Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí

    Claire Vivianne Sobottke: Věřím v chaos

    Strange Songs jsou koncertem zvláštních písní. Roztříštěním, dekonstrukcí, „zcizením“ a zintenzivněním hlasu se objevuje hyperfyzický zpěv, který se může stát cestou k tanci. Každá píseň a hlas, který se objeví, vytváří určitou situaci, způsob, jak tančit, zhmotnit dočasnou identitu nebo charakter. Použitím a vyvoláním různých hlasů je určován konkrétní obsah. Árie a opera jako klasické formy ztvárnění lidského afektu, punkové písně jako forma odporu, žalozpěvy jako hudební způsoby pláče, rapové písně jako politický hlas, heavy metal jako afirmace intenzity, hluku a křiku. Strange songs jsou smyslovým monologem, který se pohybuje na rovině osobní a politické, na rovině lásky a hrůzy dávající prostor jak pro zranitelné, tak pro monstrózní.

    Součástí podivných kreací Claire Sobottke je také tanec se sekyrou v medvědí kůži Foto archiv Malá inventura

    Jste performerka a tanečnice. Jak tyto dvě profese propojujete?

    Já je nijak nemusím „propojovat“, jsou organickou součástí mě samé, do mé tvorby oba světy vstupují automaticky. Neprošla jsem tanečním vzděláním, takže mám velmi osobní, žádnými technikami neformovaný přístup k pohybu. Vytvořila jsem si svou vlastní techniku založenou na herectví. Z mého pohledu je totiž herectví velmi fyzický, vysoce tělesný proces, jehož nedílnou součástí je nejen slovo a pohyb, ale i zvuk, dech a tanec. Tanec, který vyžaduje jak racionální, tak i emocionální a smyslové vnímání těla. Hlas je v mé práci silou, která se stává motorem výsledné formy a pohybu. Obsah pak nese především slovo, které ale nesmí žít samo o sobě, nesmí být „obnažené“. Vzhledem k tomu, že různé hlasové projevy důsledně spojujeme s performancí, může právě hlas slovo (tedy zvolený text) a pohyb propojit. A o to se snažím. Můj spolupracovník Tian vždycky říká: Hlas je místem, kde se tělo a mysl setkávají.

    Zdůrazňujete ve svých projektech technickou preciznost hlasu i pohybu, jež je dána přesnou formou. Znamená to, že je vše předem dané, anebo využíváte i svobodu improvizace?

    Silně věřím v propojení obojího. Věřím v chaos jako proces, kterému musíme dovolit vstoupit jak do osobního života, tak do tvůrčí práce. I když je dění zmatené, destabilizující a někdy obtížné překonávat, může právě chaos generovat události a situace, které by nikdy nemohly vzniknout pouze na základě teoretického konceptu. Věřím, že intuice je technika, kterou lze postupně natrénovat a vycizelovat. Věřím ve vzpouru proti racionalitě.

    Přesto miluju formu a její přesnost, protože každá konkrétní forma přináší konkrétní obsah. Přesnost je důležitá.

    Improvizace znamená přenechat kompetence prostoru, místu. Improvizace znamená, že dělám nečekané pohyby a při tom beru v úvahu veškeré prvky v místnosti. Vzdávám se kontroly a to je zásadní. Když dojde k improvizaci v předem nastavené práci, vzniká možnost prolnutí imaginace s reálnou situací, skutečným publikem. Vzhledem k tomu, že ráda dávám lidi dohromady, taková výměna energií mě těší. Věřím v improvizaci, i když je tu nebezpečí selhání – ale i to pokládám za nutnou součást tvůrčího procesu. V tomto ohledu velmi obdivuji koncepty belgické filmové režisérky takzvaného hyperrealismu Chantal Akerman, která bohužel v roce 2015 spáchala sebevraždu.

    Můžete popsat své experimenty s hlasem, speciálně v projektu Strange songs?

    V „divných písních“ jsem pracovala s ideou takzvaného odcizení hlasu. Tento pojem znamená vydávat a hledat hlas, který mi – tedy herci, který jej vydává – není vlastní, je v něm něco odcizeného. Když naslouchám tomuto „odcizenému“ hlasu, v ozvěně se vrací do mého těla a moje tělo tak reaguje na hlas, který samo „vyrábí“.

    Jak váš projekt vznikl?

    Tato má práce je inspirována slovinským filosofem Slavojem Žižekem. Ve svém Zvráceném průvodci na cestě k filmu definuje hlas jako vetřelce, který má vlastní život, jenž není omezen tělem ani identitou původce. V tomto smyslu je hlas finálním orgánem pro transformaci. Je hyperfyzický. Aktivuje tělo a mysl do tance, který balancuje mezi abstrakcí a konkrétností. Současně je hlas velmi subjektivní a může přenášet velmi subjektivní, intimní a osobní pocity. A je to také politický nástroj: dávat hlas – mít hlas – užívat svého hlasu. Především z feministického pohledu se posledních sto, dvě stě let stal hlas vysoce politickým médiem. Ženy strašně dlouho neměly možnost využívat svého hlasu, a proto jej začaly používat jako formu politického projevu. Když byl nedávno zvolen Donald Trump americkým prezidentem, zpěvačka a performerka Yoko Ono reagovala tím, že deset minut křičela. Kolektiv Pussy Riot formuluje kritiku vůči ruské společnosti punkovým zpěvem. Všechny tyto aspekty hlasu mě zajímají. Zpívání je pro mě smyslným, efektivním a často i poetickým způsobem mluvy. Právě poezie může být protivníkem racionality, která má tendenci život kategorizovat, což je sám o sobě násilný čin. Ve Strange songs jsem pracovala s tvorbou série písní, které jsou vlastně formou řeči.

    (Strange Songs získaly divácké ocenění Fm4 v rámci série 8tensions na festivalu ImpulsTanz ve Vídni.)


    Komentáře k článku: Claire Vivianne Sobottke: Věřím v chaos

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,