Malý krok pro diváka, obrovský skok pro kuře
Žlutému kuřátku, jež jménem Malé inventury v únoru tradičně obsadilo rámečky v metru, letošní modrá barva zřejmě opravdu svědčila, a tak povyrostlo o kus skutečně úctyhodný: sedmnáctý ročník festivalu nového divadla rozšířil svůj program o jeden den a nafoukl jej tak, že se většinou hrála alespoň dvě představení současně. Z pestré nabídky sedmapadesáti titulů na patnácti pražských scénách tak muselo rekordních pět tisíc diváků pečlivě vybírat.
Podmanivé představení Everywhen propojilo videoprojekce s dervišským tancem FOTO Vojtěch Brtnický
Vodítkem jim k tomu bylo rozdělení do pěti programových sekcí. K tradičnímu rozlišení na Domovské scény a Tažné ptáky podle toho, zda daný soubor působí na nějaké stálé scéně, doplněnému o Novou krev na scéně (projekty nadějných studentů), se letos připojily dvě nové sekce, jež Malou inventuru povýšily na mezinárodní festival. Residents představila zahraniční umělce žijící u nás a české umělce žijící v zahraničí a nejvíce propagovaná novinka PRALIN, jejíž název vznikl spojením slov PRAha a BerLIN, nabídla pět představení umělců z Berlína. PRALIN je navíc dlouhodobější projekt: jde o novou komunikační platformu, od níž si Nová síť, kulturní organizace zabývající se kulturním networkingem a organizátor Malé inventury, slibuje, že pomůže navazovat spolupráci mezi nezávislými uměleckými scénami v Praze a Berlíně.
Festival zakončila hudební jízda tří dýdžejů a zvukařky s různými druhy samplerů na téma letu na Měsíc, nazvaná podle Beethovena Měsíční sonáta č. 11 FOTO Jan Hromádko
Většinu z berlínských produkcí bych ale označila spíše za tzv. work in progress projekty nežli za inscenace s fixním tvarem. Kromě tanečního nelíbivě nudného představení Restraint je spojovala především snaha o aktivizaci diváka. Ve stand-upu Tick-Tock the Timeline Clock, který se odehrál na festivalovém večírku, měli diváci klást Lori Baldwin v roli sexy robotky otázky „života a budoucnosti“. Jenže hlouček přihlížejících ji častoval spíše osobními otázkami na tělo, takže výstup ztratil smysl. Performerka Claire Vivianne Sobottke zase přerušila koncert svých divných písní a ještě divnějších pohybů s názvem Strange Songs otevřeným, až příliš intimním dialogem s diváky. Rozebírala s nimi například své sexuální zkušenosti, načež se ve zběsilém tanci zcela svlékla a vystavovala své tělo ve velmi vulgárních pózách (čímž publikum nechala nahlédnout do svých útrob tentokrát nikoli obrazně, ale až příliš doslovně). Notnou dávku odvahy vyžadovalo také představení pro jednoho diváka tvůrčí dvojice PRAGMATA s názvem Der Theaterautomat. Zájemce musel nejprve protáhnout hlavu úzkým rukávem, čímž se ocitla v černé krabici plné neznámých stroječků, které jejího majitele nejprve přiměly zazpívat si opuštěné karaoke a na konci mu kvůli „technické chybě“ málem podřízly hrdlo. A konečně projekt Sentire měl být v programu nazván vyloženě workshopem, jelikož experiment s propojením pohybu a zvuku prostřednictvím moderních technologií si užili pouze diváci, které performerka zapojila do hry. Ostatní přihlížející ztratili o téměř hodinovou podívanou zájem po prvních pěti minutách, kdy pochopili princip, na němž senzory ve tvaru náramku fungují. V aktivizaci diváka zahraniční projekty předčilo imerzivní představení Bordel L’Amour uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích. Sál Venuše ve Švehlovce se na dobu posledních dvou festivalových proměnil v nevěstinec, v němž si diváci mohli zažít různé druhy lásky, a to v situacích jeden na jednoho, uzavřeni s performerem v kabince. I v tomto projektu jsou ovšem tvůrci příliš opatrní a leckdy se mi zdálo, že to byli oni, nikoli diváci, kdo se zdráhal zapojit opravdu aktivně.
Že k festivalu nového divadla moderní technologie neodmyslitelně patří, ukázala i sekce Residents. S videoprojekcemi pracovalo podmanivé taneční představení Everywhen i nicneříkající reinterpretace mexického hororu El Santo bojuje proti upířím ženám s názvem Telekinetic Assault Group, v níž performerka Cristina Maldonado projekce vrstvila a dokreslovala pomocí kamery a meotaru. Jen jako dekorace sloužila videoprojekce v tanečním představení Než vše začalo Lenky Vagnerové & Company v režii Lionela Ménarda, zato Miřenka Čechová alias Mckenzie Tomski využila v rapovém muzikálu Miss Amerika inspirovaném jejím pobytem v New Yorku dokonce postupů Laterny magiky. Performeři i diváci po celé představení Cult of Busy zase aktivně pracovali s mobilními telefony a hráli si tak s roztříštěností našeho workoholického vnímání. Světelný design využila Johana Pocková v představení Spektrum a v sekci Domovských scén také Petr Nikl v interaktivní hře s laserovými paprsky s názvem Žlutá tma, jež festival zakončila paralelně s představením Měsíční sonáta č. 11. Janek Lesák a kolektiv v něm zinscenovali skutečný přepis komunikace Apolla 11 s řídicím centrem NASA v Houstonu jako hudební jízdu tří dýdžejů a zvukařky s různými druhy samplerů. Poměrně překvapivě se moderním technologiím naopak vyhnuli mladí tvůrci ze sekce Nová krev na scéně, kteří v inscenacích Jana, Šírání čirého jasného dne a Zápisky z volných chvil pracovali spíše s významovým minimalismem, se zpomalením tempa a s důrazem na divadelní spolubytí tady a teď – podobně jako třeba Wariot Ideal v Hlubinách.
Zápisky z volných chvil inspirované japonskou poetikou zpomalily divadelní čas a namísto významu se pokusily zprostředkovat příjemný pocit ze společného bytí tady a teď FOTO Jakub Linhart
Nedílnou součástí festivalu byl i letos bohatý doprovodný program v čele s večírkem tematizovaným do velkolepé berlínské travesti show a především řada networkingových akcí určených k propojení tvůrců (například burza projektů Sbal ho! ve stylu speed datingu). Síťování a výměna uměleckých zkušeností je podle mého názoru hlavní devízou festivalu: je skvělé vidět Jiřího Šimka, který pravidelně odhaluje tělo i duši ve své improvizační show s názvem Neboj, v první řadě v hledišti Studia Hrdinů živě komunikovat se Sobottke, jež ve svých Strange Songs činí v podstatě totéž, jen mnohem agresivnějším způsobem. Anebo se po představení tvůrcům Theaterautomatu zmínit o projektu mikroSputnik a zjistit, že jeho autoři Dominik Migač a Tereza Černá se na ně také přijdou podívat.
Přestože pro mě řada představení znamenala vyloženě zklamání a paradoxně jimi byly většinou ony zahraniční projekty obou nových programových sekcí (s výjimkou Theaterautomatu a představení Everywhen), vnímám obrovský význam tohoto festivalu a do dalších let mu fandím, aby rostl nejen do výšky, ale také duševně. Koneckonců, alespoň jsme si mohli potvrdit, že tady v Čechách máme docela dobré divadlo…
Komentáře k článku: Malý krok pro diváka, obrovský skok pro kuře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
