Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí
Lori Baldwin: Jak funguje umělá inteligence?
Tick-tock the Timeline Clock zkoumá učební proces umělé inteligence zaměřený na lidské chování, touhy a systém hodnot. Performerka se vtěluje do role AI (artificial intelligence = umělá inteligence) a postupuje podle předkódovaného algoritmu, aby odpověděla divákům na otázky života, budoucnosti či na cokoli jiného. Shromážděné informace se vracejí zpět do jejího učebního procesu. Algoritmus není neutrální, divácké předsudky jsou součástí jejího vývoje. Člověk–performer–AI–performer–člověk. Věci se stanou skutečnými na základě kolektivního souhlasu. Performance zkoumá, jak je postavena a rozšiřována pravda, zabývá se (de)konstrukcí jazyka a vědomostí a poetickými možnostmi selhání.
Lori Baldwin: Jak funguje umělá inteligence?
Jste původem z USA, ale už dlouho žijete v Evropě. Proč? Co je pro vás v Evropě inspirativní?
Můj dosud osmiletý pobyt v Evropě nastal zvláštními shodami okolností, které propojily jedno místo s druhým. Studovala jsem performing arts v severním Španělsku a myslela si, že se pak do USA zase vrátím. Studia jsem ukončila v roce 2013 a poté jsem se rozhodla cestovat. Účastnila jsem se různých dobrovolnických aktivit, prošla jsem mnoha zaměstnáními a současně jsem pokračovala ve studiích na univerzitách v Amsterdamu, Coventry a Bělehradě. Ta jsem zakončila magisterskou zkouškou a prací v rámci International Performance Research. Tehdy přišla chvíle, kdy jsem se rozhodovala, zda se vrátím do USA a udělám si tam doktorát, ale můj školitel z magisterského stupně mi položil otázku, co vlastně chci doopravdy v životě dělat. Řekla jsem mu, že chci být performerka a pracovat na vlastních projektech. Tak se o to pár let pokoušej, poradil mi. Abys zjistila, jak na tom jsi a jestli to zvládneš. Dala jsem na jeho radu a usadila se v Budapešti, kde jsem začala spolupracovat s tanečnicí contemporary dance a choreografkou Luizou Moraes, což mě hodně ovlivnilo. Především v přístupu k pohybu, kompozici, ve vztahu performera k divákovi a kolektivním – sdíleným – kreativním procesům. Spolupráce je dnes pro mou práci klíčová i v mých sólových kreacích.
Nedávno jsem našla komunitu, už existující network (síť) kontaktů, která má sídlo v Evropě. S ní nyní spolupracuju. Žiju v Berlíně, kde jsem v přímém spojení s uměleckou queer komunitou. Jsem obklopena umělci, které respektuji a se kterými chci spolupracovat. Právě nyní pro mě neexistuje lepší místo na světě.
Na jaké akce se zaměřujete?
Zajímají mě projekty, kdy diváka přizvu do procesu představení a on s námi sdílí prostor dění. Nejde mi ale o to, abych jim vnucovala nějakou ideologii, i když mám na určitá témata, s nimiž pracuji, opravdu velmi vyhraněné názory. Stále znova zjišťuju, že umění je nejefektivnější právě tehdy, kdy otevírá prostor kolem nás pro vzájemná „hravá“ setkávání a konverzaci, spíš než aby se snažilo divákům vnucovat nějaké předem vytvořené názory. Ráda tedy prorážím tradičně pojaté vztahy mezi performerem a divákem, baví mě narušovat dynamiku síly a moci jednoho nad druhým.
Co si pod tím máme představit?
V minulých letech byl můj umělecký výzkum motivován pouze zvědavostí, zkoumáním témat intimity, genderu, ale v poslední době se vracím k obecnějším otázkám týkajícím se různých PROČ. Například mě zajímají otázky zabývající se postavením umělců ve společnosti, veřejnými dotacemi, příležitostmi vytvářet performance, což jsou otázky, které v dnešní Evropě znějí hodně naléhavě.
Můžete popsat projekt, s nímž jste přijela do Prahy?
Tick-tock the Timeline Clock je interaktivní performance, kde jsem ztělesněním AI. Moje práce na tomto tématu začala na jaře 2018 v Budapešti v průběhu intenzivní mikro rezidence s dvojicí vizuálních umělců Aidan Jara & Mikatsiu. Pracovali jsme na vývoji počítačového projektu a na jedné ze zkoušek nás napadlo sestavit robota. Pustila jsem se do toho, hrála předem tvarovanou buňku, vědkyni a chvílemi porouchanou robotku ve stylu Marilyn Monroe. Jsem velký fanda sci-fi, a tak mi bylo jasné, že budu chtít rozvíjet postavu robota dále. Tak jsem se začala důkladněji zabývat umělou inteligencí. Zajímalo mě to nejen z hlediska jejího možného využití v umění, ale ze samé podstaty výzkumu tohoto odvětví vědy. Chtěla jsem vědět, jak AI funguje, jak se systémy vytvářejí, o čem lidé přemýšlejí při komunikaci s AI. V představení funguju jako nástroj, který obecenstvu nastavuje zrcadlo. Lidé reagují a zapojují se. A často jsou překvapeni, nevědí, jak reagovat. Projektujeme do technologií svou lidskost a pak se divíme, co se děje. Dotýkáme se tak společně něčeho velmi aktuálního. Vždyť mnohé technologie AI používáme pravidelně v každodenním životě, aniž bychom si to uvědomovali.
Jak vaše AI v představení funguje? Jak by měl divák produkci vnímat?
Základní struktura je tato: Jako bytost s umělou inteligencí, která si říká Lori, vyzvu diváky, aby mi kladli různé otázky. A snažím se na základě předem daných performativních algoritmů nalézt odpovědi. To vyžaduje od publika, aby se chovalo upřímně a nebálo se ptát. Diváci se mohou rozhodnout, jak budou představení vnímat. Právě to mě nejvíc zajímá – interaktivita. Snažím se sama sobě odpovídat na otázky typu: Jaký druh vztahu vytváří AI s člověkem? Jak chceme inter-reagovat s AI? Jaké myšlenky do AI projektujeme? Ale také mne zajímají čistě pragmatická témata důležitá pro mne jako performerku: Jak dlouho trvá, než se podaří uspokojivě odpovědět na otázku diváka? Co lidé chtějí o mé Lori vědět?
Komentáře k článku: Lori Baldwin: Jak funguje umělá inteligence?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
