Divadelní noviny > Kritika Zahraničí

Emigrace, brynza, čalamáda

Osmičková výročí si loni připomínali divadelní umělci také na Slovensku. Například trauma ze sovětské okupace roku 1968 reflektoval dramatik Viliam Klimáček v textu Horké léto 68 (jak jsme utíkali) – Horúce leto 68 (ako sme utekali).

V autorově režii uvedlo tuto komorní hru bratislavské divadlo GUnaGU poprvé v červnu. A hrálo se i „na den“ přesně, 21. srpna. Ke genezi díla, které jsem měl možnost zhlédnout při své podzimní návštěvě hlavního města Slovenské republiky, uvádí autor v programovém letáčku: V roce 2006 za mnou přišel reverend Dušan Tóth z Kanady, zda bych pro jeho Torontské slovenské divadlo nenapsal hru o tom, jak on a jeho přátelé museli po roce 1968 opustit Československo, když ho okupovaly sovětské tanky. Hru o tom, že člověk odchází jen na chvíli, ale vrátí se až za dvacet let. (…) Hru jsem napsal v roce 2007. Hrála se v Kanadě, hostovala i na Slovensku a vyšel podle ní stejnojmenný román, který v tomto roce (2018) vychází i ve Francii. V předvečer výročí okupace jsem napsal novou, komornější verzi této hry, protože země, v níž žiji, nade všechno miluje zapomínání.

Okupaci a následnou emigraci zprostředkovávají publiku na miniaturním jevišti sklepního prostoru divadla GUnaGU tři herečky. Ztělesňují osudy tří dam, které byly zásadní existenciální situaci – opuštění domova – skutečně vystaveny: Eriku (Zuzana Kronerová), Terezu (Gabriela Dzuríková) a Petru (Marta Maťová). Všechny herečky se v drobných epizodních výstupech podílejí i na vykreslení dalších postav, které individuální příběhy tří hlavních protagonistek, částečně se propojující, doplňují.

Že osudy emigrantek mají svou genezi už v komplikacích života za socialismu, ilustruje autor na příběhu Eriky. Její manžel vystudoval evangelické bohosloví. Po nátlaku tajné policie, aby informoval o dění v církvi, na profesi faráře rezignoval a po vojenské službě (kde byl stále pod ideologickým dohledem) jako jedinou z fakult, která mu jako politicky nespolehlivému dala možnost ještě studovat, absolvoval herectví na VŠMU. Pak se živil jako rozhlasový redaktor. V roce 1968 se výrazně angažoval, a tak po okupaci byl jako „pravicový exponent“ v podstatě přinucen s rodinou emigrovat do Vídně. Důležitou epizodou, podstatnou pro celou inscenaci, je moment, kdy se ještě na den vrací do Bratislavy, aby vyrovnal nějaké dluhy a z lednice v již opuštěném bytě „zachrání“ škvarky a naporcovaného zajíce. Z Evropy se rodina vypraví do zámoří, ale první setkání vlasatého faráře a redaktora v jedné osobě s americkým církevním „zaručeným kontaktem“ nedopadne příznivě. Rodině nezištně pomůže až v Milwaukee usazená Eričina příbuzná, s níž se nikdy předtím neviděli. Na dotaz, jak se jí za všechno odvděčí, uslyší ujištění, že to vrátí zase někomu jinému. A skutečně, pomoc uprchlíkům se pro Eriku stane později posláním i profesí.

Osud Terezy je zabarven izraelskou problematikou. V osudném létě byla jako studentka na brigádě v kibucu a zůstala tam. Z Izraele později odjíždí do Londýna. To když jí i jejímu partnerovi hrozí povinná vojenská služba.

Nejmladší z vypravěček Petra vyrostla v rodině prominentního funkcionáře. Zprvu bylo tedy její získání letní brigády v zahraničí snazší. Po invazi za ní emigroval i otec. Matku za nimi komunistický režim nikdy nepustil.

Tyto dramatické příběhy jsou rámovány dost podstatným, velmi jízlivě pojatým kulinárním tématem. Už v úvodu inscenace se na otevřenou ledničku promítají přihlouplé socialistické reklamy z tehdejšího Československa. V průběhu představení pak všechny dámy z útrob této schránky vyjímají – čas od času – různé konzervy či zavařené potraviny. Nejenom zmiňované škvarky a zajíc se dostávají do popředí vzpomínek. Už ze zkušeností emigrantek vyplývají později informace o úloze brynzy či čalamády ve společenské úspěšnosti při prezentaci slovenských specifik. Potravinových motivů je možná víc, než by mělo být, nicméně téma lze chápat i jako ztvárnění sebeobranných mechanismů v cizím prostředí.

Diváka mohou při sledování inscenace napadnout paralely s jinými uměleckými díly. Vídeňské příhody čerstvých emigrantů připomenou seriál Konec velkých prázdnin Jeleny Mašínové a Pavla Kohouta, komicky zpotvořená čeština či slovenština poúnorových emigrantů v Americe evokuje epizody ze Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Navíc nezlomnost ženského elementu v zátěžových situacích a jejich překonávání humorem nemá daleko k hrdinkám knížek Betty MacDonaldové.

Všechny tři dámy na jevišti působí v dobrém slova smyslu zábavně. Zuzana Kronerová modeluje Eriku se zmoudřelou vyrovnaností, Gabriela Dzuríková připomíná v kresbě Terezy typ romanticky dobrodružný, Marta Maťová přibližuje Petru v rovině mladistvě odvážné. V epizodních rolích, při zvýraznění jejich charakteristik, se dámy občas nevyhnou přehrávání. Výsledný dojem z jevištního díla, které bych jako doplněk ke vzdělání „předepisoval“ příslušníkům mladší generace, především těm narozeným po roce 1989, lze vyjádřit jako inteligentní zábavu s častým mrazením v zátylku.

Inscenace bude 4. března a 12. května hostovat v pražském Studiu DVA (více zde).

GUnaGU, Bratislava, Slovensko: Viliam Klimáček: Horúce leto 68 (ako sme utekali) / Horké léto 68 (jak jsme utíkali). Režie Viliam Klimáček, scéna Michal Lošonský, kostýmy Simona Vachálková, hudba Slavo Solovic. Premiéra 12. června 2018 (psáno z reprízy 24. října 2018).

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 17. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Emigrace, brynza, čalamáda

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ