svého přítele položí život naprostý odpůrce války. Ve filmu je navíc síla oběti podpořena tím, že jde o velmi čerstvé kamarády, kteří se seznámili náhodou, zatímco u Cabana jsou to spolužáci. Ostatně, spolužačkou je i Sheila (Petra Vraspírová), ve filmu dívka z vyšší společnosti, jejíž útěk s Claudem znamená obrovskou revoltu, která v pražské verzi zcela absentuje.
Díky přísným konkurzům se do inscenace podařilo vybrat všestranně disponované muzikálové herce, kteří dokáží čistě a procítěně uzpívat náročné party při neméně náročných choreografiích. Dokazují tak, že vyčleňování statických pěveckých hvězd z doprovodné taneční company by mělo být dávno přežitým modelem. Herci jsou při tanci schopni srozumitelně artikulovat i velké množství zpívaného textu v rychlém tempu. Perfektně sladěné taneční sbory jsou navíc sestavené z herecky individualizovaných postav. Výrazně slabší byla píseň Je snadné nemít rád, při níž – zřejmě pro její baladickou podobu – nechal režisér Terezu Machovou na scéně samotnou. Její hlasové možnosti nárokům písně zcela nestačily a ve výškách ujela trochu dál, než mohl divák při tak intimní scéně přehlédnout. Z hereček nejvíce vynikaly dlouhodobé opory souboru Michaela Tomešová (v roli Jeanie) a Marie Křížová, mužská část byla celkově vyrovnanější.
Skrze scénografii se Šimon Caban velmi dobře vypořádal s malým jevištěm Kalichu. Do pozadí rozmístil několik úzkých a vysokých projekčních ploch, jež dělí promítaný obraz na části. Projekce umožňují rychlé změny prostředí, svou prostorovou fragmentací využívají hloubky jeviště a na principu Laterny magiky se propojují s hereckou akcí. Častokrát však bohužel plní pouze funkci popisnou.
Přes nesporné vysoké technické kvality scénografie, choreografie a tanečních i pěveckých výkonů (nebo možná právě pro ně) jsem však představení vnímala jako za sklem a vnitřně se mě – navzdory vší apelativnosti – nedotklo. Jeho ukázněnost jako by šla přímo proti hodnotám hippies, proti svobodě, nespoutanosti, vášni, rebelii. Jistě, herci občas opustili jeviště a proběhli kolem diváků a někteří se na předscéně dokonce svlékli, jejich počínání však bylo málo kontaktní či provokující, i nahota spěšně zmizela ve tmě. Uhlazenost těchto Vlasů je o to překvapivější, že tvůrci kladou důraz na aktuálnost poselství. Je zkrátka vidět, že inscenaci chybí dramaturgie – a jelikož není uvedena v seznamu tvůrců, lze jen odhadovat, do jaké míry se na ní opravdu podílel Jiří Josek a nakolik je jejím autorem sám režisér.
Divadlo Kalich, Praha – Gerome Ragni, James Rado a Galt MacDermot: Vlasy (květiNOVÉ děti). Hudba Galt MacDermot, scénář a texty písní James Rado a Gerome Ragni, překlad a přebásnění Jiří Josek, režie a scéna Šimon Caban, choreografie Petra Parvoničová, pěvecké a hudební nastudování Lubomír Dolný, kostýmy Zuzana Straková. Premiéra 18. ledna 2019.
Komentáře k článku: Perfektně uhlazené Vlasy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
