Lobbing za Evaluaci kvality
Pražské Divadlo LETÍ je jediným českým členem mezinárodní divadelní sítě Fabulamundi propojující divadla zaměřená na uvádění současné dramatiky. Účast LETÍ na projektu umožnila vybraným českým dramatikům prezentovat svou tvorbu před zástupci z členských divadel po celé Evropě a někteří z nich se díky tomu už dočkali uvedení svých her v zahraničí (například Roman Sikora či David Košťák). A jelikož jde o obousměrnou výměnu, LETÍ zase objevuje pro tuzemské publikum v Čechách dosud neinscenované či méně známé, začínající zahraniční dramatiky – nejčastěji formou scénických skic, tak typických pro toto divadlo sídlící ve Vile Štvanice. V případě hry Alexandry Badey s poněkud odstrašujícím názvem Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách došlo dokonce na celovečerní inscenaci, která se stane součástí běžného repertoáru.
Hra Alexandry Badey je psána ve druhé osobě, takže aktéři se celou dobu obracejí k divákovi, jako by on byl strůjcem všech těch lobbistických machinací a podvodů. Foto Divadlo LETÍ
Francouzská autorka rumunského původu se úspěšně etablovala v mnoha evropských zemích, ale na české scény dosud nevkročila. Že tu nebude mít na růžích ustláno, se ukázalo hned po premiéře – její hře o vzestupu a pádu jednoho lobbisty bylo v recenzích mnohé vytýkáno, například že je příliš prvoplánová či dokonce agitační. Já tento názor nesdílím, už jen pro autorkou chytře zvolenou formu, díky níž text nesklouzne k pouhé demonstraci lobbingu jako neporazitelného zla moderní doby (ačkoliv k tomu dané téma jistě svádí). Vše je totiž psáno ve druhé osobě, takže aktéři (spíše pouzí nositelé textu než konkrétní hrdinové) se celou dobu vlastně obracejí k divákovi, jako by on byl strůjcem všech těch lobbistických machinací a podvodů – což je podle mě důmyslný způsob, jak vyjádřit, že všichni jsme v tom tak trochu namočení. Každý se někdy dopouštíme utilitárních rozhodnutí, kvůli kterým pak tratí někdo jiný (ano, třeba i ti afričtí sirotci) – aniž by si to člověk někdy uvědomil, na rozdíl od lobbistického šplhavce z textu. Bezohledný lobbing je zkrátka jen špičkou ledovce vzešlého z naší konzumní kultury zaměřené na výkon a blahobyt podmíněný dostatečným výdělkem a jde o jeden ze symptomů egoismu dnešní doby. Europe Connexion je hra modelová, ale nikoliv hloupá. Autorce navíc slouží ke cti, že objevila téma, které dosud unikalo pozornosti dramatiků – a těch moc není!
Režisér Adam Svozil nápaditě zasazuje jinak dosti abstraktní monolog do konkrétních situací, vystačí si ale s přesně vypointovanými náznaky s občasnými průlomy groteskních záblesků. Foto Divadlo LETÍ
Ostatně LETÍ přitahuje především mladé diváky, u nichž – troufám si říct jako stále ještě jejich souputnice – roste poptávka po podobných tématech. Ano, někomu to asi bude připadat naivní (stejně jako Badeina hra), ale mileniálům není lhostejné, kam se současný svět vyvíjí, a snaží se leccos změnit – péčí o životní prostředí počínaje a bojem proti předsudkům konče. Příběh o lobbistovi pracujícím pro koncern závislý na pesticidech přitom jasnozřivě propojuje obojí (ač z toho negativního konce) a kromě toho samozřejmě odhaluje mechanismy lobbingu, které by běžnému člověku třeba zůstaly skryty. Splavný ironický tón promluv se přitom postará o to, aby se člověk v té záplavě firemního žargonu, anglicismů a právnických výkrutů, tedy jakéhosi modernizovaného korporátního ptydepe, neztratil.
Chutnou diváckou jednohubku z na první pohled velice nepřístupné záležitosti činí také režie Adama Svozila, vycházející režisérské hvězdy pracující ve významných divadlech po celé republice. Svozil nápaditě zasazuje jinak dosti abstraktní monolog či myšlenkový proud do konkrétních situací, vystačí si ale s přesně vypointovanými náznaky s občasnými průlomy groteskních záblesků. Trojice interpretů (Nataša Mikulová, Michal Bednář a Vojtěch Vodochodský, všichni mladí herci vzešlí z DAMU) textovými plochami elegantně proplouvá, tak jak to známe třeba z některých německých divadel. Pomocí pouhé proměny tělesného postoje či způsobu mluvy (k převlekům skoro nedochází) ztvární širokou škálu figurek z bruselského kravaťáckého rybníčku i nejužší rodinu dotyčného lobbisty. Zároveň ale neztrácí ze zřetele celek, v jehož kontextu je především trojhlavým virtuózem umění ohýbat realitu ve svůj prospěch. Je dobře, že si mladá herecká generace osvojila v Čechách dosud nepříliš pěstovaný typ odosobněného, střihového herectví suverénně pracujícího s jazykem – typ tak potřebný k interpretaci postdramatických textů.
Trojice interpretů (Michal Bednář, Nataša Mikulová a Vojtěch Vodochodský) textovými plochami elegantně proplouvá, tak jak to známe třeba z některých německých divadel. Foto Divadlo LETÍ
Jistěže i já mám k inscenaci i k textu výhrady: Badea místy možná až příliš sklouzává ke klišé (lobbistu samozřejmě začne hryzat svědomí, ovšem když hrozí výpovědí, jeho manželka nesnese vidinu poklesu příjmů a zhroutí se) a Svozilova režie se časem stane trochu jednotvárnou – na vlně ironického nadhledu se zkrátka nelze nadnášet celých devadesát minut. Nicméně i tak bych Europe Connexion označila za úctyhodný pokus Divadla LETÍ o přihlášení se k nejnovějším trendům progresívního evropského divadla. Dokonce si dokážu představit, že se navzdory všem prognózám udrží na repertoáru docela dlouho. Zkrátka jde o povedený husarský kousek.
Divadlo LETÍ – Alexandra Badea: Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách. Režie: Adam Svozil, dramaturgie: Marie Špalová, překlad: Markéta Damková, výprava: Anna Brotánková. Hrají: Nataša Mikulová, Michal Bednář a Vojtěch Vodochodský. Psáno z premiéry 1. 2. 2019 ve Vile Štvanice.
Komentáře k článku: Lobbing za Evaluaci kvality
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Just
Vážená a milá Petro,
nemůžu skoro věřit svým očím. Vy píšete o „husarském kousku“ a „splavné režii“ (dík za splavné adjektivum, jež používají už i „na-divadelní“ odpůrci inscenace, moc rád je ocituju ve Slovníku floskulí č.4). Já byl naopak svědkem po hodině už zcela nesnesitelné euro-nudy, v inkubátoru nadnárodních projektů uměle zrozeného dramatického Homunkula sterilní euro-kultury, neškodného pseudokriického panelu pro nadnárodní festivaly, nebolavého, neadresného, univerzálně přenosného do všech koutů světadílu, aniž by to jakkoli s místními korporacemi a ničiteli planety, a s těmi tuzemskými v čele, hnulo. Ta nuda pramenila už z dramatické metody, z mechanického opakování (psychiatrická diagnóza dramatičky by zněla: „perseverace“). Z opakování toho, co bylo trochu soudnému divákovi, ať už pro- či proti-bruselsky naladěnému – jasné už po 5 minutách. Proti korupci řeči, proti byrokratické ukecanosti těžko bojovat bezbřehou ukecaností jevištní, tedy imitací této ukecanosti. A to bez jiskry oživujícího posunu, jak to dávno před Bruselem geniálně předvedl autor Vyrozumění či Zahradní slavnosti. Ta nuda ve zprvu přejícím publiku, těch hlav v dlaních, toho pokašlávání a poposedávání na židlích, těch nenápadných pohledů na hodinky i spoludiváky – to všechno se dalo na „mém“ představení 11. 2. přímo krájet. Nepochopil jsem, v čem měla spočívat „splavnost“ režie, já viděl místo splavnosti spíš vyschlé koryto. A na něm uvízlé vraky nápadů (hrací pole v klaustrofobickém „akváriu“, občasné proplutí aktérů mezi publikum). A tam, kde se měl například ráznou přehradou krátit nekonečně plytký čas jevištního blábolu a tím i uměle aspoň trochu prohloubit mělké dno hry, jsem viděl naopak nekonečný verbální rozliv. Obdivoval jsem při všech těch orgiích tlachu úžasnou hereckou paměť všech tří aktérů (z nich sl. Mikulová měla k vytvoření alespoň trochu živé, neschematické karikatury a snad i dramatické postavy zjevně nejblíž). Co ale úplně absentovalo, byla dramaturgie a nůžky úpravců. Vilu i Letí mám fakt rád, ale co jsem se tu tentokrát ve sterilním balení, bez vtipu, vůně i zápachu dozvěděl? Z jediného desetiminutového „Nedej se plus“ v neděli dopoledne na ČT 2 se o pesticidech, zkorumpovaných expertech i nadnárodních řetězcích, jejich lobistech i jejich pajazyku dozvím víc, než v desetkrát tak dlouhém čase téhle zatím nejnudnější inscenaceve v mé milované štvanické Vile.
26.02.2019 (16.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
ani já nevěřím svým očím. Petra má na inscenaci svůj názor, ty máš jiný. Fajn, nikdo z vás nemá pravdu, nemůže mít pravdu, neboť ta v umění neexistuje. Já vím, ty šaldovec si myslíš, že pravda v umění existuje a že ji máš ty – Šalda to taky tak dělal.
Ale hlavně píšeš: „co bylo trochu soudnému divákovi, ať už pro- či proti-bruselsky naladěnému – jasné už po 5 minutách“. To je metoda diskuse na Novinkách nebo v Parlamentních listech – kdo si nemyslí, co já, v horším případě jacísi my, co jsme soudní, logicky soudný není??
Profesore, doporučuji zajít do potravin a koupit pytlík tvrdého hrachu, abys měl doma za trest na co kleknout.
27.02.2019 (22.37), , Trvalý odkaz komentáře,
bohumil nekolný
Pokud pravda
už ani v umění neexistuje (dle Hermana), nezbývá nám než jít a oběsit se. Nebo lépe: jít a oběsit někoho.
01.03.2019 (20.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
No myslím,
že pro toho, kdo potřebuje mít všude ano nebo ne, vskutku nic jiného nezbývá. Ale vážně – Bohumile, napište, jak se určí v umění pravda.
04.03.2019 (17.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Zajímavý spor: Co je pravda? A co je pravda v umění?
Nejsem filosof ani uměnovědec, tak jsem se koukl do teorie:
Pravda (řec. alétheia, lat. veritas) je filosofický termín, jímž se označuje základní hodnota poznání. Určení této hodnoty je pak závislé na postoji filosofa. Protagóras se domníval, že pravda je záležitost bytostně subjektivní, relativní („tón pros ti einai tém aléteian“). Sokrates, Platón, Aristoteles hájili myšlenku objektivní pravdy založené na absolutní platnosti tzv. prvních principů.
V historii se postupně utvořilo několik různých teorií pravdy:
1/ Ontologické pojetí pravdy – pravda jako stav jsoucna samotného, který nijak nesouvisí s našimi aktivitami k získaní jejího poznání. Toto pojetí pravdy zastávají (ve větší či menší míře) mimo jiné Platón, někteří středověcí myslitelé a v moderní době Heidegger a existencialisté.
2/ Korespondenční teorie – její zastánci se domnívají, že označení „pravdivý“ může příslušet pouze vztahu našich poznávacích aktivit k realitě. Pravda dle nich přísluší rovněž něčemu, co není zcela závislé na našich poznávacích aktivitách, ale nikoli jen k samotnému jsoucnu. Klasická formulace této teorie pochází od Tomáše Akvinského: „Pravda je shoda zkoumaného objektu a rozumu.“ Zjednodušenou obdobou této teorie je tzv. Teorie odrazu. Jejím původcem byl Demokritos a v moderní době ji zatávají marxisté.
3/ Koherenční a konsensuální teorie – pravdivé je to, co je jako takové uznáno na základě předem stanovených podmínek nebo se souhlasem ostatních poznávajících subjektů. Koherenční teorie vyhrazuje vlastnost „být pravdivý“ pouze výrokům a navícjen těm, které nejsou v logickém sporu s jinými. Konsesuální teorie prohlašuje za pravdivý takový poznatek, který je uznán a potvrzen společenstvím různých subjektů. Její součástí je pragmatismus. Podle jeho představitele W. Jamese je pravdivé to, co je uznáno jako prakticky užitečné a vedoucí k cíli.
Na problém pravdy lze ale nahlížet nejen z hlediska kritéria, ale i z hlediska její platnosti, trvalosti či závaznosti. Může pak být „absolutní“ (tzn. věčná, úplná, popř. nezávislá na podmínkách poznání), „subjektivní“ nebo „objektivní“. Podle stránky, ke které se hlavně přiklánějí, lze pak rozlišovat gnoseologické směry: absolutismus (dogmatismus), který odmítá diskutovat o tom, co uznává za pravdivé; a relativismus, který naopak všechny pravdy zpochybňuje. Jeho odnoží je tzv. probabilismus, který tvrdí, že nelze dosáhnout pravdy, ale vždy jen pravděpodobnosti.
A pravda v umění?
Pohledů je spousta. Podle Hegela odhaluje umění pravdu formou smyslového uměleckého ztvárňování a účinkem této formy (díla) se pravda vyjevuje. Podle Theodora Adorna je umění pravdivé tehdy, odhaluje-li skutečnost takovou, jaká je. Francouzský filosof Alain Badiou zase napsal, že umění formuluje specifickou pravdu, která má osvobozující účinek…
A nedávno (v r. 2017) měl v Praze (v galerii Dvorak Sec Contemporary) výstavu graffiti writer Pasta Oner, kterou odvážně nazval Art Is Truth…
Tolik nesmělé kousky teorie a praxe. A o jaké „pravdě“ je řeč zde?
02.03.2019 (2.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Milý Vladimíre, milý Josefe.
Prvému z vás děkuji za sáhodlouhá, leč užitečná a hlavně klidná excerpta o tématu „pravda v umění“ (event. „pravda v kritice“), kde mi ovšem trochu schází pro náš spor dost meritorní hledisko fiolosofa Josefa Šafaříka, opírající se o pojetí Šaldovo (ten jedinou nezpochybnitelnou pravdu kritikovu – unum necessarium – viděl v osobnosti kritizujícího, v jeho osobní charakterové legitimaci: „Pravdy není tam, kde není osobního přesvědčení. A osobního přesvědčení není tam, kde není statečnosti duše: věda ti podává na konci svých rozborů a generalizací skutečnost ve formě zákona, kritika pravdu ve formě osobnosti, jež je odrazem osobnosti nejvyšší, Boha.“). Nu a filosof Šafařík, od své prvotiny „7 listů Melinovi“ až po „Cestou k poslednímu“, tento Šaldův výměr integrálně rozvíjí do svého systému uvažování o pravdě (podloženého příklady Sokratovými, Brunovými, Husovými či Kristovými). Pravda jako osobní ručení, výraz individua, tedy projev niterný, nikoli horizontální, mechanicky zaměnitelný za jinou pravdu: „Čím více knih přečteš, čím více debat absolvuješ, čím více škol navštívíš, tím jasněji vidíš, že žádné důvody nestačí dodat pravdě absolutní jistoty, kterou by nebylo možno otřást důvody jinými: jediné, čím nelze otřást, nejsou důvody, nýbrž osobní záruka, stvrzení pravdy životem i smrtí. Ptáš-li se tedy, co je pravda, zde vezmi odpověď: zač vším, co máš a co jsi, dovedeš ručit.“ Tolik k Vladimírovi (omlouvám se za zjednodušení, na širší výklad mi nestačil ani celý semestr).
A Tobě Josefe nebudu vtipně doporučovat pytlík hrachu a klečení na něm, ale něco daleko daleko věcnějšího a prostšího: zajít si do knihovny a otevřít si konečně autentického Šaldu. Jen tak se možná dočkám toho, že o něm přestaneš šířit z prstu vycucané nesmysly, které nemůžeš doložit jediným přímým citátem, ani kdyby ses nějakým dialekticko-materialistickým nožem celý rozkrájel. To Ti přeju čistě přátelsky a kolegiálně, v rámci věcnosti jakékoli naší příští možné debaty.
03.03.2019 (18.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Miý Vladimíre,
argumentuješ velkými jmény, jenže nepíšeš o „pravdě“, pokud ji chápeme jako objektivně určitelnou realitu, ale o přesvědčení, za které ručí jeho nositel celým svým životem a prací, abych byl také trochu patetický. V tomto smyslu ručíš za svou pravdu svou identitou (nazvěme to pro zjednodušení takto) a Petra a kdokoli jiný zase tou svou. Což je přesně to, nač upozorňuji. Myslíš, že tvoje pravda starého profesora je pravdivější než pravda mladé začínající redaktorky? Nebo že tvé vysvětlení je pravdivější proto, že je opřeno o Šafaříka a, jak jinak, o Šaldu? Myslím, že rozhodně Šafařík a Šalda (i když o něm mám své pochybnosti) nazývají „pravdou“ ono přesvědčení, a pochybuji, že by upírali možnost jiného názoru, jiného přesvědčení, tedy jiné pravdy. Kdežto formulace typu „všichni soudní si myslí to, co já“, které známe z Novinek či Parlamentních listů, a ty jako historik jistě třeba z Árijského boje a z podobných plátků, jsou demagogické a u tebe bych je nečekal.
04.03.2019 (17.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Bronislav Procházka
Jen krátce.
Pane Nekolný, zřejmě jste reagoval na větu : „Petra má na inscenaci svůj názor, ty máš jiný. Fajn, nikdo z vás nemá pravdu, nemůže mít pravdu, neboť ta v umění neexistuje.“
Před časem jsem zde (https://www.divadelni-noviny.cz/mudrovani-nejen-nad-divadlem-no-396-11?replytocom=194580#respond) komentoval pod článkem, nelze říct diskutoval, se zmíněným p. Hermanem. Po čase otevřu Divadelní noviny a hle, tento demagog ještě píše a zřejmě stále jako šéfredaktor tohoto periodika, nesmysly. Zřejmě jediná možnost je, už tyto stránky nenavštěvovat, což si spousta rozumných dávno sama sobě nakázala… Snůška encyklopedických informací jako forma diskuze p. Hulce jen potvrzuje, že Divadelní noviny zcela bez reflexe kráčí směrem ke sebezničení.
03.03.2019 (19.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Procházko,
opakujete se. Jinak opět jako předtím: když napíšete něco k danému problému, můžeme diskutovat. Tedy víte, jak určit „pravdu“ v umění, jako protiargument mého tvrzení, že pravda v umění neexistuje?
04.03.2019 (17.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Ale nechci být nevstřícný:
ano, jak jste napsal, každý umělec, ale i teoretik, kritik, divák, posluchač, si každý den hledá a buduje svou pravdu. Kdysi se to v umění nazývalo myslím docela dobře estetická pozice, která se u každého jedince stále vyvíjí. Estetické cítění je svého druhu vyjádření identity každého z nás, proto nemůžeme tvrdit, že existuje jediná správná estetická pozice. Což je vlastně i jádro našeho předchozího sporu – vy se jako umělec cítíte oprávněn onu svou „pravdu“ hledat, kdežto teoretikům a zřejmě dalším to právo upíráte. Podobně jako Vladimír Just.
04.03.2019 (17.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Procházko,
domluvy nepomáhají, nedá se nic dělat, vaše invektivy jsem smazal a další podobné už se tu neobjeví. Pokud byste přece jen měl co říct k věci, samozřejmě máte možnost.
06.03.2019 (17.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Bronislav Procházka
Žádné invektivy, tolik žádaná pravda.
06.03.2019 (20.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Bronislav Procházka
Doufám,
že si to pánové Nekolný a Just stačili přečíst, o nic víc mi nešlo. 🙂
06.03.2019 (23.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Je možné,
aby existovala jediná, nezpochybnitelná pravda? A je v umění?
I když jsem velkým zastáncem vize, že v umění je pravda (souhlasím s Pegim Nekolným – jinak by umění nemělo smysl a šlo by jen o zábavu), nikdy bych netvrdil, že je v něm automaticky přítomná a že je možné ji jednoznačně určit. Možná dokonce, že ne vždy je vyjevitelná. Někdy se objeví až dlouho po vzniku díla, někdy vůbec, anebo v něm – třeba – žádná není. I to je na umění a jeho sledování přitažlivé, a proto je i umělecká kritika tak zajímavá: tu „pravdu“ hledá.
Ale v této diskusi nejde o pravdu jako takovou, ani o pravdu v umění, ale o něco jiného: zda je možné mít pravdu při pohledu na umění, při psaní o něm. Zda existuje „pravda o umění“. V tomto ohledu jsem na straně Josefa Hermana, že psaní o umění je diskuse nad ním, nikoli hlásání a vyjevování – na základě nějakých axiomů – jediné pravdy o něm. Proto je dobré, píše-li o díle vždy více lidí. Nedegradujme tedy kritiku na osobní rozepře a ataky jedinců, byť někdy je to tak svůdné. Ovšem to Vladimír Just nedělá, a už vůbec ne metodou nějakých pofidérních plátků. Používá jen svou argumenty podloženou, ostrou rétoriku, kterou je známý, díky níž je čtivý a intelektuálně přitažlivý a která k diskusím patří.
Rád bych se do diskuse zapojil, ale inscenaci jsem neviděl. A po přečtení Justových argumentů ani nemíním. Leda, že by mne někdo – autorka, jiní kritici, diváci, či třeba i tvůrci samotní – ještě přesvědčil. 🙂
07.03.2019 (2.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre, tedy oba, i Bohumile, a také nakonec i pane Procházko,
diskutujeme mimo mísu a jestli se tak frapantně nedokážeme dohodnout mezi sebou, pak je to asi opravdu na provaz kolem krku.
Já přece upozornil na jediné: že Vladimír Just v rozhořčení napsal ono tvrzení „co bylo trochu soudnému divákovi, ať už pro- či proti-bruselsky naladěnému – jasné už po 5 minutách“. Ergo komu to nebylo jasné, není soudný – jako třeba Petra. Trvám na tom, že to je ošklivý faul a divím se Justovi, že se neomluvil. Protože je to metoda tvrzení opravdu hojně používaná v Árijském boji, dnes na Novinkách nebo v Parlamentních listech.
A pro názornost jsem připomněl, že ani jeden z nich nemůže mít pravdu, ergo být soudný nebo nesoudný, protože ta v umění, a měl jsem možná napsat pro tento případ v názoru na umění, prostě neexistuje. A z té zmínky se tu odvíjí debata o tak složitém filosofickém problému, co je pravda v umění. Proto tu opravdu nejde o tu jednu inkriminovanou inscenaci.
Fakt si nerozumíme?? Fakt si Vladimíre Juste, myslíš, že nedlužíš omluvu? Snažil jsem se to tím hrachem vylehčit, ani to se mi nepovedlo.
A do toho se pan Procházka chopil příležitosti k dalším invektivám, až jsem holt musel jeho příspěvky zarazit, protože tento web má a bude sloužit věcným debatám. Jeho nenávist jsem si vysloužil konstatováním, že autorem divadelního díla je režisér (a jeho tým, samozřejmě), kdežto on je přesvědčený, že operní inscenace je jen interpretací operní partitury a soptí oheň a síru na režiséry, kteří nechtějí tvořit své dílo jen podle scénických poznámek v partituře. A na mně jako zcela nekompetentního. Samozřejmě pro své tvrzení žádné věcné argumenty nevznesl, a myslí si, že ono pojetí autorství inscenace je Hermanův blábol a je třeba ho i se mnou a potažmo Divadelkami zlikvidovat.
Fakt nejsme schopni si věcně vyříkat základní otázky?
Jsou zřetelné, a přidám k nim i tu Procházkovu, kdo k nim má věcnou připomínku, řešení, prosím napište:
1. Pochybil VJ citovanou větou?
2. Je v umění a v názoru na něj „pravda“? Podle mého je jen názor, nějak argumentovaný, a je to dobře. Pokud pravdou chápeme cosi doložitelného, že třeba dvě a dvě jsou čtyři a ne pět.
3. Kdo je a proč autorem jevištního díla, označujeme ho za inscenaci, když ne režisér? Otázka prosakuje až do autorského zákona, který problém dodnes nebyl schopen uspokojivě vyřešit.
07.03.2019 (12.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Odpovědi
na Tebou vytyčené otázky (okruhy otázek) by měli fundovaně řešit nejspíš lidé zabývající se etikou, filosofové, teatrologové (uměnovědci) či právníci a věřím, že do diskuse ještě vstoupí. Ale jelikož mi přijde celkem zajímavé se k nim postavit i z pozice praktika, který se slovem a podobnými tématy denně zabývá, pokusím se nabídnout své pohledy.
Tedy:
1/ VJ nepochybil. Použil zobecňující tvrzení („co bylo trochu soudnému divákovi, ať už pro- či proti-bruselsky naladěnému – jasné už po 5 minutách“), jaké se v diskusích běžně používá. Je to, jako by napsal „všichni diváci se otravovali“. Každý víme, že jistě ne všichni, ale že tento názor či postoj dle diskutéra převažoval. Kdo ten názor/postoj neměl, neznamená, že je „nikdo“, ale že s ním diskutér výrazně nesouhlasí. VJ to – jak je jeho zvykem – napsal ostře a vtipně, a navíc tím ještě cosi dalšího o inscenaci a tématu (textu) řekl. V tom si jej vždy cením a jeho texty a polemiky velmi rád čtu, i když s ním nemusím vždy souhlasit. VJ tím NIJAK neuráží, jen se vášnivě pře a vybízí k polemice, kterou – i ostrou – sám unese, což doložil i klidnou reakcí na Josefovo „klečení na hrachu“ a dokonce trvání na omluvě, což zase považuju za fauly já, neb již útočí konkrétně na osobu diskutujícího zcela mimo téma diskuse, a to navíc povýšenecky a mravokárně, čímž (možnou) diskusi dusí. Sám nevím, zda bych dokázal takto s přehledem na tak dehonestující výzvy reagovat.
2/ Nejdřív bychom museli definovat, co to „pravda“, „pravda v umění“ a „pravda o umění“ jsou. Psal jsem o tom ve svém úvodním vstupu. Jakmile se neshodnem na tomto, nemá cenu pokračovat. Tedy má, a jak ukazuje tato diskuse, je to i velmi intelektuálně vzršušující, ale budou to vždy jiné pohledy a interpretace, z kterých se však o sobě a svých a jiných postojích a uvažování hodně dozvíme.
Dle mne – jak jsem psal – pravda v umění je a dokonce musí být bytostně přítomna, neb jinak by umění jako cosi podstatného v naší společnosti nemělo smysl. Dokonce jí při hodnocení díla a jeho kvality dané dílo poměřuju. Umění jako duchovní a intelektuální prostor. Umění jako vyjevování podstaty bytí, podstaty společenských i jiných jevů. Proto jsem možná pro mnohé uměnovědce těžko uchopitelný či nepřijatelný.
Tím se dostávám k otázce, co je „pravda o umění“. Skoro bych toto téma nazval „spor o umění“. Ta se totiž vyjevuje až působením daného díla a jeho součástí (toho působení) je i diskuse nad ním (tím dílem). V tom dávám za pravdu VJ, že v takové diskusi je „pravda osobním ručením, výrazem individua, tedy projevem niterným, nikoli horizontálním, mechanicky zaměnitelným za jinou pravdu“. Jako odkojenci Heisenbergovy teorie neurčitosti je mi jasné, že takto definovaná pravda je v úplnosti nezachytitelná, neuchopitelná, v čase a místě proměnná, a vždy nám bude nějaká její část chybět. Je mi jasné, že může (a logicky musí) existovat více „pravd“, že tedy – obrazně řečeno – může být 1 + 1 = 2 stejně tak jako 1 + 1 = 3 (a může to být i sofistikovanější axiom: 1 + 1 se limitně blíží 2, který vede ke zcela jiným interpretacím, než když 1 + 1 = 2). Z toho pak vycházejí často naprosto jiná hodnocení stejného díla. Nemám s tím jako interpret či příjemce díla problém. Tyto „pravdy“ jsou totiž interpretacemi díla a má velký smysl se o tyto pravdy (interpretace) přít, ať už hermanovsky pedagogicky odtažitě, neosobně, či justovsky vášnivě a autoritářsky.
3/ Tento problém je navenek jednoduchý, ve skutečnosti však velmi ošidný. Znám jevištní díla, která nemají žádného režiséra. To by pak znamenalo, že nemají autora? Mám konkrétně na mysli třeba pohybové či slovní improvizátory, pouliční umělce, všelijaké performery. V tanečním (jevištním) díle se dřív ani režiséři neuváděli a dodnes je tam autorem spíše choreograf než režisér. I v hudebním divadle je často ten, kdo dílo hudebně nastuduje, minimálně spoluautorem daného jevištního díla a má na jeho výsledné podobě zásadní (autorský) podíl. I tradiční loutkáři režiséra neuváděli a nelze říct, že dílo (jevištní provedení) „nemělo autora“. Můžeme samozřejmě říct, že v těchto případech je sám interpret (loutkář, performer) či choreograf současně režisér, a tedy autor díla. Pak ale režii přisuzujeme větší podíl, než v těchto případech má. V divadle nó se předává úplná jevištní podoba z generace na generaci. Kdo je tedy autorem aktuální podoby? Středověký režisér, anebo ten, kdo aktuální uvedení dozoroval (nechce se mi psát režíroval). Podobné je to s mnoha muzikály. Kdo je autorem podoby, jež je kopií původní inscenace? K tomuto problému nedávno došli Cimrmani, když chtějí autorsky chránit i provedení svých textů. Kdo ale tedy je či bude ten, kdo „novou“ inscenaci dle postupů původních tvůrců nastuduje?
Tedy – za sebe – bych v určení autorství postupoval citlivě a případ od případu, byť v naší současné divadelní (především činoherní a hudebně-dramatické) praxi platí, že autorem je režisér, a ne nadarmo se používá termín „režisérské divadlo“. V tanci se ovšem stále drží tradice, že autorem je choreograf. Rozhodně by ale podle mne nemělo platit, že režisér či kdokoli nemá právo do díla, které interpretuje, vstupovat. Jak do textu tak do interpretace postav či témat, nebo do hudební podoby či aranžmá. Ať už jeho vstup bude pojmenován jako autorství či interpretace. Takto nemá být podle mého soudu dílo či jeho součást (text, hudba, choreografie, výprava) nikdy „rigorózně“ chráněno. V tom je současné divadlo tak vzrušující. To ale neznamená, že by se neměla platit autorská práva za použití (výchozího) textu, choreografie, výpravy (včetně loga), hudby atd. Snad kromě světových premiér daných děl (tam ať jsou autoři textu a hudby přítomni a podobu díla si hlídají) by měla být interpretace a úpravy vždy věcí aktuálních tvůrců konkrétní inscenace. Je mi však jasné, že takový přístup by byl snadno zneužitelný (např. použití části díla v reklamě, ale jsou i sofistikovanější případy), čímž se dostávám k úvodní větě o ošidnosti určování autorství a autorských práv. Tedy ano, nechť je určen za autora inscenace její režisér (nikoli tedy autor choreografie, textu či hudby a hudebního provedení). Je to asi nejpraktičtější a nejlépe to vystihuje současný stav divadla v našem kulturním milieu.
08.03.2019 (16.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Zajímavá by ta diskuse
mohla být vstupem nových diskutérů a pokusem vyjádřit podstatné záležitosti věcně a jasně – naše řeč budíž ano ano – ne ne:
Ad 1) VJ podle mne pochybil a překvapuje mi snaha ho omlouvat. Kdyby byl schopen to přiznat, nesmyslná mimoběžná diskuse tu nevznikla.
Ad 2) Slůvko, ani ne tak termín, „pravda“ o umění nebo v umění, složitě vysvětluješ a probíráš v jednoznačném významu: je to názor, což od počátku tvrdím, a měl jsem za to, že tak prosté věci jsou dávno přijaté a respektované. Nerozumím snaze mlžit nad tím způsobem, jakým to činíš.
ad 3) Problém oné polemiky není vymezování míry autorství mezi těmi, kteří vytvářejí inscenaci, jak se to snažíš definovat – podíl autorské účasti členů inscenačního týmu, a třeba i lidí mimo něj, je vždycky různý a v zásadě nedohledatelný, proto se režisér označuje za „autora“ ínscenace, ať už všechny vymyslel sám, nebo s něčí pomocí, nebo dokonce něčí nápady převzal. Stejně je na tom skladatel nebo literát nebo malíř nebo jakýkoli autor, protože i oni vedle vlastní invence mohou využívat a často využívají cizí nápady a impulsy, a něco přímo „opíšou“ – v baroku přebírání cizího, jak známo, nebylo krádeží, ale známkou vzdělání. Nicméně zase jen zamlžuješ jádro polemiky o tom, že autorem divadelního díla, jemuž říkáme inscenace, je inscenátor (většinou režisér v různých konstelacích spoluautorů), kdežto podle pana Procházky a mnoha dalších inscenátor (režisér) jen na jevišti předvádí dílo skladatele, ergo v té logice je autorem inscenace Libuše Bedřich Smetana, který vše potřebné zachytil v partituře svého hudebně-dramatického stejnojmenného díla.
09.03.2019 (2.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Možná
zde je problém, který mají diskutéři s Tebou. Místo abys reagoval na jejich názory, necháváš je bez odezvy (bod 1), nebo je obviňuješ z nekalého jednání (body 2 + 3: „Nerozumím snaze mlžit nad tím způsobem, jakým to činíš./, resp. „Nicméně zase jen zamlžuješ jádro polemiky…“), zatímco oni v důvěře, že se k něčemu v rámci tématu podstatnému či aspoň podnětnému, téma osvětlujícímu vyjadřují, očekávají reakci na jejich argumenty, nikoli komentář, jak jsou podle Tebe „mimo mísu“.
Nicméně zaujalo mne, že rozlišuješ „slůvko“ pravda a „termín“ pravda. Tomu moc nerozumím. Když jsi v úvodním vstupu psal: „nikdo nemá pravdu, nemůže mít pravdu, neboť ta v umění neexistuje“, měl jsi na mysli slůvko, nebo termín? Možná zde je jádro pudla…
09.03.2019 (13.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
ad 1) Nevím, o čem diskutovat, prostě já Justovo vyjádření odmítám jako neúnosné, protože demagogické, vysvětlil jsem své důvody. Ty ho považuješ za projev Justovy diskutérské vášně. On sám k tomu důstojně mlčí. Co víc k tomu říct?
ad 2) Vracíš se stále k termínu – slůvku – pojmu – označení atd. „pravda“ v umění, ale v tom, co píšeš, prakticky docházíš k témuž, k čemu já: v umění je názor, nelze definovat jakousi objektivně danou kvalitu = pravdu. Pokud nad tím chceš filozofovat, nebudu tomu asistovat. Jinak to není žádný můj objev, to je (měla by být) první lekce na uměnovědné nebo umělecké škole. Nevidím důvod, proč o tom polemizovat.
ad 3) Napsal jsem, že problém režiséra – autora nahlížíš z jiného úhlu pohledu, a v tom že není sporu. Jenže onen vyhrocený problém je jinde, jak jsem také uvedl.
Co jsem tedy nechal bez odezvy? A mimochodem – stejně jako Just argumentuješ nějakým společným názorem – mají podle tebe se mnou problém nějací diskutéři. My, za které se schová já a vytváří to iluzi jakéhosi společného názoru. Mluv za sebe, to samé jsem chtěl po Justovi.
10.03.2019 (10.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Josefe,
pochopitelně píšu-li, že s Tvými diskusními příspěvky mají ostatní problém, mám na mysli i sebe. Píšu to proto, aby sis uvědomil, proč jsou někdy reakce na Tvé vstupy tak nevstřícné a mimoběžné. Vesměs ve svých vstupech druhé poučuješ, jak se mají či nemají chovat, jak mají či nemají přemýšlet. Nyní třeba poslední větou svého komentáře: „Mluv za sebe, to samé jsem chtěl po Justovi.“ – Vůbec nechápu, proč jsi to napsal. Samozřejmě, že vždy mluvím za sebe a Just také, jinak to ani nejde.
A co jsi nechal bez odezvy? Třeba proč si i přes mé argumenty myslíš, že Justův vstup není projevem „diskutérské vášně“. Já se naopak snažil doloženým příkladem dokázat, že jeho vstup je v řádu vášnivé, ale korektní pře, že VJ šlo o inscenaci samu a že argumentoval celkem přesvědčivě, proč ji nepřijal. Svým textem vybízí k reakci na tuto inscenaci a jeho interpretaci Petru, další kritiky, případně diváky a samotné tvůrce. Zatímco Tvůj vstup s klečením na hrachu a vyžadováním omluv korektní a správný podle mne není, a to jak druhého dehonestujícími výzvami tak i proto, že si tématu diskuse nevšímá a zavádí ji jinam (právě vyžadování omluv chtěl kdysi po Tobě pan B. Procházka a oběma nám to přišlo nepřípadné).
Anebo jak je to s tou „pravdou v umění“… (bod 2) Rozumím-li Ti, nerozlišuješ „pravdu v umění“ (tedy o co v umění jde či by jít mělo) a „pravdu o umění“ (tedy jak umění interpretovat). Pro Tebe je to vždy názor (tvůrce či interpreta). Vyjádřil tedy Shakespeare v Hamletovi pouze svůj názor na chování a vzorce lidského chování, anebo vyjevil nějakou objektivní „pravdu“ o člověku a společnosti? V tom si asi nerozumíme. Dle mne vyjevil „pravdu“, dle Tebe – rozumím-li Ti – vyjádřil „názor“. Je to tak?
A – co mě překvapilo nejvíc – rozlišuješ „slůvko“ pravda a „termín“ pravda. Podle mě je to v zásadě to samé, nebo to aspoň neumím rozlišit. Psal-li jsem zde o pravdě, psal jsem slůvkem pravda o termínu pravda. Anebo ne?!
A co se týká třetího bodu, zaujalo mne v Tvé úvodní otázce, že dle Tebe je jen a jedině režisér tvůrcem inscenace. Napsal jsi: „Kdo je a proč autorem jevištního díla, označujeme ho za inscenaci, když ne režisér?“ A na tuto definici či axiom či větu (jak chceš) jsem reagoval. Ty jsi v dalším vstupu svou tezi rozšířil: „autorem divadelního díla, jemuž říkáme inscenace, je inscenátor (většinou režisér v různých konstelacích spoluautorů)“. V zásadě jsme – jak jsem psal – ve shodě, ale v příkladech Cimrmanů a divadla nó jsem se snažil poukázat na složitost tohoto problému i v rámci této definice. Jsou situace, kdy to – možná – nelze takto jednoznačně vnímat. A myslím, že ani pan B. Procházka by to příliš nerozporoval. On jen – rozumím-li mu – tvrdí, že je-li u díla napsáno, že je složil dejme tomu Janáček, má se ctít jeho (tedy Janáčkova) jevištní vize, anebo jeho hudbu nepoužívat. Kdysi něco podobného říkal i Vladimír Procházka, když Lébl uváděl Čechovova Racka. „Kdyby se Lébl pod ten text podepsal jako jeho autor, inscenaci beru, ale Čechov to není a v titulu by neměl figurovat,“ říkal tehdy. Nesouhlasím s nimi, neb současné divadlo je z velké míry autorsko-interpretační a všechny složky slouží či mohou sloužit jako základ k novému výkladu a zpracování, ale přesto jde v obou případech o dílo původního autora, jen současnými tvůrci interpretované. Že jsou a budou staromilci a tradicionalisté, kteří budou chtít zachovat původní (ovšem co to je, že) představy autora předlohy, je ovšem nabíledni. Jak toto všechno vměstnat do zákona, jak autorským zákonem ctít a respektovat oba přístupy, je asi hodně složité. Proto jsem se přikláněl a přikláním na stranu jednoduchosti, k jaké vybízíš. Pomáhá živému divadlu. Ale upozorňuju, že jde o zjednodušení.
10.03.2019 (18.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
rád duchovědně filozofuješ, já se snažám logicky argumentovat na základ poznaných estetických zákonitostí. Své jsem k tomu napsal a fakt nemám čas ani chuť s tebou filozofovat.
Stran Justovy formulace je to názor proti názoru, zdůvodnil jsem ten svůj a rozhodně nemíním přistupovat na ten tvůj.
Navrhuji toho nechat, nikam to nevede.
15.03.2019 (2.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Hm…,
opět ono zpochybňování protivníků v diskusi („rád duchovědně filozofuješ…“) a sebevědomé charakteristiky sebe samého („snažím se logicky argumentovat na základ poznaných estetických zákonitostí…“ – moc nevím vo co go: „argumentovat na základ zákonitostí…“). Nereaguješ na argumenty druhého, přesto tvrdíš, že „logicky argumentuješ“… Druzí tedy – zřejmě – neargumentují, ale filozofují… Hm… Neměl bych chtít omluvu?!
Ale souhlas – už je to jen přetahovaná dvou mimoběžných sil. Snad tedy někdy jindy.
🙂
15.03.2019 (3.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Černý
Dobrý den,
rád bych zde poukázal na recenzi loňské inscenace Smetanova Dalibora v německém Augsburgu. V jejím závěru jsou totiž argumenty, které nejen přesahují rámec této recenze, ale které znamenitě a výstižně charakterizují jak úpadek, který nám přinášejí tvz. moderní (nebo chcete-li aktualizované) současné operní režie, tak kulturní úpadek západní společnosti jako celku. Prosím čtěte: https://www.libuse-journal.com/art-reviews-1/2019-1/dalibor-v-augsburgu-radost-z-uveden%C3%AD-smutek-z-proveden%C3%AD/
14.03.2019 (11.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Dobrý den,
pane Černý, v tom je právě zmatení pojmů, které se mi stále v agresivních útocích na mně nedaří vysvětlit – cením si vašeho věcného postoje, děkuji! Pokusím se o to už nevím po kolikáte, ale pokud se tím někdo prostě odmítá zabývat, je to marné, je to marné, je to marné:
Autorem jakéhokoli díla je ten, kdo ho stvoří. To snad nikdo zpochybňovat nebude. A jsou případy, kdy „materiálem“ tvoření jednoho autora je dílo jiného autora. To je případ divadelního režiséra, ale také dirigenta, výtvarníka, literáta…
A také skladatele opery, pokud používá dílo spisovatele – a kolik bylo sporů ohledně zhudebnění nějaké předlohy. Zakážeme tedy skladateli nakládat s dílem spisovatele jinak než že musí zhudebnit vše v té podobě, jak literát napsal? Absurdní, že.
Ve stejném postavení autorů jsou ale i hudebníci – dirigenti, kteří tím, že zahrají skladbu, vytvoří své dílo, nazvěme ho „koncert“. Koncert mohou zahrát (vytvořit) z původního zápisu partitury, ale víme, že běžně dochází k různým retuším, ale i kdyby nedošlo, nikdy dvě „provedení“ stejné partitury nebudou shodná, protože jde vždycky o „tvorbu“ nového „díla“ = koncertu (akustického provedení partitury), a to i když se hudebníci pečlivě snaží interpretovat (=akusticky realizovat ve svém díle = koncertu) skladbu tak, jak podle nich nejvíc odpovídá původnímu autorskému zápisu. Ale běžně dochází třeba ke změně temp, například, ke změně nástrojového obsazení apod.
Kromě toho se samozřejmě skladba může upravovat (tším že Figarova svatba nebo Don Giovanni, nechci to teď dohledávat, existuje v pozoruhodné dobové úpravě pro smyčcový kvartet) a to už je případ naprosto analogický postupu režiséra – výsledným „dílem“ je vždycky ona znějící hudba (tedy úplně přesně v případě toho kvartetního provedení opery jde o díla dvě – upravovatele a toho nebo těch, co vytvoří koncert – inscenaci). Kdežto dílem skladatele zůstává jeho původní partitura, notový (zpravidla) zápis.
Autorem svého díla – zpívání, jste pane Černý i vy, samozřejmě.
Tolik teoretické vysvětlení té situace. Proto nelze zavázat režiséra nebo dirigenta (atd.) jakýmsi kánonem, jak mají tvořit. Inscenace (koncert) je jejich dílem (v dnešní teorii se dokonce obé chápe pod jedním zastřešujícím termínem), nikoli dílem původního autora partitury, jak prosazují lidé jako pan Bojda, Rouček a další, a píšou o cestě moderní režie do pekel – a požadují to velmi agresivně! A nacházejí ohlas, jako třeba pane Černý u vás a jiných. Ale domyslete to i jinak: umíte si představit, jak by asi vypadaly operní inscenace podle jejich požadavků? Hráli bychom Verdiho nebo Mozarta a další tak, jak se v jejich době hrálo divadlo?? Je to přece nesmysl. A když budete zkoumat dějiny operního inscenování, dojdete k poznání, že to, o čem píšu, samozřejmě platilo v dějinách vždycky. Nemohlo to být jinak.
Jiná věc ovšem je, jakou operní inscenaci, zůstaňme už jen u tohoto případu, režisér a jeho tým stvoří. To jest jestli se bude snažit interpretovat operu zcela v duchu zápisu partitury, včetně scénických poznámek, nebo jestli nad ní vystaví nějakou svou jevištní kreaci až po případ naprostého popření té partitury, „násilných“ výkladů, prostě jakkoli to nazveme. Zkrátka s jakou estetickou představou a jakými prostředky režisér pracuje. A je na každém z nás, jestli jeho dílo – inscenaci přijmeme nebo odsoudíme, jako třeba inscenaci Dalibora v Augsburgu – neviděl jsem, nemohu soudit. Ale nelze na základě toho, že nesouhlasím s konkrétní inscenací, požadovat jakýsi zákaz režijní tvorby a degradovat ji na realizátora zápisu partitury!
Pokud by se nenašlo publikum, kterému třeba Dalibor v Augsburgu vyhovuje, takové inscenace by prostě nevznikaly, divadla by je neobjednala. Ale celá ta režijní invaze do opery není dílem teoretiků a kritiků, je dílem ředitelů a šéfů a ti to dělají z jednoduchého důvodu – oslovují tím nové generace publika. Tedy v praktické rovině. A pak je prostě součástí vývoje inscenování oper, může a nemusí se nám to líbit, ale vývoj nezastavíte příkazy a zákazy.
Ještě přece jen dodám, že každý má nějak nastavený estetický názor (bylo by to další složité vysvětlování, jak se u člověka tvoří, ale vyjadřuje jeho identitu, proto to, co se nám nelíbí, považujeme za útok na naše já, a na to se samozřejmě reaguje velmi ostře, cítíme se ohroženi). Pánové Bojda, Rouček a další se ve skutečnosti snaží násilně prosazovat svůj estetický kánon, nebrání autora, i když se tím ohánějí.
Ergo spílá se pořád dokola Hermanovi, ale já jen ozřejmuji to, k čemu umění a teoretické uvažování o něm dospělo na konci 19. století! Také mám svou estetickou pozici, svou představu o dobré operní inscenaci a také odmítám nesmyslné výstřelky, ale ne proto, že neodpovídají úmyslu autora opery, ale proto, že mi zkrátka nevyhovují!!
Prosím promyslete to…
15.03.2019 (2.35), , Trvalý odkaz komentáře,