Apolena Veldová
(1964). Herečka, od srpna tohoto roku (od sezony 2019/2020) bude – po odchodu Natálie Deákové – uměleckým šéfem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Již před absolutoriem herectví na Pražské konzervatoři (1985) nastoupila do činoherního souboru Státního divadla v Ostravě (dnešní Národní divadlo moravskoslezské), později hrávala i v Komorní scéně Aréna. V letech 2002–2013 byla v angažmá v pražském Švandově divadle. V Praze hostovala ve Strašnickém divadle, Divadle Viola, Vile Štvanice a ve Vršovickém divadle MANA. Věnuje se dabingu i pedagogické činnosti, vyučovala na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a na AMU, kde vedla hlavní obor – herectví. Od sezony 2013/2014 je členkou činoherního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni.
Co vás přivedlo k divadlu/umění
Jednoznačně rodina.
Největší divadelní/umělecký zážitek
Největší asi neexistuje, protože jako člověk i jako umělec vnímám různé věci v různých obdobích jinak. Ale těch, co mě oslovily, bylo celkem dost. Je pravda, že v současnosti za uměleckými zážitky jezdíme spíše mimo republiku. Tam diváci tolik nekladou důraz na zábavnost a odpočinek.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Vzhledem k naší společenské situaci bych byla ráda u rozmluvy T. G. Masaryka s Karlem Čapkem na téma současná morálka národa.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
Jsem „výkonným umělcem“, a není tedy v mé kompetenci výběr her ke zpracování. Ale všeobecně mě zajímají témata mezilidských vztahů ve formě tragikomedií.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda, a kterým se naopak vyhýbáte
Vzhledem k tomu, že mne oslovují všechny vyjmenované žánry, seřadím je podle výše zájmu a časových možností: divadlo (v ČR i zahraničí), literatura (doma), film (dle doporučení, režiséra nebo oblíbeného herce), hudba (podle nálady), výtvarné umění (především v cizině a také v Západočeské galerii v Plzni).
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže, a – naopak – která je vám vzdálená
To je jednoduché. Citově nejblíže je mi můj muž a můj syn – jsou tzv. od divadla a dostatečně reální.
Na vzdálené věci nemám čas.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Oceán. Pro svou nekonečnost a divokost.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Kdybych musela pohrdat sama sebou.
Umělecký/divadelní sen
Divadelní sny (budeme-li to brát doslovně) jsou velké noční můry, ve kterých nemohu najít jeviště, kostým, neumím text, případně jsem několik set kilometrů od jeviště, kde se mám za pár minut objevit. A budeme-li to brát abstraktně, mým současným divadelním snem je vytvářet smysluplné divadlo s lidmi, se kterými si umělecky rozumím.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu/umění
Nejspíš ekonomkou.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Opravdová umělecká kritika by mne zajímala, ale tiskové reportáže o osobních dojmech pisatelů příliš nevnímám. Nejpodstatnějšími kritiky se tedy pro mne stávají moji nejbližší, kteří mě znají dostatečně dlouho a dokážou přesně pojmenovat „vady na kráse“.
Komentáře k článku: Apolena Veldová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
