Herec očima režiséra
Život u divadla se měří časem od premiéry k premiéře, od role k roli. V tom překotném tempu člověk zůstává stát v úžasu nad tím, že i velké herecké osobnosti mohou stárnout. A umírat.
Luďka Munzara jsem poznal jako staršího spolužáka, když absolvoval studia Franckem v Maryše. My z nižších ročníků jsme hráli rekruty. Byli jsme s představením i v Krakově, i tam měl Luděk velký úspěch. Byl nekonvenčně mladý, temperamentní a energický. Nepotřeboval křičet, jeho hlas byl vzrušivý, střídmý, slova pronášel v napjatém postoji bez zbytečných gest. Z očí se dalo vyčíst vše, na co slova nestačila. Hrál soustředěně situace a přesně odlišoval vztahy Francka k dalším postavám. Jeho Francek si byl vědom sociálního postavení, temperament a citlivost skrýval za pevnou mužnost. Věřil v sebe sama, věřil ve šťastný návrat z vojny. A když se vrátil, životem a zkušenostmi trochu vykořeněný a skeptický, a našel Maryšu provdanou za Vávru, nebyl jen umanutý, ale jednal jako člověk, který má právo dostat zpět, co mu život vzal. Má právo změnit životaběh, který se ubíral jinudy, než on předpokládal. Vávru cítil nejen jako soka, ale především jako jednoho z těch, kteří mu zničili život. A mstil se! Za všechno. S Maryšou chtěl skutečně začít jiný život, zbavený společenských konvencí, a zapomínal, že ji sveřepě vede do neřešitelných situací.
Hned na začátku herecké cesty prokázal schopnosti, které ho přivedly ke krásné roli (trochu jsme mu ji záviděli) mechanika Františka Projsy v Radokově filmu Dědeček automobil. Opět ji hrál pevně, s chlapskou citlivostí, upřímnou rozechvělostí, s nadhledem a humorem.
Právem přišel do Národního divadla plného skvělých hereckých osobností a tam dostal (a také nedostal) řadu hereckých příležitostí. Každý z jeho výkonů by stál za samostatnou studii, nestačí jen pár prchavých vzpomínek.
Z mnoha našich spoluprací vzpomínám na Jiráskovu Lucernu, uvedenou k stému výročí Národního divadla na podzim 1983. Hrál sekerníka Brahu a sám přišel s nápadem, že když vrchnost přijde do mlýna, Braha bude sekat na špalku dříví. Každé hlasité seknutí a pád polena přesně rytmizovaly dialog a dávaly mu i obrazivý význam. Tehdy jsem pro televizi natočil film Nuž brány dokořán již otevřete…!, řadu monologů velkých českých herců. Munzar hrál Eduarda Vojana v šatně před jeho prvním vystoupením na Národním divadle. Na Národním, nikoli v Národním – v tom je velký rozdíl! A vyzařovala z něj zase mimořádná síla osobnosti, rozhodnost, vášeň, odhodlání jít do boje, a neokázalá víra ve vlastní osobnost. Miloval verše, vyznal se z lásky k poezii Františka Hrubína.
V devadesátých letech jsem už zpovzdáli s velkým roztrpčením sledoval, jak s Janou Hlaváčovou odcházejí z Národního divadla. Nešťastné je vedení divadla, které v zájmu dočasných vizí nechá odejít tak skvělé herecké osobnosti. Přicházeli lidé, kteří přesně nevěděli, na jakém jevišti stojí, s jiným divadelním názorem, který se spíše hodil do divadla úplně jiného typu. Nevěděli, kde jsou, kdo tu hrál před nimi. Nikdo nově příchozí nenutil lpět pietně na tradici, ale přece jenom nelze stavět jen svoje Národní divadlo na zelené louce. A tak jsem se nedivil, že skvělí herci, kteří měli svoji hrdost, důstojnost, byli si vědomi vlastní ceny, museli s hořkým pocitem ze souboru odejít. S Luďkem odešla jeho neokázalá mužnost, bohatství vnitřního světa, schopnost postupně a citlivě odhalovat tajemství postav. Ale snad jeho výkony tam někde v podvědomí zůstávají dodnes. Takovým hereckým osobnostem, které provázely náš život, by mělo být osudem zakázáno odejít.
Komentáře k článku: Herec očima režiséra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
