Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 24)

Národní divadlo v Praze uvedlo 24. 1. novou inscenaci opery Ernsta Křenka Jonny vyhrává (Jonny spielt auf). Hudebně ji nastudoval a dirigoval Stefan Lano, režíroval David Drábek. Je prováděna v německém originále s českými a anglickými titulky.

Praha se významně zapsala do historie provozování tohoto díla. Již čtyři měsíce po jeho veleúspěšné světové premiéře v Lipsku (10. 2. 1927) jej jako druhá scéna uvedlo pražské Nové německé divadlo (16. 6. 1927) pod taktovkou šéfa opery Alexandra Zemlinského, v režii Louise Labera. Následovalo Jonnyho vítězné tažení světem – v prvních třech letech ho hrálo na sedmdesát scén!

Ernstu Křenkovi, tomuto klasikovi moderní hudby, se v Jonnym podařilo vystihnou ducha dvacátých let 20. století ve střední Evropě jak dějově, tak hudebně a jde o vůbec první příklad tzv. Zeitoper, operního dokumentu své doby. Libreto si napsal sám a spojil v něm dobový kolorit, prvky crazy komedie i revue s psychologicky závažným příběhem skladatele Maxe, jenž má autobiografické rysy. Max je v tvůrčí krizi, hledá útočiště v osamocení na ledovci, kde prožívá velké citové vzplanutí i zklamání z něj, chce si vzít život, ale nakonec nachází pozitivní řešení v usmíření se svou láskou Anitou a ve společném odjezdu do Ameriky. To vše je vyjádřeno pozdně romantickou hudbou s prvky neoklasicismu, někdy se blížící až atonalitě. Tento hlavní motiv je protkán krátkými scénami, které mají na jeho vývoj vliv a přitom dokonale charakterizují jak prostředí, tak dobu, v níž se děj odehrává. Ledovec, hotely v Alpách a v Paříži, nádraží s jedoucím vlakem, loupež vzácných houslí, policejní honičky a jiné bláznivé situace – a k tomu všudypřítomný americký jazz, typický pro ta léta.

Děj je dosti spletitý – Max se seznámí s Anitou při procházce na ledovci, zamilují se do sebe, pěvkyně ale musí odjet na představení Maxovy opery do Paříže, ve které zpívá. Max zůstává. V pařížském hotelu budí Anita pozornost a její zjev láká černošského jazzmana Jonnyho. K nevěře ochotná pěvkyně mu téměř podléhá, zabrání tomu však houslový virtuos Daniello. Jonnymu podstrčí peníze a v momentě překvapení Anitu odvádí, aby ji získal sám, což se mu podaří. Následkem toho je ovšem vystaven Jonnyho mstě. Jonny mu odcizí jeho cenné housle a schová je tajně do Anitina pouzdra na banjo. Všichni aktéři se přesunou zpět do horského střediska a Anita se vrací k Maxovi; nastává však další peripetie, neboť Daniello objeví své housle. Z jejich krádeže je obviněn Max, jehož honí policie. Nakonec se všichni sejdou na nádraží, odkud se Maxovi s Anitou podaří prchnout do Amsterdamu a dále za oceán. Daniello nešťastnou náhodou padá pod vlak a umírá, opera však přesto končí optimisticky oslavou jazzu a svobody v podání závěrečného ansámblu všech sólistů včetně Daniella. Jonny, symbol Ameriky, neodjíždí, ale vyhrává na opuštěné housle celému světu.

Jonny je v Praze proveden podruhé po 91 letech orchestrem a sborem Státní opery, dědičky Nového německého divadla, avšak v budově divadla Národního. Po hudební stránce dostalo publikum kvalitní zážitek. Za řízení zkušeného Stefana Lano hrál orchestr přesně, technicky na výborné úrovni. Celku by ještě prospěla větší plastičnost jednotlivých výstupů a zřetelnější názvuky jazzu. Pěvci podali v obtížných partech obdivuhodné výkony, vynikali intonační jistotou, jen srozumitelnost textu nebyla vždy ideální.

Jiří Rajniš, k nepoznání změněn na černošského jazzmana, zpíval titulní roli Jonnyho suverénně znělým, příjemně barevným hlasem a prokázal nejen své výrazné pěvecké, ale i herecké a pohybové kvality. Jeho výstupy byly žádoucím oživením inscenace. Rozervaným umělcem Maxem byl elegantní Jonathan Stoughton s tenorem hrdinného ražení, znělým v plném rozsahu a s jistými výškami. Atraktivní partnerkou mu byla hlasově dobře disponovaná Petra Šimková Alvarez jako Anita. Vanda Šípová, představitelka pokojské Yvonne, zamilované do Jonnyho, se v generálkovém týdnu zranila, a tak ztvárnila postavu pouze herecky. Její part zpívala ´na záskok´ výborně Steffi Lehmann, jež roli nastudovala již dříve v Německém národním divadle ve Výmaru, kde nyní působí i Stefan Lano. Steffi Lehmann stála v dlouhých černých šatech s notami v pravém portále – a toto řešení produkci nijak nerušilo a umožnilo plnohodnotný zážitek. Excentrickému houslistovi Daniellovi dal Igor Loškár průraznost svého barytonu i odpovídající výraz. Velmi dobré výkony podali i Pavel Švingr coby manažer, Václav Sibera v roli ředitele hotelu, Michael Skalický jako železniční úředník a policisté Václav Lemberk, Luboš Skala a Ivo Hrachovec. Sbory kvalitně nastudoval Adolf Melichar.

Činoherní režisér David Drábek Jonnyho posunul až do roviny absurdního divadla s prvky surrealismu a dadaismu. Inscenuje jej v zásadě jako typickou iracionální revue 20. let minulého století, jež postrádá logiku a dovoleno je v ní cokoliv. Řada scén je přitom – čistě po herecké stránce – dobře vystavěna: především ty v pařížském hotelu či Maxův rozhovor s hlasy ledovce, který v podání Jonathana Stoughtona vyzněl velmi sugestivně. Pěvci se na jevišti pohybují přirozeně, věrohodně a bez přehrávání.

Inscenace začíná příchodem zahradních maxitrpaslíků, odkazujících k rozvadovským tržnicím, kteří na publikum bezostyšně vystrkují (naštěstí oblečení) svá pozadí. Světlá scéna je řešena nápaditě – jeviště ohraničují tři stěny, jež v horní části a na podlaze pokrývají bílé kachlíky, jinak vše doplňují obrazy současné mapy rakouského ski areálu u ledovce v Zillertalu (scéna a světelný design Jakub Kopecký) – a dění na ní je vskutku nečekané. Při milostném duetu Maxe a Anity opodál tančí lední medvěd se soudkem na krku své pas de deux se samičkou obřího sviště, sněhem se plouží dva retrolyžaři, vykvete protěž a přijde i obrovský bílý chlupatý Yetti s nevzhledným holým pupkem a hrudí. Nad jevištěm jezdí lanovka a jindy na něj z výšky spadne mrtvý čáp. Dění v pařížském exkluzivním hotelu je naproti tomu vcelku realistické; optické pestrosti je docíleno kolotočově bláznivými a nesourodými kostýmy (Tomáš Kypta) ctitelek a obdivovatelů houslového virtuosa Daniella, jež svou absurdností odkazují k charakteru prvního dějství.

Zmatek do orientace diváků vnesla nelogičnost ve vývoji děje, když Anita a Daniello po společně strávené noci ráno vyjdou z jiného pokoje, než do kterého večer vstoupili. A zcela zmatečně pak vlivem výrazných škrtů působí dějství závěrečné. Honička s autem a další eskapády aktérů se nekonaly, napětí zmizelo a pozornost diváků namísto hudby zákonitě přitáhlo nevkusné scénické řešení: zboku přijíždějící vlak, chaotičtí cestující a ve vlaku okázale močící pán (opravdu se již režiséři bez mužů konajících potřebu na jevišti nedokáží obejít?). Housle Amati, o něž celou dobu jde a které jsou symbolem života jako hry (…Tak vám vyhrává Jonny k tanci. Jestli se vám hra líbila, poděkujte mu. A myslete na to, že celý život je jen hra! Ať vás kdekoliv provázejí jeho housle! Neboť Jonny přichází mezi vás a vyhrává! zpívají sólisté i sbor ve finále) na konci inscenace zcela chybí! Kdoví, kam se poděly… Jonny se jen vyklání z postranní lóže a hru předvádí pantomimicky.

Vlivem všech těchto okolností a po povrchu klouzajícího režijního přístupu, vršícího bez ladu a skladu jeden absurdní, iracionální prvek na druhý, se v celku ztratilo autorem zamýšlené vyústění: tedy pulsující, živelná oslava naděje a svobody. Přesto má Jonny na scéně Národního divadla v Praze šanci oslovit publikum díky kvalitnímu hudebnímu provedení. A pak – bylo by škoda nechat si ujít příležitost slyšet hudbu tohoto rakouského, později amerického skladatele s českými kořeny. Tuzemské operní produkce v tomto směru mnoho možností neskýtají – a to je škoda. Je proto chvályhodné, že do svého repertoáru dramaturgie Státní opery titul zařadila.

Národní divadlo – Ernst Krenek: Jonny vyhrává (Jonny spielt auf). Hudební nastudování: Stefan Lano, dirigent: Stefan Lano, Richard Hein, režie: David Drábek, dramaturgie: Jitka Slavíková, scéna a světelný design: Jakub Kopecký, kostýmy: Tomáš Kypta, pohybová spolupráce: Adéla Laštovková Stodolová, sbormistr: Adolf Melichar, Sbor a Orchestr Státní opery. Psáno z premiéry 24. 1. 2019.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 5. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 24)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ