Jak se v Česku počítá spravedlnost?
Investigativní, tedy důkladné a dlouhodobé zkoumání problému, nejčastěji se společenským dopadem, je dnes některými považováno za sprosté slovo. Nadávky na veřejnoprávní média a jejich náročné investigativní reportáže slyšíme od trollů, haterů v diskusích na sociálních sítích a chvílemi od politiků.
Hudební skladatel Jakub Rataj a autorky projektu, dánská dokumentaristka Brit Jensen a česká novinářka Magdalena Sodomová. Grafiku k projektu (plakát) vytvořila ilustrátorka Veronika Zacharová FOTO ARCHIV AUTORKY
Jejich nenávistné vystupování může pramenit z programově odmítavého postoje vůči České televizi či Českému rozhlasu nebo vůči některým myšlenkovým směrům obecně. Případně z neschopnosti a neochotě se v dané problematice zorientovat a odlišovat fakta od emocí. Málokdo pak zaznamenáme skutečné společensky šokující investigativní rozhlasové reportáže, jež se zabývají nejednoznačnými, nečernobílými, složitými příběhy s řadou nejasností, bez definitivního viníka. Jejich záběr zasahuje do mnoha oblastí a často se dotýká citlivých míst státní správy a politiky.
Do jedné takové kauzy se v roce 2012 ponořily novinářka Magdalena Sodomková a dánská dokumentaristka žijící v Česku Brit Jensen. Výsledkem jejich časově i finančně náročné rozhlasové žurnalistické práce je detektivní non-fiction seriál Matematika zločinu, který v pěti dílech v říjnu a listopadu loňského roku zveřejnily na speciálně vytvořeném webu. Zůstal – i přes odhalení závažných faktů – bez většího zájmu médií.
Dokumentární rozhlasový seriál, první svého druhu v Čechách, vykazuje napínavé prvky detektivky. Dvě mladé reportérky se staví do role vyšetřovatelek. Nejde pouze o rekonstrukci událostí, ale samy se vydávají za novými informacemi. Dokáží se u toho vystříhat senzacechtivého narativu, byť využívají detektivní vypravěčské postupy. Napínají posluchače, vedou ho ke společnému objevování, vlastními komentáři i při rozhovorech s aktéry událostí. Ve vyprávění příběhů dvou mladíků odsouzených za násilné napadení s následkem smrti v jednom případě a ublížení na zdraví s následkem smrti v případě druhém jsou ale velmi obezřetné. Své teze staví zásadně na ověřených faktech. Na rozdíl od českých médií, která v době, kdy události probíhaly, označovala oba mladíky za vrahy bez větší znalosti oněch zločinů a bez respektování presumpce neviny.
Dvě kauzy, které autorky v pěti epizodách sledovaly, nespojuje jen mládí obou odsouzených a mediální humbuk kolem nich. Jako červená nit se jimi táhne postava profesora Jiřího Strause, soudního znalce a odborníka v oboru forenzní biomechanika. Jeho znalecké posudky hrály zásadní roli při odsouzení. V průběhu natáčení však Magdalena Sodomková zjišťuje, že Straus zdaleka není neomylný a že na jeho práci podala stížnost Česká společnost pro biomechaniku. Jsou pod ní podepsáni odborníci z několika univerzit. Přesto stížnost ležela šest let bez odezvy na Městském soudě v Praze. Ve stejné době je profesor Straus jediným jmenovaným soudním znalcem v daném oboru. A zásadní roli opět sehrávají média. S těmi totiž umí Straus perfektně komunikovat a skvěle se v nich prezentovat. Sám sebe označuje jako „matematika zločinu“. Je zván jako popularizátor do vědecko-naučných i publicistických pořadů. Za svou si bere mediálně vděčnou kauzu kolem smrti Jana Masaryka a určení pachatele podle chůze či zápachu dokonce označuje za svůj světový vynález – „Strausovu metodu“. Když si ale jeho tvrzení autorky dokumentu začnou ověřovat, ukazuje se, že kolegové z oboru mají o jeho výpočtech velké pochybnosti, že zahraniční vědecké databáze jeho metody neznají a profesora necitují.
Intro každého dílu uvádí působivá zvuková koláž složená z klíčových zvukových obrazů seriálu. Navodí se detektivní atmosféra příběhu, v němž se dva mladíci vzepřou systému – soudní justici. A díky prvnímu z nich, Tomáši Tomanovi, se do příběhu dostává dokumentaristka Magdalena Sodomková. V prvním dílu osvětluje, jak ji Toman kontaktoval přes Facebook z vězení na Bali, kam uprchl a kde si odpykával část dvanáctiletého trestu před transportem do Čech. Od samého začátku autorka navazuje s posluchačem cosi jako partnerství. Novinářka přiznává, že se jí do natáčení nechtělo, že podobné případy nejsou mediálně vděčné: Spousta práce a nejistý výsledek.
Základním podkladem pro práci obou byly autentické záznamy ze soudní síně, na něž má odsouzený právo po ukončení řízení a které oba muži (nezávisle na sobě) poskytli novinářce s prosbou o pomoc. Hůře slyšitelný zvuk i komplikovanost kauzy usnadňuje posluchači překonat permanentní komentář Sodomkové. Díky nediegetickým studiovým nahrávkám je posluchač neustále udržován v souvislostech obou kauz. Paralelně s tím se společně s Brit Jensen vydávají s mikrofonem za řadou klíčových svědků a odborníků, na místa činu. Snaží se dovolat spravedlnosti i u tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Posluchač se dozvídá, že v kauze Toman počítal profesor Straus se špatnými výškami obžalovaného a poškozeného, že zanedbal výpovědi svědků, že pravděpodobně ani neviděl corpus delicti. Obdobně je tomu i v případu druhého sledovaného mladíka Jakuba Juřeny, jehož případ vzbuzoval ještě více otázek.
V průběhu seriálu se ale vyjeví ještě další, možná mnohem rozsáhlejší a obecnější problém, než jsou Strausovy sporné výpočty. Z rozhovorů ze soudní síně, které byly omylem zaznamenány i po ukončení oficiálního řízení, plyne notná dávka cynismu a arogance ze strany soudců i předsedy senátu. Obhájce obžalovaného v záznamu, který nebyl určen pro cizí uši, vypadává z role a ignoruje presumpci neviny svého klienta. Z reportáží plyne, že ze strany státního aparátu ani soudů není vůle se žádným odhaleným problémem systémově zabývat. Dokumentaristky běhají od čerta k ďáblu a nikde není dovolání.
Magdalena Sodomková a Brit Jensen pracovaly na investigativním seriálu více než šest let. Ostatní případy, k nimž posudky psal profesor Straus, doteď nikdo nepřezkoumal a na odborníky, kteří se pokusili Strausovy výpočty napadnout, byla podána žaloba. Během natáčení však byli ustanoveni noví znalci v oboru biomechanika a Straus tak pozbyl svůj monopol. Tomáš Toman byl zproštěn původního obvinění a trest mu byl snížen na tři roky. V té době měl již odsezeno šest let… Jeho kauza byla označena za mimořádný justiční omyl.
Autorky ale nespoléhají ve svých reportážích jen na výjimečnosti a závažnosti zachycených případů. Mimořádnou péči věnují i způsobu jejich podání. Pracují především s ostrými střihy. Do přímého kontrastu se tak dostávají zjištěná fakta dokumentaristek s mediálními projevy Strause, ve kterých o sobě s neskrývaným sebevědomím tvrdí, že napomáhá spravedlnosti. Až groteskně pak působí záběr, v němž moderátorka Lucie Výborná familiárně vítá profesora ve svém pořadu Host do domu. A mrazí při slovech, ve kterých Tomáš Toman po propuštění z vězení svým typicky pohodářským a lidovým slangem klade prostou, ale zásadní otázku: Když se teď prokázalo, že za smrt toho kluka nemůžu, kdo za ni teda může?!
Nad celým seriálem – či spíš oběma kauzami – se ale vznáší další znepokojivá fakta. A jsme opět u vlivu médií: Tomáše Tomana i Jakuba Juřenu, oba již na svobodě, nadále označují za vrahy. Mladí muži jsou tak odsouzeni podruhé – k doživotnímu stigmatu.
Český rozhlas, který podpořil vznik seriálu společně s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky, se paradoxně rozhodl Matematiku zločinu nevysílat. Podle vyjádření šéfredaktora ČRo Plus Petra Šabaty seriál neodpovídá Kodexu Českého rozhlasu, proti čemuž se autorky ohrazují. Vzhledem k tomu, že byly vázány grantem vůči NFNŽ, zpřístupnily seriál na nezávislém webu www.matematikazlocinu.cz. Nemálo z nás se po poslechu bude jistě ptát, jak se v české justici vnímá spravedlnost, kdo ji počítá a v čí prospěch.
Komentáře k článku: Jak se v Česku počítá spravedlnost?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
