Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Divadlo pro mláďata

    V pražském Divadle v Dlouhé skončil desátý ročník festivalu 13+, který celou dekádu systematicky mapuje usilování českých divadel o tvorbu určenou teenagerům. To je dobrá příležitost ke krátkému zamyšlení nad tím, co se v oblasti českého divadla pro děti a mladé publikum v posledním desetiletí proměnilo, jakým se ubírá směrem, kdo jsou jeho tvůrci a jakým holdují trendům.

    Luděk Horký

    Na letošním festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé zabodovala inscenace Divadla rozmanitostí Most Bez keců a bez autorit, se zpívajícím Václavem Hoskovcem v hlavní roli Foto archiv divadla

    Po pravdě, nejde o jediné kulatiny, které v roce 2019 v oblasti divadla pro děti a mládež oslavíme. Jednak je tu vlna zakládání profesionálních loutkových divadel v sezoně 1949/1950, která dá již brzy právo sfouknout sedmdesát svíček na dortech v pražském Minoru, kladenském Lampionu, brněnské Radosti, libereckém Naivním divadle a českobudějovickém Malém divadle. Pomineme-li tuto vlnu, stejně je tu spousta dalších výročí. Dvacet let profesionalizace brněnské Polárky, čtvrtstoletí od vzniku pražského Minaretu a rovných dvacet let od zrodu projektu Gong dětem, jímž v roce 1999 zareagovalo čerstvě zprofesionalizované Divadlo AHA! na poptávku po dopoledních představeních pro děti, která v Praze po zániku Divadla Jiřího Wolkera tak trochu ležela ladem. Zkrátka a dobře, výročí je fůra a slaví je „dětská“ divadla nejrůznějších stylů a úrovní.

    Když se vrátím k festivalu 13+ a promítnu si program jednotlivých ročníků, uvědomím si, že stejné soubory (akorát s jinými inscenacemi) dojíždějí pravidelně i na festival Dítě v Dlouhé. Tedy na festival, jehož historie je o jedenáct let delší a věková adresa o několik stupňů nižší. Divadlo v Dlouhé prostě svými dvěma festivaly ukazuje, jak česká divadla vedou své diváky krok za krokem k divadelní dospělosti. To nahrává k ucelené desetileté bilanci českého divadla pro děti a mládež. A ta není špatná. V tomhle smělém prohlášení mě utvrzuje hned několik vývojových tendencí, které jsou více než zřejmé.

    Je to nárůst pozornosti, kterou česká divadla věnují inscenacím specificky zaměřeným na dospívající diváky, tedy s vyhraněnou věkovou adresou 13+, 16+ apod. Dále je to renesance lektorské činnosti a s ní související důraz na aktivní zapojení dětských diváků do divadelní produkce, do její reflexe a do divadelního zákulisí. Výdobytkem posledního desetiletí je i zmrtvýchvstání překladové dramatiky pro děti – mimo jiné díky unikátnímu projektu Trojčetní. Pozitivně na mě působí trend stírání hranic mezi činohrou a loutkohrou v inscenační praxi a důraz na multidisciplinární přístup při jevištním zobrazování v divadle pro děti. A konečně je poslední dekáda obdobím, kdy se v českém prostředí alespoň trochu víc rozjíždí tvorba „batolárií“ a tvorba divadla „fórum“.

    Puberťák v divadle pro mláďata

    První pozitivní trend dostatečně dokládá už sám festival 13+. Deset let jeho historie znamená deset let boření mýtu o tom, že je tvorba specificky zaměřená na náctileté nadbytečná, že je to luxus, který si nemůžeme dovolit. Tento mýtus se opírá o tezi, že teenageři mohou stejně dobře porozumět i běžné divadelní produkci pro dospělé publikum. Jistěže – ve valné většině – mohou. To ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na tvorbu inscenací, které řeší problémy a otázky současného světa očima dospívajících hrdinů a jejichž inscenační výklad je pubescentům velmi adresně určen. To je naopak luxus, který si dopřávat musíme. A mnoho českých divadel už toto přesvědčení sdílí. Téměř každé statutární loutkové divadlo má na svém repertoáru trvale alespoň jednu takovou inscenaci. Za vyzdvižení stojí trilogie klasických předloh vyprávěných velmi osobitě očima dospívajících hrdinů v Divadle Alfa: Hamleteen (asi nejzdařilejší), Ostře sledované vlaky a (lehce problematická) Gazdina roba z tvůrčí dílny režiséra Jakuba Vašíčka a dramaturga Tomáše Jarkovského. Za unikátní zážitkové divadlo pro dospívající a dospělé považuji inscenaci Game režiséra Janka Lesáka a dramaturgyně Natálie Preslové z Malého divadla České Budějovice. Pražský Minor nabízí teenagerům Válku profesora Klamma (v českém prostředí ojedinělý příklad tzv. Klassenzimmerstück, divadelní produkce odehrávající se před dětmi přímo ve třídách) v režii Janka Jirků a Polárka Vnitřního nepřítele v nastudování Filipa Nuckollse. Systematicky se cílovou skupinou dospívajících zabývá Činoherní studio Ústí nad Labem (zajímavé inscenace My děti ze stanice ZOO, 451 stupňů Fahrenheita) nebo ostravské Divadlo Petra Bezruče (například inscenace Mládí v hajzlu nebo #nejsemrasista_ale). A dalo by se pokračovat.

    Zahraniční autor v divadle pro mláďata

    V českém divadle pro děti obecně převládá divadlo autorské nad divadlem interpretačním. Naprostou vzácností je pak interpretace textů zahraničních dramatiků. Příčin je více. Nejprostší z nich je nedostatek financí. Vstupné do divadel pro děti bývá z dobrých důvodů nízké a stejně tak i rozpočty divadel pro děti (včetně statutárních) bývají nesrovnatelně nižší nežli rozpočty divadel hrajících pro dospělé. Náklady na licenci k provozování devizových titulů si divadla pro děti nemohou moc často dovolit. V důsledku toho se orientují na tvorbu převážně autorskou a na vlastní dramatizace slavných literárních předloh (včetně zahraničních). Nicméně literatura obecně není totéž co dramatika, tedy tvorba textů přímo určených k jevištnímu dialogu s publikem. Dlouhodobé ignorování překladové dramatiky vede k nepřímé kulturní izolaci českých dětí od hrdinů, příběhů a témat z jiných kulturních okruhů. I proto velmi oceňuji projekt Trojčtení, který vzešel z iniciativy Malého divadla České Budějovice. To každý rok oslovuje další dvě divadla a společně pak v jednom večeru připraví scénické čtení tří her zahraničních autorů v nových českých překladech. Jedním z nejlepších textů, které Trojčtení pro české prostředí objevilo, je hra populárního britského dramatika Mika Kennyho Pozor, děti, přijela k nám pouť, kterou následně zařadilo do svého repertoáru mostecké Divadlo Rozmanitostí. (Zařazení hry do repertoáru ovšem vzbudilo na severu Čech nelibost učitelské veřejnosti a dá se říct, že skandál. Důvodem bylo otevřenější zpracování tématu dětských běsů a strachů, než na jaké jsme v českém prostředí běžně zvyklí. Kultivovaná spolupráce divadel se školami, nadto podporovaná státní kulturní a školskou politikou, to je něco, co můžeme mnoha evropským sousedům doposud jen závidět.)

    Činoherní studio Ústí nad Labem přivezlo na festival do Dlouhé adaptaci Bradburyho novely 451° Fahrenheita Foto Markéta Petříčková

    Druhy, žánry a styly v divadle pro mláďata

    Tak ty se zhusta prostupují. A začíná to už u základních pojmů, jako jsou činoherní a loutkové. Celé to striktní dělení na činoherní a loutkové dala českému divadlu pro děti do vínku především padesátá léta 20. století a tehdejší koncepce celostátní divadelní sítě. Silnou souvislost to má také s realismem a usilováním o dokonalou nápodobu skutečnosti (nejen) v loutkovém divadle. Je to jistě složitější, nicméně pravdou zůstává, že specializované činoherní divadlo pro děti pracovalo s určitými loutkářskými postupy a technikami (předmětová animace, loutky a masky zvířat atp.) při realizaci jevištních kouzel, nadpřirozených bytostí a jevů od svého počátku. A náhodou není, že tento počátek (bavíme-li se o specializovaných divadlech pro děti a mládež) spadá do třicátých a čtyřicátých let 20. století, a tedy pod silný vliv české divadelní avantgardy. V současnosti platí, že ty nejlepší inscenace, které v českém prostředí pro děti vznikají, nejsou spoutány ani druhovými, ani žánrovými hranicemi. Kombinují činoherní jednání herců (respektive postav) v situacích s loutkami, iluzivní prvky s antiiluzivními, jsou v nejlepším slova smyslu multidisciplinární. K nejlepším příkladům takových postupů podle mě patří inscenace divadla DRAK O bílé lani (Vašíček, Jarkovský, Vyšohlíd a kol.) a Bílý tesák (Vašíček, Jarkovský) či inscenace režiséra Petra Haška v Malém divadle České Budějovice, jako jsou Dalskabáty, hříšná ves či Ztracený svět (rodinná inscenace pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově). Vedle druhů a žánrů velmi volně prostupují česká divadla i styly a režijní rukopisy. Za všechny jeden příklad – fenomén Jiří Jelínek. Jeho inscenace pro dětské publikum najdete v divadlech napříč celou republikou. A není zdaleka sám. Když už jsme u divadelní migrace a boření hranic mezi druhy a žánry, za zmínku stojí i činnost světové organizace divadel pro děti a mládež ASSITEJ (Association Internationale du Theatre pour l’Enfance et la Jeunesse), která se do devadesátých let 20. století zaměřovala na mezinárodní výměnu zkušeností čistě v oblasti činoherního divadla pro děti a mládež. Za posledních dvacet let se velmi proměnila a nyní je otevřená všem divadlům pro děti bez ohledu na druhy, žánry či styly a bez ohledu na kulturní okruh, který dané divadlo či tvůrce reprezentuje. Usiluje o maximální otevřenost v komunikaci, o vytváření mezinárodních sítí, o výměny zkušeností a umělců. České národní středisko nedávno prodělalo určitou generační výměnu a nyní hledá divadla a tvůrce, kteří by o aktivní spolupráci se zahraničím měli zájem.

    Batole v divadle pro mláďata

    Že i pro batole má smysl své první divadelní vjemy z obrazů a zvuků sdílet s vrstevníky v hledišti, že to je něco jiného než domácí hry s rodiči, pochopili za našimi hranicemi východním i západním směrem dříve než u nás. Nicméně v posledních letech doháníme, co se dá. Průkopnickou práci obstaralo mimo jiné Naivní divadlo v Liberci. Inscenace O beránkovi, který spadl z nebe je sice až pro děti od dvou let, nicméně zřetelně upozornila na to, že hrát se dá i těm, kteří jsou na mateřskou školu ještě malí. Prim v tvorbě „batolárií“ u nás hraje asi pražská produkční jednotka Damúza, která má na svém kontě hned dvě kvalitní inscenace Batosnění a Moment!.

    Lektor v divadle pro mláďata

    Zmiňoval jsem třicátá léta 20. století. Už tehdy první specializovaná divadla pro děti v Praze měla své profesionální lektory, kteří komunikovali s dětmi jejich divácké zážitky a dále je rozvíjeli, vedli děti k uvažování a k diskusi o divadle. Podporovali v dětech pocit spoluúčasti. Prvním takovým lektorem v českém prostředí byl Miloslav Disman. Za komunismu se aktivní spolupráce s dětským publikem značně omezila. Po roce 1989 trvalo dlouho, než si divadla uvědomila, nakolik je práce lektorů s publikem užitečná. Například v Německu klade divadlo pro mládež zcela běžně důraz na aktivní zapojení diváků do divadelní produkce. Ideálním příkladem jsou třeba lektorské programy v Junges SchauSpielHaus v Hamburku. Ty umožňují divákům plné propojení s divadlem a seznámení s tvůrci často ještě před premiérou inscenace, nemluvě o workshopech všeho druhu. Za posledních deset let je lektorská činnost na vzestupu i u nás. Přestala se omezovat na metodické či pracovní listy ke stažení na webu divadla. Nabízí celou škálu interaktivních programů od besed po představení, tematických dílen vázaných na viděnou inscenaci či obecněji pojatých divadelních workshopů až po zážitkové prohlídky zákulisí. Velmi kvalitní nabídku lektorských programů mají například divadla DRAK a Minor. Není to ovšem výsada statutárních divadel pro děti, jak dokládá mimo jiné pražské Divadlo D21 a jeho Dorostenecká divize či unikátní projekt Divadlo školám.

    Nadprůměr v divadle pro mláďata

    Na závěr je třeba dodat, že to, o čem se bavíme, je v produkci českého divadla nadprůměr. Síť statutárních divadel pro děti není dostatečně hustá, a tak zachytí spíše menšinu českých dětí na jejich cestě za kvalitními divadelními zážitky. Ostatní děti odloví v lepším případě dětské produkce oblastních divadel pro dospělé, o nichž bohužel stále platí nejčastěji to, že stojí na okraji zájmu tvůrců a jsou svého druhu doplňkovou výrobou. V horším případě padnou dětští diváci do pasti agenturních produkcí či divadelních amatérů. A to je zlé. Děti, které nemají štěstí na setkání s kvalitním divadlem, jen těžko uvěří, že vůbec existuje. A promiňte mi, agenturní nabídka či současné české amatérské divadlo pro děti, to je divadelní očistec. Změť líbivých slov a barevných kostýmů ředěných písničkami. Herecké výkony jsou srovnatelné s výkony sousedů, kteří před sto lety na českých vesnicích o adventu strašívali jako Ambrožové, Lucky a čerti. Dramatické situace neexistují, o tématu nemluvě. To abychom nemístně nepodlehli optimismu. Ale aby zase nepřevládl pesimismus – buď jak buď, péče o děti v českých divadlech má vzestupnou úroveň.

    • Autor:
    • Publikováno: 18. února 2019

    Komentáře k článku: Divadlo pro mláďata

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,