Divadelní noviny > Rozhovor

Lenka Krobotová: Cokoli člověka v životě potká, není náhoda

Herečka Lenka Krobotová hraje v Dejvickém divadle od roku 2000. I když je věrná jednomu angažmá už bezmála dvacet let, vyzkoušela si velmi rozmanité role a spolupráci s celou škálou režisérů různých generací. Navzdory tomu, že pochází z divadelnické rodiny, ještě na gymnáziu netušila, že ji bude herectví provázet po celý život. Povídaly jsme si o zvláštních cestách osudu, ale hlavně o oblíbených rolích.

V nejnovější premiéře Dejvického divadla Absolutno jste spolupracovala s režisérkou Annou Davidovou, dříve Petrželkovou. Spolupráci s ní jste si už vyzkoušela dříve – v jednom z vašich mála odskoků z Dejvic. V A studiu Rubín jste pod jejím vedením hrála ve Zvrhlé Margaret.

O to víc jsem se na zkoušení těšila, protože Margaret v Rubínu byla pro mě výjimečná, i když velmi náročná. Byl to původní text Tomáše Dianišky, který napsal podle skutečné události. Bylo jasné, že to v režii Aničky bude hodně herecká záležitost, se specifickými postupy. Ta kombinace byla pro mě lákavá výzva. I když jsem to neměla původně hrát já, velmi jsem o spolupráci s ní stála. A vyšlo to. Inscenace má úspěch a hraje se dodnes.

Jaké bylo zkoušení v Dejvickém?

Zase to byla nelehká práce, protože Čapek sám o sobě skýtá spoustu možností, jak ho dnes na divadle vyložit, aby byl co nejaktuálnější. Tak jsme si s tím hodně hráli. Anna Petrželková je pro mě, co se týká myšlení ženy v jejím věku, doslova zjevení. Má tolik nápadů, že je člověk kolikrát ani nestíhá pojmout, vidí daleko a je chytrá. Takový režisér je pro herce vzácný ve smyslu možností a zároveň obohacování.

Jak pracuje? Dá vám nějakou přesnou představu a trvá na ní, nebo otevírá hercům prostor k improvizaci a vlastnímu vkladu?

Já si myslím, že to všechno vlastně snoubí dohromady. Ale dát herci pocit, že má svobodu, byť režisér má přesnou představu, je věc talentu toho režiséra. Myslím, že není moc takových, kteří tohle dokážou. Ona mezi ně patří. Svou představu nevnucuje od začátku. Tím – alespoň ve mně – vyvolá pocit důvěry, že to nemůže špatně dopadnout. Dává možnost se do zkoušeného svobodně vložit a přinášet nápady, být herecky tvůrčí.

Absolutno vzbudilo rozporuplné pocity. Je úplně jiné, než jsme od Dejvického zvyklí vídat. Léta fungovalo v Dejvickém přesné minimalistické herectví a najednou je rozbouráno velkou nadsázkou, silnou expresivitou, groteskou. To vám vyhovuje?

Jako zkušenost mi to vyhovuje. Protože i s nadsázkou režisérka umí obsáhnout určitou hloubku té věci. Pro dejvický soubor, jak ten čas plyne, je charakteristická a důležitá snaha se neopakovat. I proto Martin Myšička, resp. ještě Michal Vajdička, Aničku oslovili jako výjimečnou osobnost, která by vidění souboru mohla obohatit. Protože přináší něco úplně jiného, než jsme zvyklí. Humor a vůbec styl Dejvického má nějakou značku, ale právě proto je třeba zvát lidi, kteří to nabourají. A mnozí diváci, kteří nás mají rádi a chodí na všechno, jsou za to vděční. Pro mě je to stejně barevná zkušenost jako před časem s Honzou Mikuláškem. Dělal u nás Kafku. Byl osloven na poslední titul za šéfování mého otce, který tím také chtěl nabourat naše jistoty. Taková žánrové legrace. I tato inscenace, k níž napsal pro někoho kontroverzní text Karel Tománek, byla zpočátku přijímána rozporuplně. Dnes, když jsme si to představení našli my herci, diváci odcházejí zasažení a dojatí. Je dobré nebát se nových možností.

V případě Absolutna ztvárňujete několik postav. Je pro vás příjemnější přeskakovat z jedné postavy do druhé, nebo jít s jednou postavou celé ty dvě hodiny?

U mě záleží hodně na výkladu konkrétního textu. Absolutno byl pro nás skok do neznáma a text se za pochodu hodně upravoval. Zpočátku nebylo jasné, co vlastně z postavičky Lenny Binderové vyleze. Až v průběhu zkoušek se ukázalo, že bude třeba odbočit sem tam do jiných postav. Pro mě to byla trochu horská jízda a nedokázala jsem si moc představit, kam vlastně dojedeme. Což je ovšem pro herce vzrušující. Na druhou stranu, mám moc ráda hodně starou inscenaci Spříznění volbou (pozn. premiéra 2006), kterou režíroval shodou okolností otec Aničky J. A. Pitínský. Tam mám naopak velkou možnost postavu Charlotty nastudovat ve velkém oblouku, role je díky Goethovu básnickému textu mnohem objemnější a náročná. Je obestřena mnoha polohami a za ta léta mě paradoxně čím dál víc baví ji hrát. Myslím, že inscenaci prospělo, jak jsme s Marthou Issovou zestárly: člověk najednou mnohem líp ví, o čem hraje. Životní zkušenosti ho mohou posunout a spousta věcí mu dochází až během repríz. Netajím se tím, že miluju klasiku, Dostojevského, Čechova, Shakespeara… Takže zkusit si nějakou obsáhlou, klasickou charakterní postavu je pro mě velmi vzrušující. A asi lákavější než hrát více postav.

Miluji klasiku

Podle seznamu vašich rolí jste na klasiku měla štěstí. Vyzkoušela jste si jak Shakespeara, tak Čechova. Mě osobně nejvíce zaujala vaše Máša v Rackovi.

Ta mě bavila od začátku. Režisér Michal Vajdička byl pro mě v dobrém slova smyslu občerstvením herecké práce. Je pro mě v podstatě herecký režisér. Vychází z herců a dává jim více prostoru než jiní režiséři, pracuje s možnostmi každého jednotlivce, byť má samozřejmě i svůj přesný režijní výklad.

Z ruské klasiky bychom rozhodně měli zmínit Dostojevského Bratry Karamazovy.

Hrála jsem taky v Idiotovi. I když přijetí inscenace bylo rozporuplné, bavilo mě to. Jsem víceméně „odkojena“ praxí svého otce, takže jeho svéráznému pohledu na Idiota rozumím. Navíc jsem při premiéře čekala své první dítě. Mám to tedy celé hodně zabarvené prvním těhotenstvím. A pokud jde o Bratry Karamazovy – není tajemstvím, že naše inscenace byla inspirována úpravou Evalda Schorma pro Divadlo Na zábradlí. Velkou roli hrálo obsazení, Smerďakova hrál tehdy skvěle jako host Radek Holub, tehdejší člen souboru Igor Chmela představoval podstatnou roli Ivana, tehdy asi šestatřicetiletý Ivan Trojan měl nádhernou roli starého Karamazova. Pro mě bylo zásadní, že jsem ještě jako studentka DAMU dostala důvěru od režiséra Lukáše Hlavici, mého pedagoga, a pak mi nabídl, abych zahrála v Dejvickém Grušenku. Hráli jsme tu inscenaci třináct čtrnáct let a hodně se proměňovala. Člověk, někdy i nevědomky, tomu dává jinou barvu, větší sílu, životní zkušenost. Na druhou stranu Grušenka v naší úpravě byla tak trochu upozaděná. Ale nestěžuji si, i tak to bylo úžasné. Stejně zásadní pro mě byl Gončarovův Oblomov, první spolupráce s mým otcem na divadle. Pro mě byla tehdy zásadní v otázce, zda vůbec budu schopna s ním spolupracovat. Bylo mi čtyřiadvacet a byla jsem vyděšená z takových kolegů, jako byl Ivan Trojan, i dalších. Ale ukázalo se, že otec byl samozřejmě velký profík, který mi dal jasně najevo: buď, a nebo. Jsem si jistá, že pokud bych neobstála dle žádaných představ, vypadla bych. Teď si uvědomuju, že s ruskou klasikou jsem se „rozjela“ už na škole, drsnou zkušeností se Sergejem Fedotovem a Zojčiným bytem, což byla jedna z mých absolventských rolí. Takže to šlo popořádku: Bulgakov – Dostojevskij – Gončarov – Čechov. A kombinace těch zásadních režisérů s ruskými klasiky byla pro můj vývoj, sebedůvěru a rozjezd v Dejvickém určitě nesmírně důležitá.

Pokud jde o Shakespeara, pár zářezů také máte, i když to asi nejsou zásadní role vaší kariéry.

Ano, Shakespeara by mohlo být víc. Ale jsem ráda i za to, co jsem měla možnost si vyzkoušet. Třeba Hermiona v Zimní pohádce mě hodně baví, i když tato Shakespearova pozdní věc není ani lehká, ani tradiční. A nemusí být pro každého. Pro mě jsou největší poklonou, z níž doslova žiju, slova profesora Martina Hilského, který se nechává opakovaně slyšet, že je pro něj jednoznačně nejlepší právě náš výklad Zimní pohádky… a to jich viděl hodně! Chválí koncepci, líbí se mu, jak jsme to ztvárnili a jak to hrajeme. A je mi velkou ctí, že jsem již podruhé přizvána na jeho přednášku, abych ji doplnila přednesem ukázek sonetů a úryvků ze Shakespearova díla. Je to pro mě skvělá možnost se do Shakespeara znovu nořit.

Ovšem v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě máte na kontě také paní Kapuletovou.

Já si hlavně chtěla vyzkoušet spolupráci se SKUTRy. A doufám, že to nebylo naposledy. Od počátku bylo jasné, že nepůjde o tradiční verzi Romea a Julie. Shodli jsme se v koncepci postavy: rozmazlená Italka, která nerozumí své dceři a Parise chce pro sebe. Přišlo mi to jako dobrý nápad. I když mě Kapuletka bavila, zkusit si s nimi Lady Macbeth by pro mě asi bylo ještě dobrodružnější.

Zelenka, Mikulášek a ti druzí

Ve výčtu režisérů nesmíme zapomenout na Petra Zelenku. V jeho původní hře Příběhy obyčejného šílenství jste poprvé hrála se svým otcem.

Ano, tam se otevřela další kapitola naší spolupráce. Vůbec jsem nečekala, že se s ním budu muset konfrontovat na jevišti herecky. Musela jsem se učit jinak mu důvěřovat, nebát se ho a věřit mu jako herci kolegovi.

A jde to?

Na začátku to byl „porod“. Ta konfrontace mi přišla úplně jiná, než byla konfrontace s ním jako s režisérem. Totálně divná. Na počátku jsme se tím dost prokousávali, já jsem samozřejmě měla blok. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle je moje práce a jestli chci být herečkou, musím to zvládnout. Bylo to nečekaně úspěšné představení, i když jsme ze začátku měli velké pochybnosti, jestli to vůbec vyjde.

Byl to tehdy úplně nový typ dramatiky.

A navíc první Zelenkova práce na divadle. Takže jsme hodně řešili, jestli to takzvaně „půjde přes rampu“. Ale vzájemně jsme se doplňovali, Zelenka se učil od nás a my od něj.

Jako filmař se bezpochyby musel vyrovnávat s mnoha nástrahami divadelní práce.

Jak sám říkal, naučil se spoustu věcí, které u filmu neznal. Učil se za pochodu, jak se dá na divadle spojit scéna za scénou, aby to bylo uvěřitelné a zároveň se to snoubilo s tím, co přijde pak. Učil se i divadelní názvosloví. Řekl třeba: Tak pojď na pódium. A my, že tomu říkáme jeviště… Ale dopadlo to dobře. Úspěch u diváků byl opravdu výjimečný. Hráli jsme to skoro deset let.

Zatím jen okrajově jsme zmínili spolupráci s dalším výrazným režisérem dneška, Janem Mikuláškem, na inscenaci Kafka’24 z roku 2014.

Pro mě bylo zajímavé, jak ta práce přinesla nakonec víc ovoce až při reprízách. Cesta nebyla snadná, a bylo jasné i ze strany Honzy, že se s námi musel tzv. „najít“. Zajímavě, proti svému typu byl obsazen do role Kafky David Novotný, a byl za tu příležitost hodně vděčný. Já jsem si v tom našla mnoho věcí vlastně až na reprízách, při kterých mi i zpětně docházel způsob práce a proces výjimečné a svérázné Honzovy režie. Díky tomu pro mě ta inscenace žije od začátku zkoušení doteď. Má sice přesně dané mantinely, ale vnitřně má každé představení jiný život. Zkrátka živý organismus. Dnes tu zkušenost sama za sebe vnímám jako jednu z nejzásadnějších. Je mi velmi líto, že se blížíme k derniéře, ale provoz je neúprosný…

Honey – to byl určitě zase vstup na neznámé území.

S nápadem na společný projekt s novocirkusovým souborem přišel kdysi můj otec. Mluvilo se o tom dlouho, ale čekalo se na vhodný okamžik. Ten nakonec přišel, a tak jsme byli volně vyzváni: kdo má chuť, může jít na workshop. Pro řadu z nás samozřejmě bylo zásadní zkusit si znovu po delší době pracovat s Krobotem. To, že si budeme muset navléct tepláky a zapojit pohyb v nečekané míře, nás trochu děsilo. Takže byly i krušné chvíle. A občas padala sprostá slova… Ale zkusit si pracovat v tak velkém prostoru, s jiným souborem, bylo vzrušující a to jsem si nemohla nechat ujít.

Hrát s Miroslavem Krobotem

Kolem spolupráce s vaším otcem, Miroslavem Krobotem, jsme zatím jen kroužily. Můžete se pokusit charakterizovat jeho režijní metodu?

Je to asi v tom, že vám představí určitou vizi a že nenápadně pobízí herce, aby přinášeli své nápady. V podstatě vám poskytne hodně prostoru k vlastní tvorbě, ale zároveň dá najevo, že ta jeho vize je tak či onak jasná. Má neobyčejnou schopnost vycítit hercovy možnosti, jeho humor. Myslím, že právě proto se o něm v minulosti mluvilo jako o jednom z režisérů, který dokáže fantasticky pracovat s hercem – ve smyslu vzájemné ohleduplnosti, respektu a křehkosti. Podobně jsem o tom slyšela mluvit Táňu Medveckou nebo Lojzu Švehlíka, kteří s ním dělali v Národním. Ještě na gymplu jsem viděla Rok na vsi a vzpomínám na ten pocit, že moje duše byla doslova oblažená. Měla jsem dojem, jako by ti herci na té vesnici fakt žili. Baví mě, když přímo hmatatelně cítím jeho lásku a respekt k lidem, kombinovanou s jeho specifickým, tichým humorným nadhledem.

Takový přístup asi dokáže herce hodně motivovat.

Je to dar, který mnohým režisérům chybí: pokora a respekt. Ale tu má svým způsobem třeba i Pitínský. Ve výsledku pro mě dochází k podobným postupům jako táta, ale při praktickém zkoušení je to naopak. Dám příklad – Pitínský třeba řekne: Krobotová přijde pozadu. Zeptám se: Proč? On neodpoví, a když to udělám, dojde mi, proč to tak chtěl. Je v tom obsah sdělení, záměr, hloubka. Navede vás přes prostředek. Krobot zas spíš popíše konkrétně situaci a … nabízejte! Postupy mohou být různé, ale výsledek je podobný.

V jejich lidském přístupu hraje velkou roli skromnost. Jako by se režisér schovával, rozplynul se ve své práci.

Ano, u řady věcí, které jsem viděla jako divák, jsem při potlesku měla pocit, jako by tam žádný režisér ani nebyl. Nedávat své vize, své ego na odiv – to je podle mě také dar. A ten myslím zrovna můj otec má – jasný výklad a názor, který prezentuje hercům, ale i divákům nenásilně, podprahově, jako by se od toho zároveň distancoval. Každopádně je to minimalista, s věkem myslím víc a víc. Nemá rád patos a herecky moc „ksichtů“. A nejen to mě na něm baví.

Lidské porozumění v souboru je bezpochyby důležité pro to, že se z Dejvického divadla stal „fenomén“. Soubor natolik svébytný, že každého mezi sebe nevezme.

Já slovo fenomén nemám moc ráda. Ale je fakt zázrak, že spolu tak dlouho držíme. Pár lidí sice odešlo, pár přišlo, ale základ zůstává. Máme hodně stmelený pohled na společenské dění, drží nás pohromadě nějaký způsob humoru. V tak malém souboru si musíme vyhovět po lidské stránce. Pro každého je hostování u nás zároveň zkouškou, jestli se vzájemně sneseme. Jak pro něj, tak pro nás. Ale rozhodně nemáme zamčené dveře.

Miroslav Krobot jako umělecký šéf dokázal dát dohromady lidi, kteří byli tzv. kompatibilní.

Určitě. I na to je potřeba talentu. Doplňujeme se vzájemně. Jsem přesvědčena, že kdybych při „zkoušce“ s Bratry Karamazovými a Oblomovem neobstála nejen herecky, ale i lidsky, byla bych odejita. V tom smyslu mám čisté svědomí. I když jsem dlouho měla zvláštní pocity, že mě budou brát jako protekční, ale nikdy se to nestalo. Měla jsem štěstí; role, na které jsem byla přizvána, mi pomohly ukázat, že snad mám na to v Dejvicích herecky pracovat. A postupně jsem i lidsky zapadla do souboru jako jeden dílek toho puzzle.

K herectví oklikou

Vraťme se ještě dále do minulosti. Jaké bylo vyrůstat v rodině, kde je matka herečka a otec režisér? V rodině, která v té době žila dosti kočovným životem?

Musím říci, že jsem naši rodinu nikdy nevnímala jako „hereckou“. Až na gymnáziu mi došlo, že není úplně standardní, jak naši žijou. Je jejich zásluhou, že jsem to nikdy nepocítila jako újmu nebo něco vychýleného. Brali divadlo jako normální zaměstnání. Asi i díky tomu, že táta má povahu být zdravě nohama na zemi, neprožívat se jako umělec. Stěhovali jsme se sice, ale já jsem to brala, že nejsem jediná, kdo se stěhuje. Po hereckých šatnách nás rodiče netahali. Takže to, že mě herectví láká, jsem poprvé pochopila, když jsem díky Petře Špalkové hrála v Kašparu. Když jsem pak doma oznámila, že se chci hlásit na herectví, máma mi fandila a přijímačky prožívala se mnou. Tátovi to bylo spíše nepříjemné, bál se asi, zda na to budu mít. A snažil se od toho distancovat. Byl rád, že se hlásím na činohru, ne na alternu, kde tehdy jako pedagog působil.

Je zajímavé, že jste se k herectví dostala vlastně oklikou.

Až do studia na gymnáziu, kdy jsem začala dělat scénický tanec, jsem vůbec nevnímala, co naši vlastně dělají. Tedy, věděla jsem to, ale neprožívala. Ani když jsem se jako malá setkala náhodou s kamerou, o své budoucnosti v souvislosti s herectvím jsem neuvažovala.

To byl film o Wolfgangu Amadeovi Mozartovi v režii Juraje Herze, kde jste si zahrála Mozartovu sestru Nannerl.

Tehdy sháněli v castingovce holku, která hrála na klavír. Máma mi nabídla, abych to zkusila. Vybrali mě. A já celé natáčení brala jako dobrodružství, takové prázdniny. Byli jsme ve Vídni, bydleli v hotelu. Celé to dodnes mám v oparu.

A který okamžik byl tedy pro vaše rozhodnutí stát se herečkou zásadní?

To bylo v Kašparu, kde jsem hrála v Ondině, společně s Radkem Holubem, Petrou Špalkovou, Honzou Potměšilem, Bobem Kleplem a dalšími. Bylo mi tehdy osmnáct.

Jak jste se k té roli dostala?

Stále více si uvědomuju, že cokoli člověka v životě potká, není náhoda. Ty věci se doplňují, je to takové korálkovité zacyklování. Jako studentka gymnázia jsem se přihlásila na scénický tanec k Josefu Prouzovi, který v době, kdy mi bylo šestnáct, byl osloven, aby udělal choreografii k Hřebejkovým Šakalím létům. Dopadlo to tak, že celá naše skupina tančila v tom filmu jako kompars. Takže jsem se díky choreografovi dostala jako slepá k houslím k Hřebejkovi, tehdy zcela neznámému. Kdybych tam netancovala, nepotkala bych Petru Špalkovou, která mi nabídla, ať si zkusím záskok v Kašparu. Zpětně jsem jí vděčná, že mi ty dveře otevřela asi včas. Možná, že bych stejně nakonec k herectví dospěla. Ale nevím, jestli by mě samotnou jen tak napadlo dělat přijímačky na herectví.

Postupně k divadelní práci přibyly i filmové a seriálové role. Tou největší byla asi Sylvie z Restartu Julia Ševčíka.

Byl to jeho absolventský film. Při výběru byl dost náročný, prošla jsem mnoha castingovými koly. A stejně náročné bylo i natáčení, vzhledem ke studentským podmínkám vzniku filmu. Pro mě byla výzva zkusit si vytvořit poprvé velký oblouk postavy. Scénář byl zajímavý, inspiroval se filmem Lola běží o život a pro mě to byl určitě jeden ze zásadních bodů mé kariéry i osobní herecké zkušenosti.

Dnes máte za sebou pěknou řádku rolí. Hrála jste v Hřebejkových seriálech Až po uši a Zahradnictví. Společně s kolegy z divadla jste natáčela Čtvrtou hvězdu nebo Zkázu Dejvického divadla. Ale nehrajete prvoplánově sympatické hrdinky.

To je pravda. Hraju hodně pestrou škálu charakterů, včetně postav nesympatických, komplikovaných nebo záporných. Uvědomila jsem si, že za sebe se vždycky snažím postavu tím, jak ji hraju, komentovat s láskou nebo osobním vztahem. To znamená, ať jde o jakkoliv komplikovaný charakter, najít si k postavě cestu, mít ji ráda, porozumět jí a obhájit ji divákovi svým komentářem. Čtvrtá hvězda byla jasná nadsázka, a nejen já, ale všichni jsme se tam snažili „prodat“ s patřičným nadhledem. Takhle jsme pracovali a pracujeme v Dejvicích, to je naše „poetika“. Největší odměnou pro mě je, když divák rozezná, jak moc si Krobotová ze své postavy dělá legraci, a jak moc vážně jí žije, i když ji neprožívá. Myslím, že důležité je hlavně za ni myslet.

Holka zrozená pro jeviště

Když jsem před lety přemýšlel nad obsazením role Grušeňky do Bratrů Karamazovových v Dejvickém divadle, vytanula mi v podstatě okamžitě na mysl právě Lenka. Už tehdy, jakožto čerstvá absolventka DAMU, patřila k výrazným hereckým talentům. Ta holka je prostě zrozená pro jeviště, říkal jsem si pokaždé, když jsem coby pedagog a budoucí kolega se zájmem sledoval její přesvědčivé a suverénní dramatické výkony.

Pokud jde o Grušeňku, byla to tenkrát šťastná volba jak pro Lenku, tak pro Dejvické divadlo, neboť se během těch bezmála dvaceti let (sic!) ze slibně rozvíjejícího se talentu stala jednou z nejvýraznějších hereček své generace. A já dodnes cítím velkou radost, že jsem u toho tenkrát mohl být.

Lukáš Hlavica

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 4. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lenka Krobotová: Cokoli člověka v životě potká, není náhoda

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ