Divadelní noviny > Blogy Kritika
Slovo v pohybu (No. 3)
Vydat se skrze Dó k sobě
Lukas Blaha se svým bakalářským projektem na Katedře nonverbálního divadla HAMU pokusil podniknout ponor do přítomnosti. Jakkoliv neuskutečnitelně takový cíl zní, výsledný tvar, jímž je performance Dó, zve na hlubinu i diváky.
Lukas Blaha se inspiroval japonským haiku, na jevišti zpomalil čas a v rytmizovaném soustředění zacílil jádro, jímž je já v plnosti své přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Foto Petr Kiška
Inspirace japonským haiku může vést ke hře se slovy založené na vynalézavém přeskupování, nebo může být odkazem zanechávajícím na malém prostoru několikavrstevnatou strukturu reality, která chce být prostupována. Lukas Blaha, který vytvořil projekt Dó spolu s tanečnicí Evou Starou, vsadil všechno na okouzlení právě touto realitou. Oba performeři tak na jevišti zpomalili čas a v rytmizovaném soustředění zacílili jádro, jímž je já v plnosti své přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Tuto časovost přitom vystopovali postupným prozkoumáváním prostoru. Sami se pohybují na hranici nového cirkusu a tance, přičemž tato žánrová oscilace se odráží i v tématu, v pohybu vychýlení existence do prostoru. Stará a Blaha jsou prodloužením spojitého času. Sami ho svým pohybem na scéně trpělivě přejímají, napínají a posílají dál. A právě tento poslední krok je gestem dávání. Ne ve smyslu pouhého zbavování se, ale ve smyslu vydání
Spolu s Evou Starou vytvořil inscenaci na hranici nového cirkusu a tance, přičemž tato žánrová oscilace se odráží i v tématu, v pohybu vychýlení existence do prostoru. Foto Petr Kiška
sebe sama. Jejich existence se tak do času znovu a znovu noří, daruje se a setkává se v něm s plností, jež je jí odedávna nejvlastnější. Po úvodním obhlížení prostoru, jímž – řečeno s Henrim Maldineyem – Lukas Blaha mapuje možnosti pole, které před sebou má, se příchod Evy Staré promění v přitakání živlu vody. Právě ono se totiž oběma stane místem bytí, původní zkušeností, která nevyžaduje složitou myšlenkovou analýzu, ale klade možná ještě vyšší nárok – odevzdání se. Spojitost, již zmiňuji výše, se kromě plynulého a nikde nepřetrženého pohybu zhmotňuje i v detailu prostých kostýmů, jemných, místy roztřepených pláten. Proud, jehož začátek ani konec nedohlédneme, není v případě Dó líbivou metaforou, která oslňuje v anotaci, ale je skutečností prožívanou natolik silně, že oslovuje i diváky. Slovo, které k nim nese, je pozváním k ponoru k sobě samému. Tiché zašeptání, které snadno přeslechneme. Tvůrci Dó ale vytvořili takové podmínky, kdy nemáme strach udělat první krok.
Eva Stará, Lukas Blaha – Dó. Námět a koncepce: Lukas Blaha, realizace a interpretace: Lukas Blaha a Eva Stará, dramaturgie: Jana Stárková, hudba: Jakob Schubert, kostýmy: Klára Bliss, light design: David Prokopič, produkce: Sára Pospíšilová, pedagogické vedení: Roman Horák. Premiéra 24. 5. 2018 v Alfrédu ve dvoře. Psáno z reprízy 13. 2. 2019 v Paláci Akropolis v rámci festivalu Cirkopolis.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
