Jan Chytil: Zásadní je pochopit nevyřčené
Jan Chytil sice vystudoval divadlo na FFMU v Brně teoreticky, věnovat se mu ale chtěl vždy především prakticky. Už během studií v Brně založil a vedl divadelní skupinu Nahé divadlo, kde v jeho režii vzniklo několik inscenací. Když se mu naskytla příležitost přestěhovat se za prací do jiného města, byl rozhodnutý v tom pokračovat – divadlo si vzal s sebou. Nicméně musel začít odznova, hlavně s jiným složením souboru. Jak se mu to povedlo, o co ho změna prostředí obohatila a zda zasáhla změna do konceptu Nahého divadla, coby nezávislého alternativního divadla, se dozvíte z následujícího rozhovoru.
Honzo, letos je to 10 let, co jsi Nahé divadlo založil. Vraťme se tedy zpět – z čeho vznikl nápad založit nezávislé alternativní divadlo a proč se nazývá „nahé“?
Myšlenka založit vlastní divadlo mě provázela od roku 2006, kdy jsem jako posluchač Katedry divadelních studií začal navštěvovat kurzy prof. Petra Oslzlého o alternativním divadle. Jeho přednášky o divadlech druhé divadelní reformy mě ovlivnily natolik, že jsem se rozhodl „navázat“ na linii těchto divadel založením vlastního alternativního divadla. Symbolická nahota v názvu divadla je vícevýznamová a reflektuje především orientaci autorské dramaturgie na bez obalu zobrazená současná společensko-sociální témata.
V repertoáru máš po celou dobu existence výhradně své autorské inscenace, neuvažoval jsi někdy o tom režírovat text někoho jiného? Přiblížíš témata inscenací a proč tě tolik zajímá surová současnost?
Možná někoho překvapím, ale v dlouhodobém dramaturgickém plánu mám několik titulů jak z pravidelné, tak nepravidelné dramaturgie. Nicméně všechny budou autorsky adaptovány s ohledem na ústřední téma Nahého divadla, tj. na postavení člověka v rámci současného společenského systému. Toto téma je v jednotlivých inscenacích různě variováno a konkretizováno. Např. v tetralogii Exit: Nekonečno… její úvodní díl – Postele: Zrození – klade otázku, zda jsou lidé zodpovědní za své činy, nebo jejich činy pouze představují zrcadlo doby, společnosti a systému, v němž žijí, následující dva díly – Conrote: Restart a Metropole: Revoluce – rozehrávají „jánošíkovský“ boj za spravedlnost ve světě, ve kterém lidskost ztratila smysl, a závěrečný díl – Exit: Znovuzrození – tematizuje hledání vnitřní svobody v zajetí systému konvencí. Obecně mě zajímá současnost ve vztahu k životu člověka. Pokud je tato současnost surová, zrcadlí se i v inscenacích.
Ve svých inscenacích pracuješ často s náznakem, minimalizuješ dialogy, necháváš tzv. promlouvat hudbu, světlo nebo stíny. Jak moc je pro tebe důležité, aby divák pochopil to, co zůstává nevyřčeno? S jakými prostředky nejraději pracuješ?
Všechny tyto dramaturgické nebo inscenační postupy souvisí s jistým obnažováním divadelního tvaru (to je další rovina významu nahoty v názvu divadla). Dialogy minimalizujeme na ty nejpodstatnější, protože nonverbální jednání, hudba nebo světlo mnohdy vyjádří víc než slova – vyjádří to, co se vznáší „mezi řádky“. Tato koncepce sice klade větší nároky na divákovo vnímání, ale o to více aktivizuje jeho spoluúčast na divadelním představení. Pochopit nevyřčené je zásadní. Vyžaduje to ovšem divákovu otevřenost a jeho naladění na prezentovaný příběh. Z tohoto hlediska je tvorba Nahého divadla určena spíše pro náročnějšího než mainstreamového diváka. Mezi mé oblíbené divadelní prostředky patří retrospektivní vyprávění, nonverbální jednání doprovázené hudbou či interakce s diváky.
A co prostor? Omezuješ se na klasické „kukátkové“ jeviště, nebo je ti bližší experimentální uchopení prostoru?
Prostorová koncepce Nahého divadla vychází z inscenování v nepravidelném prostoru, kdy pro každou inscenaci vzniká specifické prostorové uspořádání herců a diváků, kteří se často stávají nenásilnou součástí divadelního představení. Takto společně sdílený prostor herců a diváků má evokovat prostor pomyslné společnosti, v rámci které se odehrává děj inscenace. Toto pojetí vyžaduje variabilní prostor. Dispozice takového prostoru jsem využil jak v brněnském sále Ženského vzdělávacího spolku Vesna, tak v sále rožnovské Základní umělecké školy, kde se začala psát nová etapa Nahého divadla.
V souvislosti s tím se dostáváme k tomu, že jsi před téměř pěti lety opustil Brno a začal žít a pracovat v Rožnově. V jakém oboru tam působíš a byl jsi od začátku přesvědčený, že divadlo bereš tzv. s sebou?
Pracuji jako pedagog Literárně-dramatického oboru na Základní umělecké škole a poslední dva roky také jako pedagogický zástupce ředitele. S „přenesením“ Nahého divadla to nebylo vůbec jednoznačné. Když jsem přišel do Rožnova, plánoval jsem, že s divadlem budu externě spolupracovat. Na této bázi vznikla v létě 2014 de facto poslední brněnská inscenace Muž, který čeká. Když jsem poté se svými žáky zaznamenal úspěch s inscenací původně zamýšlenou pro Nahé divadlo, rozhodl jsem se k restartu Nahého divadla v Rožnově.
Zní to skvěle, povedlo se ti spojit práci v oboru s divadelní činností ve zcela cizím prostředí. Kým je vlastně tvořen soubor nyní, může přijít kdokoliv zvenčí a hrát? Máš nějaké omezení, speciální požadavky na uchazeče?
Nahé divadlo je nyní jedním ze souborů Základní umělecké školy, tudíž jeho herecký soubor tvoří vybraní (tzn. nejtalentovanější a zároveň nejstarší) žáci Literárně-dramatického oboru (LDO). Pokud někdo, kdo není žákem ZUŠ, má zájem o hereckou spolupráci s Nahým divadlem, musí projít talentovou zkouškou stejně jako všichni potenciální zájemci o studium LDO.
Soubor tedy tvoří převážně mladí studenti-teenageři – zapojuješ je do inscenací jinak než jen herecky? Prolíná se tvoje lektorování dramaťáku na ZUŠ s Nahým divadlem?
Aktuální zkoušení je natolik časově náročné, že jiná než herecká spolupráce nepřipadá v úvahu. Předpokladem pro účinkování v Nahém divadle jsou určité divadelní znalosti a dovednosti, které si žáci osvojují na hodinách LDO. Sepjetí mezi Nahým divadlem a LDO je tedy velmi úzké.
Jaké jsou reakce na tvoje inscenace v Rožnově? Plánuješ se zúčastnit nějakých amatérských divadelních soutěží?
Mám pocit, že divácké reakce jako by vypovídaly o míře schopnosti vnímat „jinakost“ divadelního tvaru. Jako příklad uvedu shrnutí dvou naprosto rozdílných reakcí (dvou divadelníků) na Noc nocí – autorskou inscenaci, která vznikla s použitím Erbenovy balady Štědrý den a evangelijních úryvků: zatímco jeden vnímá prezentované Erbenovy verše jako interpretačně nezvládnuté a vůbec netuší, co mu inscenátoři chtějí říct, druhý vyzdvihuje přirozený a nepatetický herecký projev a s nadšením chápe vyprávěný příběh. Myslím si, že nahlížet na Nahé divadlo jako na divadelní alternativu prizmatem obecně platných divadelních kritérií je scestné. Naopak je třeba disponovat onou diváckou otevřeností. Pravidelně jsme se účastnili každoročního Setkání divadel ve Valašském Meziříčí. Nicméně po loňské zkušenosti s omezeným vnímáním „jinakosti“ divadelního tvaru jsme dali této přehlídce vale.
Dá se to chápat tak, že je pro tvou divadelní činnost Rožnov dostačující a nekladeš si za cíl prezentovat se i jinde? Co se alespoň na jedno představení vrátit do Brna? Nebo je pro tebe Brno uzavřená kapitola?
Cílem není omezit se pouze na Rožnov. Nicméně realizace našich inscenací je podmíněna variabilitou prostoru a naše náročná dramaturgie také není pro každého diváka atraktivní poptávkou. Brno rozhodně není uzavřená kapitola a rád bych tam ještě někdy uskutečnil premiéru nebo zájezdové představení.
Vraťme se ještě k tématům – cítíš, že máš do budoucna stále kde brát? V letošní narozeninové sezóně chystáš uvedení čtyřhodinového maratonu svých inscenací s názvem Exit: Nekonečno… Uzavírá se tím něco? Na co se mohou diváci těšit příští rok?
Jak už jsem uvedl výše, nové inspirační zdroje mám v pravidelné i nepravidelné dramaturgii. Tetralogií Exit: Nekonečno… se završuje deset let „divadelního šílenství“ (ve všech jeho pozitivních i negativních významech, ať už tvůrčích, personálních či existenčních). Jsem přesvědčen, že premiérou čtyřdílného projektu se teprve ukáže komplexnost nekompromisního vidění světa a neutuchajícího apelu, kterým usilujeme aktivizovat diváka. V další sezóně plánujeme rozvíjet tento umělecký program premiérou autorské adaptace rozhlasové hry Sedm svědků.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně inspirace do dalšího desetiletí!
Více o Nahém divadle na www.nahedivadlo.cz.
Komentáře k článku: Jan Chytil: Zásadní je pochopit nevyřčené
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)