Když se hercům nedaří
Hra, která se zvrtla – tak se jmenuje úspěšná komedie z pera tří herců londýnského Mischief Theatre, jež v roce 2015 získala cenu Laurence Oliviera a v současnosti ji hrají divadla po celém světě. V české premiéře ji uvedlo Městské divadlo Kladno, jak jinak než v režii herce – člena a uměleckého šéfa kladenského souboru Jaroslava Slánského.
Nejvíce pozornosti na sebe strhává Jiří Š. Hájek (vpravo) v roli extemporujícího herce Maxe FOTO TOMÁŠ GLASBERGER
Jak název naznačuje, jde o divadlo na divadle: ochotnický soubor nastudoval pokleslou detektivku Vražda na Havershamském panství. Detektivní příběh přitom není vůbec důležitý, zásadní je, že během reprízy amatérští herci narážejí na všechna myslitelná úskalí divadelního provozu. Přesnějším překladem anglického názvu The Play that Goes Wrong by tedy možná bylo Hra, která se nedaří, protože v ní nedochází k jediné peripetii, nýbrž k nespočtu nepříjemných zádrhelů.
Ještě předtím než představení začne, se ochotníci snaží opravit četné nedostatky scénografie, třeba padající poličku, v jejímž držení se postupně střídají, přičemž si zakrývají tváře, protože hlediště se pomalu plní. Trable však zdaleka nekončí: scénografie se postupně rozpadá, v úplném závěru produkce se (podle očekávání) zhroutí celá a zatmění před děkovačkou zabezpečí spadlý lustr. Řada efektů je skutečně působivá a chvílemi jsem o herce měla i trochu strach.
Smích ovšem vyvolá i řada podstatně jednodušších kiksů, jako je chybějící rekvizita anebo zamčený vstup na scénu. Ránu dveřmi ovšem posléze dostane herečka Sandra (Vladimíra Benoni) a omdlí, načež přichází na řadu sled pokusů odklidit ze scény bezvládné tělo. Do její role herci obsadí vzpouzející se inspicientku Anču (Kristina Sitková), která text zpočátku čte, pak ale chytne svou životní příležitost za pačesy a užívá si ji, dokud nedostane dveřmi i ona. Když se pak původní představitelka probudí, nechce ji Anča pustit zpět.
Neustálé souboje obou dam jsou ovšem po chvíli velmi únavné a také ostatní herci ve druhé půli spíše variují nápady, které předvedli v té první – například Jiří Š. Hájek v roli extemporujícího herce Maxe své repliky (záměrně) doprovází přemírou ilustrativních gest a nadšeně se děkuje publiku za každý potlesk (čímž zastiňuje herecké partnery). Režie sice dobré nápady sem tam nabízí (k čemuž je jí text silnou oporou), herce ovšem nevede k jejich důsledné realizaci. Třeba vlasy Michala Maléře jen z poloviny nabarvené našedo ve funkční zkratce dokládají omezené prostředky ochotnického souboru, avšak místo aby se herec jako jeden z amatérů snažil chybu zakrýt tím, že bude hrát pouze čelem k divákům, nebere ji do hry vůbec. Škoda – když tento typ herectví za doprovodu velkých gest využívá Vladimíra Benoni, daří se jí velice dobře vystihnout zastaralé postupy dotyčných ochotníků.
Herecké rezervy jsou konečně patrné i v odlišování roviny fikčního detektivního příběhu a jeho ztvárnění v ochotnickém představení, což u daného titulu považuji za chybu nejzásadnější. Když například Hájek omylem vrazí do sloupu, je poznat, že jde o nacvičenou akci, a náraz tedy nepůsobí jako Maxův kiks – naopak se zdá, že je zamýšlenou součástí nazkoušené detektivky.
Ve druhé půli kladenského zpracování se ozubená kolečka této „dobře namazané hry“ i přes několik povedených gagů a dva tři velké scénografické efekty zpomalila, místy dokonce trochu zaskřípala. Navzdory tomu myslím, že dojede daleko. Komedie je napsaná chytře a hercům nabízí spoustu prostoru – jen jej zabydlet!
Městské divadlo Kladno – Henry Lewis, Jonathan Sayer, Henry Shields: Hra, která se zvrtla. Překlad Alexander Jerie, režie Jaroslav Slánský, dramaturgie Kristýna Čepková, scéna a kostýmy Jozef Hugo Čačko, pohybová spolupráce Martin Talaga. Premiéra 2. února 2019.
Komentáře k článku: Když se hercům nedaří
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
