Christian Giudicelli: Divadlo je droga

Bylo to na začátku podzimu roku 1987, pařížská sezona nabízela Sartrova Keana s Belmondem v Theatre Marigny a Premiéru mládí mně tehdy neznámého dramatika Christiana Giudicelliho v divadle La Bruyere hned se dvěma velikými hvězdami: Annie Girardot a Odette Joyeux.

Přítel dramatik Robert Thomas mi zajistil na obě představení lístek a já se tedy objevil na druhé repríze Premiéry mládí. Sál asi pro 300 diváků, klasické divadlo s plyšovými sedadly a s balkónem, dalo by se očekávat i tradiční divadelní představení, jenže tohle bylo v mnoha směrech výjimečné. Paříží se nesl hlas, že Premiéra mládí je událost sezony, a v divadle nebylo volné místečko.

Od chvíle, kdy se na jevišti objevily obě herečky, ve strhujícím tempu, bez přestávky, vtáhly diváky do svého příběhu tak, že v některých chvílích obecenstvo snad ani nedýchalo. A když představení skončilo, nastalo naprosté ticho. Trvalo snad pět, snad deset vteřin, než se lidé nadechli. Salvy potlesku pak málem rozbořily divadelní budovu. Potlesk neměl konce. Teprve když utichl a diváci se začali rozcházet, odvážil jsem se zajít do divadelní šatny Annie Girardot, kam jsem byl pozván, zcela unesen hrou i výkony obou hereček.

Vám se to opravdu tak líbilo?, zeptala se.

Ano, myslím, že by to stálo za to přeložit do češtiny!

Unavená herečka v černém triku nenechávala nic náhodě. To máte štěstí, autor je tady někde v divadle, najdeme ho! A vyběhla se mnou do divadelních chodeb. U baru jsme zastihli černovlasého, štíhlého a usměvavého mladého muže, jen o málo staršího, než jsem byl já. Tohle je Christian Giudicelli, domluvte se!, řekla Annie a odběhla zpět do šatny.

Tak jsme se s Christianem poznali. Již druhý den mi přinesl text a já jej ještě v Paříži začal překládat. Vyšel vzápětí v revue Světová literatura.

Premiéra mládí pak léta trhala v Paříži rekordy. Byla přeložena do mnoha jazyků. Claude Brasseur, syn Odette Joyeux, byl tak nadšen, že se nabídl, že bude oběma herečkám dělat šoféra a vozit je od štace ke štaci po celé Francii… Před deseti lety – přesněji 20. 2. 2000 – měla hra premiéru i v Praze. V Divadle v Řeznické v režii Dušana D. Pařízka s Ninou Divíškovou a Danielou Bakerovou.

Na slavnostní představení k letošnímu desátému výročí nepřetržitého uvádění této inscenace přijel i autor. Neviděli jsme se třiadvacet let. Ale když se v divadle objevil, poznali jsme se neomylně, jako by čas nic neznamenal. Na konci našeho krátkého setkání mi slíbil, že až se vrátí do Paříže, pošle mi několik svých dalších her. Už se těším…

Poprvé v Praze

Už jste byl někdy v Praze?

Ne. Nechápu, proč jsem nepřijel dřív. Viděl jsem skoro všechny sousední země, procestoval Evropu a do Prahy jsem se chtěl vždycky podívat, ale nějak mi to nevycházelo. Až teď se naskytla příležitost. Deset let uvádění jedné inscenace, to je skoro epocha! Málem však nastal zádrhel: koncem ledna mi vyšla v nakladatelství Gallimard kniha a byl jsem vázán nakladatelem řadou besed. Shodou šťastných okolností se mi ale povedlo uvolnit se. Dokonce na celý víkend!

Premiéra mládí vznikla před třiadvaceti roky. Psal jste ji přímo pro Annie Girardotovou?

Nejdřív vznikla hra, a když jsem ji dal přečíst Annie, ještě ten den odpoledne mi volala, že ji chce hrát. Problém vznikl spíš s obsazením druhé role. Měla ji hrát Danielle Darrieux, ale byla smluvně na jeden rok vázána jiným divadlem. Muselo by se tedy rok čekat, a to Annie, věčně netrpělivá, nechtěla připustit. Tak jsme oslovili herečku a mimochodem i výbornou autorku Odette Joyeux, manželku herce Pierra Brasseura a maminku stejně slavného herce Clauda. Roli bez rozmýšlení přijala. Vzniklo tak nádherná a velice úspěšná inscenace v pařížském divadle La Bruyere. Pár dnů po premiéře jste se objevil vy. Přinesl jsem vám text jako prvnímu, kdo o něj projevil ze zahraničí zájem. Český překlad tak vznikl jako první, ještě v tomtéž roce.

Hra pak byla ale úspěšně uváděna v mnoha zemích…

Hrála se doposud na šedesáti místech, v různých zemích. V sousedním Německu dokonce v šesti provedeních. Ale také ji uváděli v Argentině nebo v Brazílii. Nikde se však tak dlouho nehrála jako v Praze. Jsem moc rád, že se mi povedlo ji zhlédnout aspoň deset let po premiéře.

Premiéra mládí v Řeznické

Jak jste se orientoval v češtině?

Autor zná text své hry, má ho v hlavě. V každé zemi je jiný styl, jiná technika. V Německu byla hra vnímána jako klasické, vážné, seriózní drama, v Itálii jako commedia dell’arte, ale v Praze to přesně odpovídalo mému záměru – je to hořká groteska. Byl jsem víc než spokojen!

Mohl byste být konkrétnější?

Je nesmírně příjemné, když se nic nezadrhává a autor může sledovat představení, jako by rozuměl cizímu jazyku. Lidé tady reagují stejně bezprostředně jako v Paříži. Když se sejde výborný překlad, šikovný režijní záměr a vynikající herecké duo, je to zážitek! Strhující je především herecké nasazení. Obě herečky nehrály jen text, jen příběh, ale téma se odráželo v jejich osobnostech! Byly bezprostřední, strhující a pravdivé. V jejich podání to nebyl jen fiktivní příběh stárnoucích žen, ale opravdový, přesvědčivý vzdor a protest! Paní Bakerová i paní Divíšková, tedy Renata a Simona, byly úžasné. Moc jim děkuji.

Dramatikem po celý život

A co další vaše hry?

Byl bych samozřejmě rád, kdyby byl o ně v Česku zájem. Pošlu vám je a zvažte, která by se hodila nejvíc. A já slibuji, že tentokrát určitě na premiéru přijedu. Ostatně zařekl jsem se, že do Prahy přijedu ještě letos, až bude trochu hezčí počasí… Praha je krásná a rozkvetlá bude jistě ještě hezčí!

Měl jste čas si ji přesto trochu prohlédnout?

Byl jsem na Petříně, doklouzal se na Hradčany a prošel Malou Stranu. Byl jsem na Starém Městě, na masopustu na Kampě a na Karlově mostě… Prohlédl jsem si i knihovnu ve Francouzském institutu ve Štěpánské ulici…

Víte, jak se daří Annie Girardot? Je v Česku velice populární…

Stejně oblíbená je i ve Francii. Hlavně filmy, které natočila s Philipem Noiretem jsou pro Francouze nezapomenutelné. Bohužel, Annie je velmi nemocná, žije v ústraní a prakticky s nikým se nestýká, vyjma rodiny.

Jste dramatikem i prozaikem. Kým se cítíte být víc?

V posledních letech víc píšu prózu. Poslední román, co právě vyšel, je příběh spisovatele, který se vrací do rodných míst a znovu tam prožívá dávné zážitky. Ale nejsem jen spisovatel. Jsem také v ediční radě nakladatelství Gallimard, měl jsem svého času na rozhlasové stanici France culture literárně kritickou rubriku a představte si, že minulý rok mne dokonce oslovil jeden přítel a přesvědčil mne, že jsem v jeho filmu hrál malou roli faráře…

Divadlo je ovšem droga. Člověk je nemůže opustit. Když se s ním jednou potkáte, musíte se k němu vracet. Takže, ať jsem co jsem, divadelníkem – milovníkem a obdivovatelem herců, divadel, inscenací a samozřejmě i dramatikem – zůstanu po celý život.