V Modřanech hledal své smiřické dětství
Potkávali jsme se v modřanských ulicích. Pozdravil, někdy se usmál a zastavil k popovídání. Jindy se dalo z tváře vyčíst, že mu není do řeči. Znali jsme se z Národního divadla, ale blízcí přátelé jsme nebyli. Luděk Munzar k sobě lidi tak snadno nepouštěl.
Do Modřan se přistěhovali s Janou Hlaváčovou v roce 1966. Když jsem se s Janou seznámil, hledal jsem v celém okruhu Prahy místo, kde bychom mohli žít. Ta parcela, na které stojí dnes náš dům, byla náhoda. Sháněl jsem ji pro pana Högera, jemu se ale nelíbila, vzpomínal Luděk Munzar před lety v Modřanských novinách.
Místo mu dohodil Jaroslav Vojta, který už v Modřanech bydlel. Luděk s Janou nakonec zakotvili v ulici, která je po něm pojmenovaná. Cítili to jako symbol úcty k „hereckým majstrům“, k nimž oba chovali velkou úctu. Byl na „svou“ Vojtovu ulici hrdý.
Modřany mu připomínaly východočeské Smiřice, kde strávil dětství a mládí. Svým založením byl kluk z vesnice a Modřany v době, kdy se tam přistěhoval, ještě vesnici připomínaly. Na náměstí statek, něco mezi městem a vesnicí. Voněly tu louky, i seno tu bylo ještě cítit. Víte, že v té době byla na návsi ještě stará váha na dobytek a všude kolem les?, vyprávěl mi jednou a oči mu zářily. Ten pocit „být odněkud“, jak říkal Jan Werich, byl pro něho důležitý. Venkovanství ho před lety na celý život sblížilo s Františkem Hrubínem. Srovnávali své lešanské a smiřické zážitky a vůně, a přestože byli každý z jiné generace, byli si blízcí. Po letech šel v Modřanech Luděk po stopách svého smiřického dětství. A možná i toho Hrubínova.
S modřanskou komunitou splynula postupně celá rodina. Dcera Bára vedla junácký oddíl a chodila si vyzvedávat děti mého kolegy Josefa Hermana až domů. Bydleli ostatně nedaleko.
Když se narodila vnučka Anička, stal se obrázek pyšného dědečka s kočárkem každodenní modřanskou realitou. Dopoledne i odpoledne, daly by se podle nich řídit hodinky. Pak se vodili za ruku. Učil ji všechno, co sám jako kluk intenzivně prožíval a znal.
Ty procházky mu zhořkly, když je vyslídil bulvár. Nesnášel pocit, že ho za každým rohem může dostihnout blesk fotoaparátu. Bulvár mu kradl radost, jistotu a klid. Stáhl se do bezpečí rodinného území a potkávali jsme se už méně.
Naposledy jsme se setkali, zcela náhodně, před rokem na modřanské radnici. Luděk si tam chodil popovídat. Ten den byl až nezvykle hovorný. A protože bylo pár dní před prezidentskými volbami, stočil se náš hovor k morálce, slušnosti, aroganci, vulgaritě, kterou nesnášel, k přirozeným lidským kvalitám. Vyptával se mě na Jiřího Drahoše, věděl, že jsme přátelé. Byl plný naděje i hořkosti z ostouzení jeho jména i osoby. Rozcházeli jsme se ale optimisticky – a já mám doteď před očima jeho úsměvem rozsvícenou tvář.
Domov v Modřanech a moje rodina je pro mě jistotou a klidem. Když odtamtud odcházím, když jdu za povinností, musím se přesvědčovat, abych odešel z toho pěkna. Mám strach, že se tam třeba už nevrátím…, napsal před lety. Ale pokaždé se vrátil. A nakonec už z Modřan neodešel. Zemřel ve svém domě uprostřed své rodiny. Tak, jak to bývalo na vesnici zvykem.
Komentáře k článku: V Modřanech hledal své smiřické dětství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
